Články12. listopadu  2016 v 08:00  

Jean-Gaspard Páleníček: Mosty mezi Českem a Francií

Jean-Gaspard Páleníček - Foto: České centrum Paříž

Jean-Gaspard PáleníčekFoto: České centrum Paříž

Budovat mosty mezi Českem a Francií, to je jedním z cílů Českého centra v Paříži. V říjnu se tady například Francouzům představil překlad Čapkových dopisů Věře Hrůzové. Večer, na kterém se kniha křtila, byl velmi úspěšný, na místa v sále se dokonce před jeho zahájením stála typicky česká fronta. Slyšet pak byla ale spíše francouzština. K čapkovskému večeru se vrátíme v dnešní rubrice Češi v zahraničí, jejímž hostem bude Jean-Gaspard Páleníček, pověřený řízením ČC.

Jak často pořádáte podobné večery, jako byly Dopisy Věře? 

„Pořádáme 200 akcí ročně, z toho něco málo přes třetinu, ostatní akce jsou mimo, v Paříži, ale i mimo Paříž, v celé Francii. Tady v budově děláme tři až pět akcí týdně. Takže se nenudíme“. 

Jaký je o to mezi Francouzi zájem? 

„Jak jste mohla vidět, celkem o to zájem je. Publikum je poměrně promíchané, ale z 85 procent jde o francouzské publikum. Není to koncipované pro Čechy, kteří žijí ve Francii. Je to namícháno z lidí, kteří už mají nějaký vztah k Česku a české kultuře, ať už z rodinných důvodů nebo profesních zájmů, z lidí, kteří se zajímají o kulturu všeobecně a také z těch, kteří sem přijdou poprvé. Týká se to studentů i starších lidí. Obrovskou výhodou je umístění naší budovy. Jsme v samém středu města, ve čtvrti Saint Germain, je to jedna z kulturních čtvrtí Paříže, ve které je velká koncentrace, řadou z nich spolupracujeme a koordinujeme společné vernisáže a projekty. To, že disponujeme velkými prostory na dobrém místě, je velká výhoda“. 

O jaké akce je největší zájem? 

„Největší zájem je o akce, které jsou čistě kulturní. O akce, které představují českou kulturu napříč žánry. Velký zájem je o výtvarné umění, hudbu, literaturu, film. Až v druhé řadě je zájem o akce, které více směřují k ekonomice, turistice, vědě nebo technice. To všechno se také snažíme dělat, ale jsme vnímáni jako instituce kulturní. Řekl bych dokonce, že jsme vnímáni nejdříve jako kulturní instituce a až pak jako české kulturní centrum. To vnímám jako klad. Často se setkávám s lidmi, kteří říkají: u vás jsou vždycky dobré koncerty a nechodí sem prvotně za českou kulturou, ale za kulturou“. 

České centrum nemá jen kulturní poslání. Jaké jsou další aspekty, kterým se musíte věnovat? 

„Ta kulturní činnost je velmi důležitá. Když chci s někým navázat rozhovor, tak mu musím umožnit mě alespoň trochu poznat a musím vynaložit alespoň minimální úsilí k tomu, abych poznal jeho. Tak já vnímám naši funkci a to, proč tady jsme. Aby ten most mezi Čechy a Francouzi mohl vzniknout, tak je potřeba se Francouzům otevřít a snažit se také trochu porozumět jejich způsobu myšlení, fungování, zájmům, abychom našli společnou řeč. Na základě těchto mostů je možné budovat spolupráci ve všech ostatních oblastech. 

Naše velká výhoda je spojená s touto budovou. Je velká, má sedm podlaží, velký sál, kanceláře...může tak tady s námi sídlit pobočka CzechTourismu, CzechTradu, se kterými úzce spolupracujeme, takže celá řada akcí je navázána na spolupráci s jednotlivými českými regiony. Když se například udělá výstava, tak aby bylo jasné, že dotyčný výtvarník odněkud pochází, může se to spojit s regionální prezentací, s kulinářskou prezentací. Snažíme se také na poli designu, chceme, aby čeští designéři měli možnost soukromých setkání s místními profesionály a mohli z toho dlouhodobě těžit“. 

Hovořil jste o česko-francouzských mostech. Jaké jsou rozdíly mezi oběma národy, které by měly tyto mosty překlenout? 

„To je velmi složitá otázka. Mým dojmem je, že mezi Francií a Čechami je spousta předsudků. Ze strany Čech to vidím tak, jako bychom měli pocit, že existují jakési nadstandardní vztahy, jakési nadstandardní porozumění a že se věci tak trochu udělají samy. A ono tomu tak není. Ono tomu tak nebylo ani za první republiky, kdy ty vztahy byly částečně uměle podporovány, byl uměle vytvářen dojem, že zde jsou nadstandardní vztahy. To byla Benešova velká starost, aby se snažil udržovat silnou vazbu na Francii, která ne nutně existovala. Mnichov pak ukázal, jaká ta vazba byla. Dodneška ale vnímám, že spousta Čechů, umělců nebo i firem, má pocit, že přijedou do Francie, tam je přijmou s otevřenou náručí a vše půjde jako po másle. Není tomu tak. Francouzi k nám mají celkem kladný přístup, ale moc toho o nás nevědí, nejsme pro ně extra zajímaví, nejsme pro ně zajímavější, než jakákoliv jiná srovnatelná země z regionu. To vše je potřeba jako v jakémkoliv jiném kontextu postavit, stavět to pokaždé znovu a mířit na něco, co by mohlo mít nějaké dlouhodobé účinky. To je to, co vnímám jako největší problém“. 

Jaké jsou vaše česko-francouzské kořeny? Vy sám jste takovým mostem... 

„Ano, aspoň to tak vnímám. Já jsem napůl Čech, napůl Francouz. Otec je Čech, matka Francouzka. Česká strana rodiny byla dlouhodobě frankofilní, většina členů z české rodiny studovala ve Francii. Děda ještě před II. světovou válkou, otec v šedesátých letech, když to šlo. Matka jako historička se zabývala střední Evropou, konkrétně českým barokem. Vyrůstal jsem v takových poněkud nadstandardních poměrech v doznívající normalizaci. Ale každopádně jsem vnímal ten dvojí pohled. Vyrůstal jsem v Čechách, v Praze, ale chodil jsem do francouzské školy, po velmi krátkodobém pokusu rodičů mě dát do české školy“. 

Tam se vám nelíbilo? 

„Ale mně se to docela líbilo, ale matka jako Francouzka a historička se nemohla překlenout přes to, že jsem pak doma recitoval básničky o zlém carovi a hodném Leninovi, který chránil děti atd. No, zkušenosti, které všichni známe. Já jsem odmalička mohl volně jezdit mezi oběma zeměmi. Ačkoliv v Paříži žiji teď stabilně patnáct let, tak pořád to nevnímá, jako bych se tady usadil. Sám sebe vnímám jako rozkročeného mezi oběma zeměmi. Je to ostatně tak blízko a mezi Prahou a Paříží často pendluji. Nejsem schopen říct, jestli jsem více Čech nebo více Francouz, jsem obojí“. 

Vy máte dvě děti, jak je to u nich? Jsou Češi, Francouzi nebo Japonci? 

„Jak jste naznačila, abych si to usnadnil, mám za ženu Japonku, takže u dětí je to ještě složitější. Nevím, jak sami sebe vnímají, nebo spíše jak sami sebe budou vnímat, jsou ještě malé, to se všechno utvoří“. 

Děti chodí do České školy bez hranic... 

„Ano. Chodí. Pro nás bylo důležité, abychom u nich kladli důraz na japonštinu a češtinu a pak teprve na francouzštinu. Naše zkušenost byla, že francouzština všechno převálcuje, to je dané kulturním dědictvím Francie, že ten jazyk s sebou nese jakousi exkluzivitu, která zabraňuje naučit se druhý jazyk dokonale. Neříkám, že nejsou výjimky, samozřejmě jsou, velmi světlé, ale je to prostě tak, že často ve smíšených párech francouzština převáží ostatní jazyky. Takže synovi je šest let, mluví japonsky a česky a teprve teď začal chodit do francouzské školy, teprve teď začínáme přidávat francouzštinu aktivněji, doteď ji znal jenom pasivně“. 

Autor:  Martina Bílá
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace