Články30. června  2018 v 16:00  

Helena Schwarzová chalupaří i v Itálii

Helena Schwarzová (vlevo u stolu) s dětmi na táboře v jižní Itálii - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Helena Schwarzová (vlevo u stolu) s dětmi na táboře v jižní ItáliiFoto: Zdeňka Kuchyňová

V Itálii založila školu pro děti krajanů a pořádá pro ně tábory. Kromě toho pracuje na českém honorárním konzulátu. Navíc Helena Schwarzová začala v Itálii i chalupařit. Při rozhovoru na prosluněné pláži jsme si překvapivě povídali o Mikuláši. A také o táboře pro děti v městečku Paestum, který letos slaví jubileum.

„Tábor se koná po desáté. Sama mám dva syny, kteří jsou už dnes velcí, ale když byli ve školním věku, tak jsem si říkala, že je škoda, že je nemůžu poslat s babičkou na nějaké místo v Itálii. Byli by blízko u rodiny, u tatínků, kteří sem mohou za nimi dojet, a naopak by zase mohli být s babičkou, a užívat si moře. Tak jsem to zkusila před deseti lety rozhlásit mezi pár Češek, které jsem znala. A vyrazili jsme. Byla nás skupinka pěti rodin a líbilo se to. Já jsem připravila český program, protože jsem chtěla, aby děti mluvily česky. Díky těm babičkám a dědečkům se to daří. Tábor se líbil. Děti se postupně vystřídaly. Založila jsem českou školu, takže pak zase jezdily děti z české školy. Letos máme poprvé malé děti, předškolní a první třída, také z české školy. Každý rok se to trošku obměňuje." 

Na pozadí našeho rozhovoru je slyšet takový zvláštní hukot, který dává tušit, kde tábor je. 

„Je v Paestum, krásné lokalitě u moře. Tady jsou nedaleko řecké památky, je tady krásná, prostorná pláž. V červnu je tu málo lidí, tak si to v klidu užíváme." 

Jaký mají děti program? 

Děti hrají na táboře například pétanque - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Děti hrají na táboře například pétanqueFoto: Zdeňka Kuchyňová

„To vždycky záleží na paní učitelce. Určitě tam nechybí výtvarná výchova. Vždy máme nějaké téma. Pro ty malé jsme měli například Večerníčky, pak Vodní svět. Ten se táborem pořád prolíná, dělají třeba z moduritu, nebo z těstovin mořské panny, protože tady je o nich legenda. Pak jsou to pohybové hry, hry na pláži, různé výlety, malujeme trička, aby děti měly na pobyt památku". 

Na táboře je taky česko - italská škola z Prahy. Jak ti se o táboře dozvěděli? 

„Tahle spolupráce běží už třetím rokem, a o táboře se dozvěděli ode mě. Je to základní škola z ulice Truhlářská a s paní ředitelkou Kendíkovou jsem se seznámila před sedmi lety na setkání Českých škol bez hranic. Když jsem založila českou školu v Neapoli, tak jsem ji oslovila, jestli by nám mohla přijít vyzkoušet děti, protože rodiče chtěli opravdové vysvědčení z českého jazyka. Jezdí k nám, a za víkend v květnu nebo v červnu vyzkouší jak školu v Neapoli, tak školu v Římě i ve Florencii. Funguje výborná spolupráce, a proto nás napadlo, že by si tu děti z její školy, které se buď učí italsky, nebo jsou Italové, udělaly školu v přírodě. Už třetí rok to funguje". 

Pořádají se podobné tábory v Itálii? 

„Ne, na jihu tábory nejsou zvykem. Spíš jsou to skautské, a teď začaly tábory příměstské. Tady na jihu jsou určitě méně rozšířené, než v Čechách". 

Jak často se dostanete do Česka? 

„Často, musím přijet aspoň čtyři krát za rok. Pocházím z Prahy 4, mám maminku, bratr má tři malé děti, tak se scházíme". 

Vy žijete v Neapoli, ale prozradila jste mi, že máte nedaleko takovou českou chalupu, kam si jezdíte odpočinout. 

„Je to tak. Neapol je hodně chaotické město, takže to člověk potřebuje. Díky chalupě jsem našla i tohle místo, tento camp. Jezdíme sem nedaleko, máme tu i zahrádku, o kterou se staráme klasicky jako u nás. Tady není rozšířené, že by se o víkendech jezdilo, a pracovalo na zahradě, a zase se jelo domů. Díky tomu jsem před dvaceti lety objevila český autobus u tohoto campu, a když jsem pak hledala místo pro české děti, tak jsem se obrátila na ně. Jezdí sem více českých skupin". 

Vy v Neapoli spolupracujete na českém konzulátě? 

„Ano. Když jsem přišla do Itálie, tak jsem měla veliké štěstí. S prací je tu problém, ale v té době se právě otevíral honorární konzulát, kde už pracuji 22 let. Pak jsem zapojila pana konzula do české školy. Můžeme se tu scházet s dětmi, což je velká výhoda". 

Jak funguje česká škola v Neapoli? 

„Spolupracujeme s Českou školou bez hranic, ale jmenujeme se jenom Česká škola. Děti sem chodí dvakrát až třikrát do měsíce. Je to v době, kdy mají v italské škole volno, takže to většinou musí být o těch sobotách, a většinou odpoledne. Je to od nich hezké, že se donutí dojít, i od rodičů je to trošku výkon. Naštěstí to funguje. Vyučování máme celé odpoledne. Snažíme se to samozřejmě nějak zpestřit, aby je to bavilo". 

Když jste přišla do Itálie, bylo něco, co vás absolutně překvapilo, co jste nečekala? 

„Asi úplně všechno, ta Neapol. Bylo to skoro před 25 lety, takže to byl z Prahy opravdu skok. Tady to bylo všechno uspořádané, v Itálii chaos, nevěděla jsem, kdy mi co pojede, jak to funguje". 

Je něco, co vám ještě dneska chybí? Co byste přestěhovala z Prahy sem, a co z Itálie do Prahy? 

„My jsme přesnější, funguje všechno lépe. Oni zase mají takovou nadsázku, která nám chybí. Ale někdy je těžké, když čekáte hodinu na autobus, to brát s nadsázkou. Sem bych jim doporučila naše puntičkářství, a nám tu nadsázku a toleranci." 

Vy jste se zmínila, že se váš syn vydá do Česka. 

ČVUT Praha - Foto: Tomáš Adamec

ČVUT PrahaFoto: Tomáš Adamec

„Já mám dva syny, oba studují vysokou školu. Když byli malí, tak ještě nebyla Česká škola, a já jsem je více méně trošku přinutila, a dělali zkoušky v Praze na české škole. Velice jim vyšli vstříc. Umí česky mluvit, i trošku té gramatiky. Můj starší syn se teď rozhodl jít na Erasmus do Prahy. Bude od září na ČVUT na jeden semestr. Tady je strašný nedostatek práce, vím o jeho dvou kamarádech, kteří chodí například na brigády do Čech. Vidí, že v Čechách práce je, a tady chybí". 

A co mladší syn? 

„Ten má zase milou z česko-německé rodiny. Její maminka řídila Českou školu bez hranic v Drážďanech. Takže oba mají něco z Čech". 

Jak se v Česku líbí manželovi? 

„Líbí se mu v Čechách. Ale Italům, kdyby tu byli nastálo, vadí počasí a jídlo. Na to si v Itálii opravdu nemohu stěžovat." 

Přenesla jste do Itálie nějaké české zvyky? 

„Hned na začátku, jak jsem začala pracovat na konzulátě, tak jsme přinesli oslavu Mikuláše, protože tady zvláště na jihu se vůbec neslaví. Začali jsme ho slavit v krásném kostele s celou asociací Bohemia, kterou jsme založili. Slavíme Mikuláše už 22 let. Chodí tam i italští spolužáci našich dětí. To se nám povedlo, a dodnes to funguje". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas