Články30. září  2017 v 08:00  

Irsko: země srdečných lidí, mnoha dětí a bosých miminek v zimě

Petra Miletínová a Ivana Rocca Kovářová - Foto: Martina Bílá

Petra Miletínová a Ivana Rocca KovářováFoto: Martina Bílá

Bosé nohy na podzim nebo početné rodiny. I tak vidí Irsko, kde žijí, dvě Češky - Petra Miletínová a Ivana Rocca Kovářová. Mimo jiné také zakladatelky české školy v Dublinu.

Jak se žije v Irsku? 

IRK: „Zatím docela dobře, ale je pravda, že situace se začíná vracet zpátky do doby před krizí, kdy ceny závratně rostly. Začínáme to pociťovat opět i teď a uvidíme, kam to povede“. 

Jak dlouho už v Irsku jste? 

PM: „V mém případě je to zhruba okolo deseti let, oproti původnímu plánu jet tam na rok a půl na zkušenou. Myslím si, že velmi záleží na tom, z jakého důvodu tam jste a na vaší profesi“. 

Do Irska před časem hodně lidí odcházelo i do dělnických profesí... 

IRK: „Skoro bych řekla, že tato doba už je pryč. První roky, kdy se otevřel trh práce a lidé odcházeli do Británie nebo Irska, bylo velmi jednoduché práci najít. To už ale dávno neplatí. Požadavky se stále zvyšují. Ten, kdo neumí anglicky, bude práci hledat velmi těžko“. 

A jak se tam žije vám? 

PM: „My stále máme dobrou motivaci pro to, tam žít, takže nám se žije dobře. Když to vezmu z rodinného pohledu, tak vzhledem k tomu, že naše rodiny jsou na český standard poměrně početné...“ 

To znamená, že máte hodně dětí nebo příbuzných? 

PM: „Obojí. Máme více dětí, než je český průměr. Za ten stále považuji počet dvě. Pokud počet převýší dvojku, je v Česku najít restauraci apod“. 

V Irsku to problém není? Tam mají rodiny obecně více dětí než lidé v Česku? 

IRK: „Určitě a hlavně jsou na to zvyklejší. Když vidí rodinu s více dětmi, je to pro ně naprosto běžný obrázek, kdežto u nás na to mohou lidé reagovat různě. Já mám děti jenom tři, což pokládám pořád za normální počet, ale rozdíl mezi Českem a Irskem cítím“. 

Byly vaše děti právě tím impulsem, proč jste založily školu? 

„Jednoznačně“. 

Měly jste pocit, že jen vaše čeština k dobrému ovládnutí jazyka nestačí nebo jste se chtěly především družit? 

IRK: „Já jsem poprvé poznala možnosti českých škol v zahraničí v Itálii, kde jsem tři roky žila a zrovna tam moje kamarádka zakládala kurzy češtiny na konzulátě v Miláně. Díky ní jsem se dozvěděla o České škole bez hranic. V té době už jsem věděla, že se budu stěhovat do Irska a zjišťovala jsem si, jestli tam podobná škola funguje, ale nic takového tam nebylo. Pak už tomu chtěla náhoda, že jsem se nastěhovala do domu vedle kolegyně, slovo dalo slovo, ona v té době taky řešila výuku svých dětí a domluvily jsme se spolu, že bychom zkusily něco podobného zrealizovat právě v Dublinu“. 

Jak velká vaše škola je? 

PM: „Když jsme si ji založily, začínaly jsme s pěti dětmi na zahradě našeho domu“. 

Děti jste si dodaly samy... 

PM: „Tak nějak. Na letošní školní rok se přihlásilo téměř 50 dětí“. 

Jak vypadá rodina, která přihlásí v Irsku děti do české školy? Jde nejčastěji, jako ve zmiňované Itálii, o rodiny, kde matka je Češka a otec ze země, kde rodina žije? 

IRK: „Je to velmi podobné, ale je tam také docela velký počet celočeských rodin, kdy oba partneři tam šli za prací a už tam zůstali, děti se narodily v Irsku. Jsou tam ale i rodiny, kdy jeden z rodičů byl do Irska vyslán pracovně, a které tam jsou na omezený čas. Právě ony mají zájem češtinu udržet a posílat děti do školy, protože vědí, že se jednou zase vrátí do Česka a děti tady budou pokračovat ve školní docházce“. 

Liší se nějak Irové od Čechů? 

IRK: „To je docela záludná otázka. Určitě se od Čechů v něčem liší. Moje osobní zkušenost je taková, že jsou o něco přátelštější a bezprostřednější v prvním kontaktu. Když jde člověk po ulici, je celkem běžné, že jej lidé pozdraví tak, jak my jsme zvyklí na vesnicích. Tady se to klidně děje ve městě. Je ale docela těžké si udržet přátele na delší dobu. V Česku to vidím obráceně. Ze začátku jsou lidé spíše uzavřenější, jsou opatrní, dávají si více pozor, ale když se poznáte blíž, tak přátelství spíše vydrží. Alespoň podle mých zkušeností“. 

Bylo něco, co vás v Irsku překvapilo? Čemu jste se divily? 

PM: „Těch věcí je strašně moc. Já už se přistihuji, že věci, které mě kdysi šíleně překvapily, tak mi teď už připadají naprosto běžné. Například v Irsku je po většinu roku celkem nevlídné počasí. Šokovalo mě, že v době, kdy jsou u nás děti oblečené jako sněhuláci, tak tam je naprosto běžný jev, že po hřišti běží holčička v tylových šatečkách a plastových botičkách, zatímco maminka sedí na lavičce zahalená v kožichu“. 

„Úplně jiný je systém zdravotnictví. Přestože je země v některých směrech mnohem rozvinutější, spousta věcí tam vůbec neexistuje. Irům připadá naprosto normální, že čekají na vyšetření rok, dva...někdy se ani nedočkají. U nás, když se čeká v čekárně déle, jak deset minut, tak je to problém“. 

Co vám přišlo na Irsku nejpodivnějšího? 

IRK: „Jednoznačně se přidávám k málo oblečeným a bosým dětem. Bosé nohy miminek na podzim a v zimě mě překvapují doteď. Přidám se i ke zdravotnictví, obecně si myslím, že v systému podpory jednotlivce, ať už je to zdravotnictví nebo školství, jsme na tom v Česku mnohem lépe a je to lépe vidět právě ze zahraničí, než když člověk žije v Česku“. 

Autor:  Martina Bílá
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace