Články23. prosince  2013 v 10:00  

Exil.cz: Marie

Marie Provazníková během natáčení dokumentu Zapadlí evangelíci - Foto:  Česká televize

Marie Provazníková během natáčení dokumentu Zapadlí evangelíciFoto:  Česká televize

Viděla jsem ji už zdálky. Starou venkovskou ženskou v modré propínací zástěře a šátku na babku. Marie se vracela z pastvy. Právě podojila svou jedinou krávu a v ruce nesla otlučený plechový kyblík plný mléka. Mléko ještě pěnilo a šplíchalo ven do bláta. Málem mi vhrkly slzy do očí – za touhle ženskou jsem cestovala hodně přes dva tisíce kilometrů! Letadlem, autobusem i gazíkem. Z Prahy až sem, do Veselynivky na Ukrajině.

Poprvé jsem do ní málem vrazila. Bylo to v Praze, na Karlově náměstí. Zrovna jsem někam spěchala, jako ostatně vždycky. Známého, který se z Ukrajiny přestěhoval už natrvalo do Čech, jsem zahlédla na poslední chvíli. “Strašně pospíchám,“ mávla jsem jen netrpělivě mávla rukou. Omluvně se usmál, že tedy nebudou zdržovat, a řekl jen: “To je Marie.” Tehdy jsem si té venkovské paní v ošoupaném kabátě a květovaném šátku sotva všimla. Určitě jsem měla v hlavě něco důležitějšího... 

Na dlouhé cestě 

Putovali sem, na východ Ukrajiny, léta. Kolik generací. Prý je kdysi z domova vyhnala víra, ale kdo ví? Co všechno taková víra zastoupí, překryje, schová? – Nechápala jsem to: není snad jedno, zda tu oplatku spolknou nasucho, nebo ji zapijí vínem? Pro ně to ale byl důvod vzdát se majetku, bezpečí a vydat se do nejistoty. Ti první utíkali jak o život, s holýma rukama a s dětmi, které jim cestou stejně pomřou. Za sebou nechali Bílou horu a před sebou měli - co vlastně? Hlad, nemoci, zklamání a smrt. Dnes po nich nezůstala ani stopa. 

Ti další, v 18. století, už měli větší štěstí. Osvícenští panovníci ze sousedství jim útěk povolili. Jelínkovi, Jersákovi a Provazníkovi tak mohli na vozy naložit peřiny, hrnce a pytle s obilím a vydat se do Pruska. Znovu jim sice pomřely děti, cestou se ale rodily jiné. Usadit se nakonec mohli uprostřed Polska, nedaleko Lodže. První zimu ještě mrzli v polorozpadlných chatrčích, už příští rok si ale začali stavět první pořádné chalupy. A sýpky. A chlívy. A studny. A hlavně školu. A kostel. A založili hřbitov… 

Zelow ale byla jen větší vesnice a brzy jich na ni bylo moc! Tak zase zapřáhli a na vozy naložili peřiny a hrnce. A děti, které jim zase cestou umřou. Někdo jim poradil vydat se na východ, na volyňskou černozem. A znovu přežili první zimu v dírách a na jaře stavěli sýpky, kostely a školy. Kupičov, Michalovka.... Jednou je tu stihne všechno neštěstí světa. Předtím ale ještě stačí založit Alexandrovku, Bohemku nebo Veselynivku. 

Ta cesta! - Jedou stále na východ, liduprázdným krajem, nikde ani stavení. Už kolikátý den prší a těžké vozy se boří do hlubokého, mazlavého bláta. Koně jsou vyčerpaní, táhnou se sotva krokem. Vozů je dvanáct, každou chvíli se ale zastavují, chlapi musí vyprostit další zapadlý žebřiňák. Koně i lidé přitom napínají všechny síly, žíly na krku jim nabíhají - zrovna včera tak padla kobyla kováře Matějky. Zachroptěla, z huby jí začala téct pěna, oči jí zdivočely bolestí. Museli ji na místě utratit. 

Plachty na vozech jsou v tom věčném dešti nasáklé vodou. I náklad je mokrý, není kde sušit oblečení. Zase jim zplesniví. Jen aby aspoň setbu uchránili v suchu! A těch pár knížek, co vezou. Písmo a zpěvníky. Běta Antošová každou zvlášť zabalila do vyšívaného ručníku a uložila do bedničky. Leží teď docela na dně, schované pod obilím. I nejmladší Aničku, ještě v peřince, položila pod plachtu. Sama jde ale v lijáku vedle vozu, za ruku vede menší děti, ostatní jdou už samy. Musí přeci nějak ulevit koňům! - Všichni jdou mlčky, i děti jsou zticha, Antoš jen občas polohlasem povzbudí kobylku. Náá, malá… Jdou, krok za krokem, verstu za verstou. 

Z jednoho vozu se náhle ozval nářek a řada se znovu zastavila. Všichni se k němu pomalu scházejí. Mužští předem smekají klobouky, prší jim na holé hlavy. - Pár dní to už ale čekali. Smetanův Pavlík měl vysokou horečku, zle kašlal, k posledku o sobě ani nevěděl. Nebylo mu ještě ani pět, a to bývá naděje pramálo. Smetanová pomalu vystupuje z vozu, svého nejstaršího synka nese v náručí. Už nenaříká, Bůh to tak nejspíš chtěl a jeho vůli se nesluší protivit. Po tvářích jí ale dál tečou slzy. Obě mladší děti zemřely už dřív, zbýval jen Pavlík, a teď jim nezůstal nikdo… 

Smetana od ženy vezme chlapce - a najednou se celý roztřese. Rychle ho odnáší pryč, od lidí, aby aspoň na chvíli byl se svým neštěstím a vzdorem sám. - “Jaks mohl, Bože! Jaks nám to mohl udělat?!“ - Za chvíli se už ale pomalu vrací, synka stále v náručí. Stranou od cesty zatím mužští rychle kopou jamku. Vědí jak na to, mají už zkušenost. Naštěstí tu je skupina stromů, v tom pustém kraji široko daleko jediná. Aspoň se bude ve vzpomínce čeho chytit… Smetanová i přes slzy vidí, jak je její muž vyčerpaný, sotva se drží na nohou. 

Rychle si proto od něj vezme synkovo tělo, ještě jednou, naposled ho pochová. Pak ale zabalí děcko do plachty a položí do jamky. Musí si pospíšit, na dně se už hromadí voda. Ostatní se chystají k modlitbě, bude to ale krátké rozloučení, je třeba pokračovat v cestě. Neuběhla ani hodina a znovu nasedají na vozy. Jsou do poslední nitě mokří, prochladlí, pokašlávají, už to ale snad ani nevnímají. Nepřestává pršet, holou pláň dál zalévají proudy vody. Kdyby se alespoň na obzoru objevil proužek světla! 

Po týdnech putování dorazili na místo. Konečně! - Vypřáhli koně a voly, ze kterých už zbyla jen kost a kůže, z vozů složili sekery, pily a pluhy a rozhlédli se kolem. Bylo to ale mnohem horší, než čekali. Nežli jim před cestou naslibovali. Nikde nic, jen pár polorozpadlých chalup, povalené ploty a toulaví psi, kteří se na ně divoce rozštěkali. Svítilo ale slunce, z okolních lesů stoupala pára a zem, o kterou se dlouho nikdo nestaral, nedočkavě voněla. Poutníci se ještě rozhlíželi po svém novém domově, děti se už ale rozběhly k potoku. “Jsou tu raci!” zavolal jeden z Jersákovic kluků a Jersáková se usmála. Večer bude polívka… 

Bože, co to tu jen žilo za lidi, řekli si ale později, když opatrně nakoukli do prázdných stavení. Z některých zbyla jen propadlá střecha, pár shnilých trámů a křivý komín. Všude nepořádek, střepy, hadry a bída. V boudě, která snad kdysi sloužila jako chlív, bylo na metr zpráchnivělého hnoje. Nemohli tomu uvěřit, chudák kráva ho musela mít po břicho! - Teprve časem zjistí, že se to tu tak prostě dělá. Ukrajinci vůbec netušili, že hnůj lze zaorat. Nikoho by taky ani nenapadlo dobytku v chlívě poklízet. Kdo to kdy viděl?! Hnůj tam zkrátka ležel, dokud se v něm krávy netopily. A když už to nešlo, postavili jim novou boudu vedle té staré. 

Kam se ti zdejší poděli? - ptali se poutníci jeden druhého, když viděli tu zkázu. Měla tu přeci stát vesnice s tuctem chalup, s dobrou vodou a dobrými lidmi! Alespoň to jim slibovali z gubernie, než se dali na cestu. Právě proto se složili, vydali se z posledního a pronajali si tu neobdělanou půdu. Proto se sem plahočili v dešti… - Tak co se tu stalo?! Cholera, dozvědí se časem z gubernie. Jen cholera. Ničevó. - Poutníci rychle spálí i zbytky chalup, do posledního trámu, do posledního došku, i poslední shnilý hadr. Začnou na zeleném. Pavlíkovi Smetanů postaví na novém hřbitově alespoň malý křížek. Za rok tu už stály chalupy nové. Veselynivka 

Tak nějak to bylo. Podobně Zelovští na Ukrajině založili nebo obnovili řadu osad. Do Veselynivky v Chersonské oblasti dorazili v r. 1912, to se ale ještě nazývala Sirotinka. Ti první, kteří tu z vozů složili sekery, pily a pytle s obilím na setí, se jmenovali Vilém Horta, Pavel Kratochvíl, Josef, Karel a Pavel Poláčkovi, Antonín Zlatník a Jan Hejtmánek… Už o dva roky později se v tisku o obci zmínil evangelický farář František Bednář. A vikář Rudolf Šedý o ní v r. 1923 napsal: "Poloha osady je příznivá, jen voda je nedobrá a bylo by třeba artézské studně. Je tu i rybník, napájený jarními vodami, v němž se někdy přes celé léto voda udrží." 

Škola byla zprvu jen v zemljance a učili v ní sami hospodáři, protože žádného učitele neměli. Učilo se čtyři měsíce v roce, co kdo znal. Bez knížek, písanek i penálů. Jeden rok prý nebylo vyučování vůbec! Nakonec sem učitele vyslala Kostnická Jednota. Josef Michalský, který tu působil v r. 1928-29, byl ale na začátku 30. let internován v gulagu. Zešílel tam. Podobně skončila i jeho nástupkyně, učitelka Růžena Matějková. Všechny stopy po ní končí v r. 1933, bylo jí pouhých dvaadvacet let. 

I Veselynivští totiž měli zažít všechno zlé, co se na Ukrajině zažít dalo. Dvě světové války, nejméně dvě revoluce, čtyři hladomory… O tom z počátku 30. let mi ještě bude vyprávět jeho pamětnice, Mariina devadesátiletá sousedka: “K jídlu nebylo vůbec nic, jen šťovík,” vzpomíná. Všechny tři přitom sedíme na lavičce před chalupou, slunce svítí a kolem kejhají husy. V rybníčku na návsi se odráží letní nebe. Nebýt to na Ukrajině, připadala bych si jak v jižních Čechách. 

“Češi ale měli štěstí, nepošlo jich hlady tolik jako Ukrajinců,” vypráví stařenka. “První, co si vždycky postavili, byla totiž podzemní sýpka. Sami přitom žili kolikrát ještě v zemljankách. Když pak přišel hlad, měli zásoby, o kterých nikdo nevěděl. Když je tedy někdo z vlastních neudal…” 

“A udávali se mezi sebou?” 

Sousedka se odmlčí. Pak jen kývne hlavou. 

“Když přišli vojáci,” pokračuje po chvíli, “obklíčili celou ves a šli od jednoho stavení k druhému. Starosta nechtěl prozradit, kam schovali obilí, tak ho přibili na vrata. Řval bolestí, pořád to slyším… - No, pak se pár lidí přiznalo, někoho taky udali… Těžké to bylo. Nás bylo sedm děti, zůstala jsem ale sama s bratrem, ostatní zemřeli hlady.” 

Sedí dál na lavičce a mlčí. Nač ty dvě vzpomínají, se bojím i jen pomyslet. Marie se ale po chvíli zvedne a donese pár buchet. Bůhví, kdy je stačila upéct. - Všechny tři se do nich pustíme. Jsou báječné, s tvarohem… 

Po druhé světové válce se Veselynivka změnila. Mezitím už ale také stačila několikrát změnit své jméno: z původní Sirotinky na Čechoslavii, chutor Čechy, znovu Sirotinku. Veselynivkou je od roku 1950. “V obci byly vystavěny nová škola, klubovna, obchod a pekárna, byla sem zavedena elektřina, telefon a nové autobusové spojení s okresním městem. Občané mají v osobním vlastnictví rozhlasové a televizní přijímace, osobní auta a motorky.” Zní to jako z chruščovovské propagandistické brožury. Týž Nikita Chruščov ale v r. 1962 na celé Ukrajině zakázal evangelické bohoslužby. Žádná kázání, žádné čtení z bible, zpěvy nanejvýš na pohřbu. Tajné křty. To si netroufl udělat ani Stalin! Bylo to ke všemu v roce, kdy si českobratrská Veselynivka právě připomínala padesáté výročí svého vzniku. Takový dárek od starostlivého baťky… 

K obnovení bratrského sboru došlo až v 90. letech. Tehdy, v době rozpadu Sovětského svazu, se z Čech na Ukrajinu vypravili faráři Českobratrské církve evangelické. Doneslo se jim, že kdesi tam snad ještě žijí potomci pobělohorských exulantů! Jako ty pověstné ztracené kmeny izraelské. Našli je v Bohemce, Alexandrovce, Veselynivce. Ještě dnes se vypráví, jak se k prvnímu Slovu Božímu sešli pod stromem. Křtilo se prý konví. - Dnes se ve Veselynivce znovu setkávají ve sboru. Velkou zástluhu na tom má právě Marie Provazníková, rozená Pujmanová, bývalá dojička v kolchozu a dnes ordinovaná kazatelka zdejšího sboru. 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas