Články29. března  2014 v 08:00  

Exilový výtvarník Pavel Vošický vystavuje v Praze svou „bolševickou epopej“

Pavel Vošický: Procházka po staletí - Foto: Galerie 1

Pavel Vošický: Procházka po staletíFoto: Galerie 1

V pražské Galerii 1 vystavuje své kresby exilový výtvarník Pavel Vošický. A jeho modely opravdu nejsou ledajaké: Karel Marx, Vladimír Iljič Lenin, Stalin, Berija, Mao Ce Tung, Nikita Chruščov, Leonid Brežněv, ale i Klement Gottwald nebo Zdeněk Nejedlý. Podle Vošického slov tak vznikla "bolševická epopej".

Co k ní dnes čtyřiasedmdesátiletého kreslíře přivedlo? Do vězení pro "neshody s režimem" se dostal už na vojně, z kriminálu v Ruzyni, na Pankráci i na Borech mířil rovnou k černým baronům, pétépákům. A po srpnové okupaci Československa vedla už jeho cesta rovnou do emigrace ve Spojených státech. Na vernisáži svých prací vysvětlil, co ho přivedlo k politické kresbě: 

"Byla to samozřejmě reakce na to, co tu bylo po únoru 48. Na to, co jsem viděl v naší rodině, v naší ulici, kolem sebe. Nejdřív jsem to dělal neuměle, jako kreslí dětí, ten politický náboj v tom ale byl už tenkrát. Bylo to už v 50. letech, takže jsem v tom až po uši, od února až doteď." 

Vy jste emigroval v 60. letech… 

"Já jsem odešel do Spojených států, byl jsem ve Filadelfii a pak se moje společnost odstěhovala do Washingtonu. Pracoval jsem jako art director pro politické kampaně. Dělali jsme kampaně pro senátory, kongresmany, guvernéry i jednoho prezidenta. A většinou jsme vyhráli!" 

K politické situaci v Československu jste se ale neustále vracel, i v emigraci. Plyne to i z vašich kreseb... 

"Ano, přesně tak. Dělal jsem to, protože tam byl jeden emigrant, ke kterému já vzhlížím s úctou a respektem. Jmenoval se Miroslav Šašek a dělal po celé planetě sérii knih This is. This is San Francisco, This is New York, This is Melbourne, Paris, Rome, London... A v jeho ateliéru střídala jedna municipální delegace druhou. Chtěly, aby jim udělal knihu pro děti o jejich městě. A lidé, kteří jeho knihu tenkrát četli jako malé děti a dívali se na jeho obrázky, jsou dnes na těch nejvyšších postech. Ten člověk je nejznámější Čech! A on ve svém volném čase pro časopisy, které bohužel měly jen jepičí život, dělal protikomunistické kresby. A já k němu vzhlížím. Když se po státním převratu otevřely šuplíky a spisovatelé, básníci a esejisté ukázali, co do nich psali, v našem oboru se neobjevil nikdo. Já jsem překvapený, že výtvarné umění, grafika a malba, v tomto směru nemá svého reprezentanta. Přitom tu byly stovky a možná tisíce literátů, kteří psali do šuplíku. A abychom neměli ostudu, že tu nemáme kromě pana Šaška nikoho, tak někdo navrhl, že uděláme výstavu." 

Vy jste ve svých kresbách vytvořil jakýsi panteon všech komunistických vůdců od 19. století až po současnost. Objevuje se tam Lenin, Stalin, Sverdlov, Šmeral, Nikita Chruščov a další... 

"To sice neodpovídá na vaši otázku, je to ale aktuální. Chruščov býval komisařem na Ukrajině. Jako vrchní šéf procházel hladomornými vesnicemi a viděl tu hrůzu, ty statisíce mrtvých, kdy byly prakticky eliminovány celé vesnice. Lidé neměli co jíst, protože se jim nedostávalo obilí, aby zaseli. Taková věc se jednoduše nevymaže z mysli. A já si myslím, že proto Chruščov v r. 1954 věnoval Ukrajině tak velkoryse Krym. Aby trošku zmírnil tu hrůzu, kterou muselo obyvatelstvo snášet. A Brežněv poté, co byl Chruščov odstaven, to nechal být. Krym tak zůstal Ukrajině. Ale zpátky k vaší otázce. Jako udělal Mucha Slovanskou epopej, mou ambicí by bylo udělat komunistickou epopej. Neměl jsem na to ovšem ten rozlehlý zámek, kde bych mohl malovat plátna 30 krát 20 metrů, jako to bylo na Zbirohu. Tam to byla Slovanská epopej a toto je epopej bolševická." 

Jaké místo ve vašich kresbách má humor a satira? 

"Velký! Někdy mi je vytýkáno, že jsem až příliš ohleduplný. Já si ale myslím, že kdyby moje kresby byly a la Dikobraz, Adenauer, revanšisté, Tito, tak to není to, na co se lidé chtějí dívat. Aspekt zlehčení té hrůzy je dělá daleko dostupnější pro lidi, kteří se na mé kresby koukali." 

Na vašich kresbách se často objevují jakési pomníky bolševismu... 

"Jistě, bez pomníků to nejde. Pomníky jsou od toho, aby se stavěly a posléze bouraly. A pak znovu stavěly. Pomníky jsou tam jako dekorace, hlavními aktéry jsou ale živí bolševici." 

Z jakého obrazového materiálu jste čerpal? 

"To je otázka! Když jste chtěl ve Washingtonu vědět, jak vypadalo sovětské politbyro ve 30. letech, mohl jste jít jen do Georgetown University nebo American University. A tehdy nebyl žádný xerox, musel jste to podle obrázku nakreslit a pak doma pracně dodělávat. Kdybyste viděl, kolik bylo těch zkažených ksichtů! To by vydalo na další epopej. Takže materiál jsem hledal na univerzitách a také z komunistických novin, z Tribuny. Tu jsme z legrace odebírali. Lidi mi telefonovali, jestli už přišla Tribuna. A co píše Josef Lokaj? To byl největší denunciant. V roce 1970 třeba psal, že byl služebně v Hrádku nad Nisou. A tam prosím mají Masarykovo gymnázium! Kde to jsme? Tyto denunciace Josefa Lokaje se nám samozřejmě líbily. To jeho jméno je taky nomen omen, Lokaj." 

Publikoval jste v Americe své kresby? 

"V Americe je to těžké. Já jsem je hodně prodával emigrantům. Nejvíc je kupoval Miloš Forman, Ivan Passer a lidé, se kterými jsme se znali už v Praze. Miloš byl výborný. Po tom, co dostal ty neuvěřitelné peníze za Přelet nad kukaččím hnízdem nebo za Amadea, podporoval české emigranty. Ode mne si kupoval obrazy. Jinak to ale byl velice omezený okruh emigrace, jak z roku 1939, tak z roku 1948 a zejména z roku 1968." 

Výstava prací Pavla Vošického v pražské Galerii 1 potrvá do 20. dubna. 

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas