Články11. února  2017 v 08:00  

Jaké to bylo s „Baťou v džungli“

Dolores Bata Arambasic - Foto: Ian Willoughby

Dolores Bata ArambasicFoto: Ian Willoughby

„Jen dědeček mi říkal česky Doloresko. Dlouho jsem si myslela, že všechny ty jeho příběhy o Československu a o Zlíně jsou legendy. Mýty a báje. Něco, co se dětem vypráví a na co se vzpomíná, ale dítě si z toho v hlavě poskládá svou vlastní pohádku. Copak si dokáže představit, jak se utíká před fašisty nebo před komunisty? Představovala jsem si to různě, vždycky před spaním, a pak jsem ve snech vídávala dědečka, jak se plíží se samopalem přes zasněžené lesy“, vzpomíná Dolores Baťa Arambasic na své dětství v Brazílii, v zemi, která se stala druhým domovem jejího dědečka, podnikatele Jana Antonína Bati. Nejen její vyprávění zpracovala ve svém románu Markéta Pilátová.

„Já jsem vyrostla se svými prarodiči. Jsem jediná vnučka, která zůstala v Batatubě, kde bydleli a většinu času jsem trávila s nimi“, říká Dolores Baťa Arambasic o svém dědečkovi, „velice dobře si ho pamatuju, usmíval se, byl pozitivní, vysoký, krásně zpíval. Hrál na housle a harmoniku, vždycky jsme zpívali moravské písničky. Sešli jsme se s rodinou, kamarády a lidmi z fabriky a zpívali jsme. Možná že proto, mám to češství v sobě. Proti tomu se nedá nic dělat“. 

Vzhledem k vaší češtině předpokládám, že s vámi prarodiče mluvili česky. 

„Moji prarodiče mluvili doma česky. S maminkou jsem mluvila česky, s tatínkem srbsky. Mluvila jsem tady třemi jazyky - česky, portugalsky a srbsky. Více jsem začala mluvit portugalsky tehdy, když jsem šla do školy. Ale u prarodičů se mluvilo jenom česky“. 

Jak jste si představovala Československo podle vyprávění prarodičů? 

„Měli jsme spoustu českých knih a jako dětem nám četli i pohádky. My jsme se proto do Československa zamilovali. Když jsem viděla všechny ty fotografie z Československa a na nich hrady, ulice, Prahu, přírodu, nádherné vyšívané kroje a lidi, tak jsem si říkala, že to musí být úžasná kultura. Také nám vyprávěli o dějinách a hrdinech. Bylo to pro nás něco úžasného. Můj největší sen byl přijet někdy do Československa. A co jsem si, představovala, tak to byla pravda“. 

Nezklamalo vás to tady? 

„Ne, vůbec“. 

Velký podraz na Jana Antonína 


S dědečkem prožila Dolores Baťa Arambasic své dětství. V srpnu roku 1965 Jan Antonín Baťa zemřel, v Brazílii zůstala po něm fungující města a také mnoho příběhů. Dnes, po mnoha letech, i o nich promlouvá ze stránek nového románu Markéty Pilátové. 

„Jan Antonín Baťa byl člověk, který pro tu firmu udělal nejvíce, přestože ji nezaložil. Za jeho řízení firma dosáhla světového úspěchu. Byl to vizionář a nesmírně schopný člověk. Byl nevlastním bratrem zakladatele firmy. Komunistům se ale na něho podařilo nakydat tolik fantasmagorických obvinění a lží, že se jeho jméno podařilo očistit až v roce 2007. Přestože jeho jméno je už očištěno, tak o něm nevznikla žádná opravdu zásadní knížka nebo třeba film. Přitom by si to určitě zasloužil. Vzniklo několik dokumentů, to ano, ale myslím si, že je to člověk, který by si zasloužil naši plnou pozornost, protože to byl opravdu jeden z nejvýznamnějších Čechů, co působili v zahraničí“. 

Vaše knížka je románem a Jan Antonín Baťa tedy literární postavou. Nenabízelo by se napsat spíše třeba literaturu faktu? 

Markéta Pilátová je spisovatelka, lingvistka a také vypravěčka příběhů. - Foto: Jakub Wojtovič

Markéta Pilátová je spisovatelka, lingvistka a také vypravěčka příběhů.Foto: Jakub Wojtovič

„Je to román, říkala jsem si, že jeho příběh je veskrze románový. Jsem sice původním povoláním hispanistka a historička, nicméně už asi deset let píšu romány a románová forma je mi bližší a myslím si, že bude bližší i čtenářům“. 

Jaký úsek Baťova života v románu zachycujete? A jak jej pojímáte? 

„Jeho příběh zachycuji subjektivně, prostřednictvím jeho osoby. Proto to mohl být román. Mně se líbí dichotomie mezi historií založenou pouze na faktech a mezi orální historií. Pomocí této metody jsem mohla zkoumat materiál, který jsem měla k dispozici díky paní Dolores Baťa Arambasic, která mi poskytla jejich rodinný archiv a také své vzpomínky na dědečka. Tyto dvě věci vyústily v takovou velmi subjektivní formu. Myslím si, že ta románová forma se nabízí právě pro tu kombinaci těchto dvou metod“. 

Jak dvě ženy, vy a paní Baťová, dávají dohromady postavu muže? 

„Myslím si, že jsme udělali velký podraz na Jana Antonína, protože on byl určitě velký, řekněme, macho a velký šéf a všechny ženy, které kolem něj byly, byly osobnosti. Baťa svým způsobem rozhodoval o jejich životě. Rozmluvil třeba své dceři Ludmile vztah s Rudolfem Firkušným, chtěl, aby si vzala jugoslávského ševce, protože mu to přišlo vhodnější apod. Tohle všechno se v té knížce řeší a já mu podsouvám taková posmrtná feministická prozření. Myslím si, že to ale nevadí, proto je to román. On tam vystupuje jako duch, který se vrací do současnosti, přemítá nad svým životem a já jsem mu tam podsunula, že se poučuje ze svých machistických chyb“. 

Román se jmenuje S Baťou v džungli. Kdo všechno tam s ním ale vůbec byl? 

Román S Baťou v džungli - Foto: Ondřej Tomšů

Román S Baťou v džungliFoto: Ondřej Tomšů

„S Baťou byli v džungli Baťováci i třeba jeho dcery. Ten román je o lidech, kteří byli přesazeni z nějaké reality a reality úplně jiné. Třeba ty jeho dcery byly vychovávány velmi kosmopolitně, studovaly v Londýně, jeho dcera Ludmila byla nadějná koncertní pianistka...Jeho mladí manažeři popíjeli šampaňské...Byli to lidé, kteří byli zvyklí úplně na něco jiného, na úplně jinou civilizační úroveň bohatého Československa 30.let. A najednou se ocitli do slova a do písmene v džungli. Jeho dcery chodily pro vodu ke studni, neměly ani základní věci, na které byly zvyklé. Uvědomila jsem si to až při četbě deníku paní Ludmily Baťové, kdy ona líčí hlad po jakékoliv kultuře. Jezdili občas do Ria de Janeira, kde si mohla koupit knížky, desky nebo časopisy, jít do kina. To v té džungli nebylo. On osidloval Mato Grosso do Sul, stavěl fabriku v Batatubě, která tedy byla blízko Sao Paula, ale přesto to byl úplně jiný svět. Ocitli se v prostředí, které bylo hodně drsné, nerozuměli mu, ale na druhou stranu je fascinovalo a natolik je pohltilo, že měli tu Brazílii rádi“. 

Román S Baťou v džungli pokřtila právě Dolores Baťa Arambasic. S knížkou zavítala nejen do Prahy, ale také do Zlína. 

Autor:  Martina Bílá

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace