Články12. září  2015 v 08:00  

Členové České filharmonie se v létě na Slovensku účastnili projektu Idy Kelarové pro romské děti

Koncert v osadě Lenartov, Ida Kelarová se sborem Čhavorenge a Českou filharmonií - Foto: Petr Kadlec, Miret, z.s.

Koncert v osadě Lenartov, Ida Kelarová se sborem Čhavorenge a Českou filharmoniíFoto: Petr Kadlec, Miret, z.s.

Romano drom, to je název projektu Idy Kelarové a spolku Miret. Jedná se o letní školu pro romské děti z vyloučených lokalit České republiky a ze slovenských romských osad. V letošním roce se už podruhé konala na východě Slovenska za účasti členů České filharmonie. Hudebníci působící v jednom z nejprestižnějších orchestrů na světě se vypravili na přelomu července a srpna na týden na východní Slovensko, kde se účastnili koncertů v osadách, ale i workshopů pro místní děti. Kristýna Maková o tomto projektu hovořila s Petrem Kadlecem, dramaturgem vzdělávacích programů České filharmonie.

Jak vůbec začala spolupráce České filharmonie s Idou Kelarovou? 

“Chtěli jsme v rámci vzdělávacích programů začít dělat i takové, které jsou zaměřené na děti, které se k nám běžně nedostanou nebo nemohou dostat. Ať už proto, že nemají učitele, kteří by je do Rudolfina přivedli, nebo rodiče, kteří by sem s nimi chodili na pravidelné koncerty pro rodiče s dětmi. Chtěli jsme defakto vytvořit něco pro děti z tzv. vyloučených lokalit, z dětí, které prostě nemají šance, které nemají přístup. Hledali jsme spojence. A toho spojence jsme našli v podobě Idy Kelarové. 

Je to dva roky zpátky. V roce 2013, v létě, na konci srpna, jsme se za ní vypravili do Poličky, kde bydlí, bez nějakého jasného plánu, spíš jenom s touhou si o tom celém popovídat a najít případně způsob, jak by Česká filharmonie mohla být užitečná v tom, co Ida Kelarová dělá. Ida se tehdy zeptala, jestli s ní nechceme jet do osad, kam na léto 2014 chystala koncerty. My jsme řekli, že ano. A tak to začalo.” 

Ida Kelarová a Petr Kadlec - Foto: Miret, z.s., Oto Bunda

Ida Kelarová a Petr KadlecFoto: Miret, z.s., Oto Bunda

Jak to bylo s filharmoniky? Bylo těžké je přesvědčit, aby se vydali do osad? Nebo se někteří třeba těšili? 

“Těžké to vlastně nebylo nikdy. Musím zároveň přiznat, že jsme oslovovali konkrétní lidi, že to nebyla žádná plošná paušální nabídka, protože jsme chtěli předejít tomu, aby tam někdo zažil ještě jiný typ šoku, než by tam zažít měl. Taky jsme se chtěli vyhnout tomu, aby tam jeli lidé, když to řeknu úplně natvrdo, kteří by pro situaci tam neměli úplně porozumění.
Účast na tomto projektu, z hlediska hudebníků, z hlediska kohokoli, včetně organizátorů, nebo I hostů, vyžaduje samozřejmě mnohem víc, než jenom přijet se podívat, případně zahrát dobře noty, které mám před sebou na pultu. Chce to, podle mě, strašně velkou empatii a citlivost a na druhou stranu ochotu nějak se s tím vším vyrovnávat. 

Protože se sazmořejmě stává, že se tam objevují lidé, kteří mají tu potřebnou citlivost, ale nedokážou se s tím strovnat a úplně je to vnitřně ničí a rozkládá. Nevědí, co si s tím počít. Někdy to pak vyústí v to, že už v projektu nechtějí pokračovat, ale neuvedou ty pravé důvody. Snaží se to vždycky vystvětlit něčím jiným, ale je patrné, že tam došlo k něčemu, s čím si nevědí rady, co jim zabraňuje se toho projektu dál účastnit. 

Zároveň jsou tam pak hudebníci, kteří se dovedou vcítit do toho, co tam je, dovedou si všimnout všech možných rovin, všech možných vrstev projektu, protože ten projekt je skutečně mnohovrstevnatý. I když je to pro ně složité, protože z toho projektu se asi nedá odjíždět s jedním závěřem nebo s nějakou jasnou výzvou typu 'jasně, teď by se mělo dělat tohle a tohle'. Je to mnohem složitější. Jsem ale rád, že tam jezdí lidé, kteří tohle taky dovedou.” 

Koncert v osadě Lenartov, Ida Kelarová se sborem Čhavorenge a Českou filharmonií - Foto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

Koncert v osadě Lenartov, Ida Kelarová se sborem Čhavorenge a Českou filharmoniíFoto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

Filharmonici byli v letošním roce na Slovensku už podruhé. Rozumím dobře tomu, podle toho, co jste říkal, že sestava se oproti předchozímu roku trochu proměnila? 

“Sestava se trošku proměnila, byť si myslím, že ve většině zůstala stejná. Pár lidí ale už nejelo, buď proto, že jsme je neoslovili, nebo proto, že se ani sami neozvali. Byla to vlastně taková kombinace obého, protože každý, kdo o to stál a dal to najevo, s námi na Slovensko jel.” 

Na Slovensku se filharmonici neúčastnili jen koncertů. Ve dvou z navštívených osad měli také workshopy. Jak byly zorganizovány? 

“Na workshopech šlo o to během krátké doby seznámit děti z romských osad s nástroji symfonického orchestru a umožnit jim setkání s něčím, co nejspíš v životě nezažili nebo neviděli, protože pokud nějaké nástroje znali, tak to byly housle nebo klávesy. Ale třeba violoncello nebo pozoun, to pro ně byly docela objevy nebo novinky. Pro muzikanty, si myslím, bylo zároveň docela obtížné, jak navázat s dětmi trošku živější kontakt, jak nezůstat jenom v té rovině, že jedna strana něco říká a druhá ji nějak poslouchá, aniž je úplně zřejmé, jestli rozumí tomu, co se říká. Prostě i proto, že hudebníci mluví česky a ty děti slovensky, nebo poloromsky a poloslovensky. Myslím si, že všude tam, kde na workshopech došlo k většímu propojení, to znamená, že děti něco zazpívaly a muzikanti jim něco zahráli nebo se třeba i tancovalo na romské čardáše, které měli muzikanti také připravené, tam se setkání prostě nějak povedlo. 

Workshop filharmoniků s dětmi v osadě Lenartov - Foto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

Workshop filharmoniků s dětmi v osadě LenartovFoto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

V loňském roce jsme měli zajímavou zkušenost. Náš bicista, Pavel Polívka, tehdy vedl workshop v Lenartově. A když workshop skončil, přišel s očima navrch hlavy a říkal, že tam byli minimálně dva malí kluci kolem 10 roků, kteří by mohli rovnou nastoupit na konzervatoř, protože talent, který měli, a schopnost chytit se okamžitě toho, co jim předváděl, a hrát s ním, byla mimořádná. Jemu to pak celý rok leželo v hlavě a přemýšlel, co se s tím dá dělat, protože zároveň věděl, že ti kluci nemají žádnou příležitost hrát. Nakonec to vyústilo v to, že se rozhodl jim věnovat svou bicí soupravu, kterou teď opečovává obec Lenartov. Jsme domluveni, že by klukům měli k těm bicím nástrojům zajistit přístup a v ideální případě taky učitele, který by s nimi pracoval. 

Říkala jsem si, když jsem viděla příjezd filharmoniků na Slovensko, to, jak je děti vítaly, že je to hodně emotivní v tom pozitivním slova smyslu. Jak se pak ale tváří filharmonici, kteří jsou zvyklí na poměrně luxusnější ubytování, na to, že v rámci projektu spí v rekreačním areálu v chatkách? 

“Je to úplně v pohodě. Všichni o tom věděli dopředu, všichni měli šanci říct: 'tak ne, za těchhle podmínek do toho nejdu'. Naopak si myslím, že pro většinu to bylo docela příjemné zpestření toho, jak vypadají zájezdy České filharmonie. A konec konců, spousta z hudebníků, když jede na dovolenou, jede na chatu nebo chatku, myslím si, že v tomhletom nebyl vůbec žádný problém.” 

Atmosféra koncertů v osadách je hodně silná. V letošním roce se ale konal ještě jeden speciální koncert v osadě Hermanovce. Sama Ida Kelarová říkala, že to bylo tak trochu i z vašeho popudu. 

“Po prvním ročníku jsme měli pocit, nebo já jsem měl pocit, že by bylo dobře, kdyby hudebníci viděli nejen osady Raslavice nebo Lenartov, které patří k těm lepším, byť princip osad je, myslím, všude stejný. Lidé, kteří tam žijí, jsou uzavřeni v začarovaném kruhu. A pak samozřejmě osada, která je na tom materiálně lépe, může vypadat, že je to tam vlastně lepší. Obávám se ale, i na základě toho, co jsme tam viděli, že základní princip zůstává stejný. 

Filharmonici zahráli přímo v osadě Lenartov ještě před večerním koncertem - Foto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

Filharmonici zahráli přímo v osadě Lenartov ještě před večerním koncertemFoto: Miret, z.s., © Petr Kadlec

Osada Hermanovce, do které jsme jeli letos, a ve které jsem se byl s Idou podívat už v loňském roce, i tím, jak vypadá, a tím, jaké jsou tam materiální podmínky, je vlastně otřesná. Myslím si, že si tam člověk můžet ten problém uvědomit opravdu ve velké intenzitě, ve velké nahotě. Proto jsme se s Idou pořád průběžně bavili o tom, že pokud se tam vrátíme, měli bychom se vrátit i do Hermanovců. A i s hudebníky, i s dětmi z Čhavorenge. Vlastně i proto, aby nenastal takový ten úplně přirozený efekt, že když se někam vracíme podruhé, tak máme pocit, že už to vlastně všechno známe, že už nás nemůže nic překvapit.  

Já sám jsem se přistihl, že se na to trochu takhle koukám, když jsem se na Slovensko letos v létě, už podruhé, vypravil. A hned druhý den jsem si říkal, že jsem byl hodně mimo. Samotného mě překvapilo, že mě to vůbec napadlo, že by to mohlo být stejné a že už tak zhruba vím, do čeho jdu. Tohle pochopitelně zažívali i hudebníci. Myslím si ale, že i oni druhý den, co jsme tam přijeli, pochopili, že celý ten projekt vzniká zase znovu nebo s jinými dětmi, na jiných problémech, na jiných dilematech, třeba taky na jiných konfliktech. 

Není to žádná dopředu nalinkovaná věc, při které Ida Kelarová dopředu ví, že musí použít nějaké postupy. A dopředu ví, které použije druhý den a které použije třetí den. Samozřejmě, že ty postupy jsou podobné nebo jsou z podobného ranku, ale chce to velký cit pro situaci, kdy je přesně použít. Také to v člověku někdy vyvolává otázky, jestli je to na místě. Myslím si, že většinou pak všichni zkonstatujeme, že to ta Ida docela dobře trefila. 

A proto byly letos i ty Hermanovce, aby se vyzkoušel kontakt s osadou, jejíž existenciální nahota je do nebe volající a útočící v tom, jak to tam vypadá, doufám, úplně na kohokoliv.” 

Autor:  Kristýna Maková
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace