Články28. července  2018 v 08:00  

Houslistku Gabrielu Drašarovou považovali díky pasům s odlišným příjmením málem za špiónku

Gabriela Drašarová - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Gabriela DrašarováFoto: Zdeňka Kuchyňová

Představte si krásný letní večer, na pobřeží ostrova Capri hraje orchestr Teatro San Carlo Napoli. Třicet let byla jeho členkou Gabriela Drašarová. Do Itálie se dostala poté, co se seznámila se svým manželem. Jak své jméno vyslovuje pro italské publikum?

„Gabriela Drazarova". 

Jak jste se dostala do Itálie? Jaký byl váš příběh? 

„Neuvěřitelný. Kdokoliv ho slyšel, tak řekl, že bych měla napsat román. Já jsem se dostala do Itálie z Německa. Poté, co jsem skončila Akademii múzických umění v Praze, tak jsem se dostala do Frankfurtu do opery, a na dovolené jsem poznala budoucího manžela z Neapole. Rozhodla jsem se do Neapole přestěhovat. Manžel mi navrhl, abych se přijela podívat do Neapole na pět dní, jestli se mi tam bude líbit. Vezla jsem sebou i housle, a zrovna v tom období byl konkurs do divadla. Já jsem se přihlásila, a vyhrála jsem. Tak jsem se přesunula do Neapole. To bylo před třiceti lety. Byla to šťastná náhoda, že zrovna v období, kdy jsem přijela na dovolenou, byl konkurs do divadla". 

Byla jste v Neapoli už dřív nebo to byla vaše první cesta? 

„To bylo poprvé. A první dojmy byly velmi smíšené. Na jedné straně jsem pociťovala svobodu, kterou se vyznačuje atmosféra Neapole. Na druhé straně velký chaos, který byl pro mě dost problematický, protože jsem zvyklá na pořádek v životě, a musela jsem se učit s tím nějak zacházet". 

Jak vás přijali kolegové z orchestru? 

„Kolegové mě přijali výborně, protože všechny orchestry na světě jsou dneska tak obsazeny lidmi ze zahraničí, že je to pro ně normální". 

Ve které části Neapole jste bydleli? 

„Vybrali jsme si předměstí, protože já mám ráda klid. Dojížděla jsem do práce každý den. Musela jsem vstávat brzy, protože 15 kilometrů, to je v Neapoli hodina, ale naučila jsem se". 

Jak dlouho jste vydržela ve stejném orchrestru? 

Housle - Foto: Jiří Čondl

HousleFoto: Jiří Čondl

„Teď už jsem tři roky v penzi, ale v divadle jsem hrála 30 let. Hrála jsem na housle, seděla jsem u prvního pultu, byla jsem tzv. concertino, což znamená pravá ruka koncertního mistra". 

Počítala jste někdy počet koncertů, které jste odehrála? Dělala jste si statistiku? 

„Když jsem začala pracovat, tak jsem si založila sešit. Bylo toho tolik, že byl rychle zaplněný, a tak jsem to vzdala". 

Jak často navštěvujete Česko? 

„Velmi často. Měla jsem v Česku rodiče, dneska mám už jen maminku a bratra. Jezdím každé dva měsíce". 

Jaké země jste s orchestrem navštívila? 

„Nejvíc se mi líbila Asie, Japonsko a Amerika". 

Překvapili vás někde posluchači svou reakcí? 

„Bylo to ve Francii, byl to jeden z posledních koncertů, který jsem hrála. Když jsme dohráli poslední kus, tak publikum vstalo a začalo vyhazovat do vzduchu polštáře, na kterých sedělo. Některé skončily i v orchestru. My jsme z toho byli dost překvapení. Dívali jsme se na sebe, ale naše tlumočnice nám vysvětlila, že to je reakce nadšení, a že to tak dělají. V Asii byly dlouhé potlesky. Program, který jsem hráli, si vybrali sami. Hráli jsme opery od Mozarta. Publikum bylo nadšené, což nás překvapilo, protože víme, že asijské publikum je velmi spořádané a klidné". 

Máte svůj oblíbený hudební part, nebo skladatele? 

„Mám ráda vždycky to, co momentálně hraji. Tam je taková projekce do hudby, že mám pocit, že v tom momentě je to to nejlepší, co existuje v repertoáru". 

Hrála jste skladbu, která se vám zdála příliš těžká, a moc se vám do ní nechtělo? 

„To ne, myslím si, že čím je komplikovanější příprava, tak tím je vztah k tomu dílu lepší. Nestalo se mi, že bych něco nerada hrála". 

Hrála jste také v přírodě, třeba na pódiu u moře? 

Capri - Foto: Petr Hudeček

CapriFoto: Petr Hudeček

„Hráli jsme velmi často na Capri na otevřeném prostranství. A první roky jsme dokonce s divadlem jezdili do menších měst, kde jsme hráli na náměstí. Přestože to pro nás byly dost náročné koncerty, cestovalo se dlouho autobusem, a podmínky koncertu nebyly nejlepší, tak jsme tam rádi jezdili, protože lidé to přijímali s nadšením". 

Jste tři roky v důchodu, hostujete ještě v nějakých orchestrech? 

„Už nehraji, protože jsem si řekla, že stresu bylo dost. Ale mám žáky, takže hraju na housle kvůli nim". 

Tušíte mezi nimi nějaký mimořádný talent? 

„Talent jsem měla, a můj žák teď sedí na mé židli v divadle". 

V Itálii si žena po svatbě nechává svoje příjmení, v Česku si většinou bere příjmení manžela, vy jste mi vyprávěla historku s vaším pasem. I když se může zdát úsměvná, tak v momentě, kdy jste tu situaci prožívala, vám asi do smíchu nebylo. 

Český cestovní pas - Foto: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Český cestovní pasFoto: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

„Já jsem si ponechala českou příslušnost, a dostala jsem samozřejmě i italský pas. Oba pasy byla na různá příjmení, právě proto, že v Itálii si ženy ponechávají příjmení za svobodna, a český pas musel být na příjmení manžela. Cestovala jsem vždycky s dvěma pasy, a někdy to dělalo velké problémy na letišti. Při jedné cestě jsem na letišti v Neapoli přeložila pas, jehož platnost už brzy končila. Bylo mi řečeno, že bych neměla s tímto pasem vycestovat. Protože jsem měla i český pas, tak jsem řekla, není problém, mám druhý pas. Ten byl ale na jiné jméno. Vyvstal problém, že jezdím po světě, a mám dvě identity. Drželi mě půl hodiny v kanceláři, než vytelefonovali, jestli nejsem nějaká podezřelá osoba". 

Co byste si vzala z Česka do Itálie, a z Itálie do Česka? 

„Určitě knihovnu. Já miluji literaturu. Přivezla jsem si z Česka 2000 knih. Protože žiji v Itálii, tak jsem získala vztah i k italské literatuře, takže bych si přivezla zase italské knihy do Čech". 

Za jak dlouho jste se naučila italštinu? 

„Velmi rychle. Před tím jsem byla v opeře ve Frankfurtu, kde byl kurz pro zpěváky, a byl přístupný i pro orchestrální hráče, tak jsem ho navštěvovala. Bylo mi to k dobru, protože když jsem poznala manžela, tak už jsem mluvila italsky". 

Chodíte v Neapoli pravidelně za kulturou? 

„Jistě, kultura je součást mého života, nemohla bych bez ní existovat. Tři krát týdně chodíme do divadla, na koncerty, do kina, a podobně". 

A co jídlo v Neapoli? Máte nějaké oblíbené? 

„To by byl tak dlouhý seznam, že to nestihneme říct. Samozřejmě pizza, lasagne a mořské plody". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas