Články30. dubna  2013 v 18:50  

Judita Matyášová pokračuje v pátrání po židovských dětech z 2. světové války

Část československéých židovských dětí odjela v roce 1939 do Dánska - Foto:  Z archivu Judity Matyášové

Část československéých židovských dětí odjela v roce 1939 do DánskaFoto:  Z archivu Judity Matyášové

O pátrání novinářky Judity Matyášové po osudech židovských dětí z Československa, které se za druhé světové války podařilo zachránit před smrtí v plynových komorách, jsme v našem vysílání už informovali. Desítky dětí z Čech a Moravy přežily holocaust díky tomu, že se mohly skrývat v hostitelských rodinách v Dánsku. Po jeho okupaci je přijalo Švédsko. Pátrání ale nekončí, Judita se v posledním roce po jejich stopách vypravila například do Izraele a do skandinávských zemí. Byla hostem ve studiu Radia Praha:

"Cesta do Izraele byla úžasná. Bylo to v říjnu loňského roku. Přesně 28. října se tam konalo setkání zhruba padesáti lidí, kteří souvisí s celým tímto příběhem. Tito lidé přijeli ze všech kontinentů, dokonce i z Afriky. A bylo to úžasné, protože přijeli nejenom pamětníci, ale i druhá a třetí generace. A pro řadu lidí to bylo vůbec poprvé, kdy mohli ty pamětníky poznat."
 

 
Kolik podle vašeho odhadu ještě žije lidí, kteří prošli celou tou anabází odjezdu z Československa? 

"Mně se jich podařilo vypátrat asi třicet, plus mnoho dalších lidí z těch pěstounských rodin z Dánska. Potom to jsou nejrůznější přátelé těch pamětníků, takže ten počet neustále stoupá."
 

 
Kde všude žijí? 

"Žijí doslova po celém světě, na všech kontinentech. Nejvíc ve Skandinávii, v Izraeli a pak v Americe."
 

 
Znamená to, že část jich skutečně ve Skandinávii zůstala nepřetržitě od války? 

"Tak to úplně nebylo. Když skončila válka, většina dětí nebo už mladých lidí se vrátila do Čech. Chlapci šli ze Skandinávie na chvíli ještě do Československé zahraniční armády, pokračovali ze Švédska do Anglie a pak do Čech. Děvčata zůstala do konce války ve Švédsku a pak se také vrátila do Čech. Ten návrat byl ale podobný jako v mnoha jiných případech. Radost z toho, že skončila válka, ale bohužel i velká bolest, protože zjistili, že jejich nejbližší již nežijí." 

Judita Matyášová - Foto: Barbara Richová

Judita MatyášováFoto: Barbara Richová

Podařilo se vám v poslední době objevit nějaké nové příběhy? 

"Jeden z úžasných příběhů je příběh Hanky Dubové z Prahy. Teď se chystám za její pěstounskou rodinou. Tento příběh začal v roce 2011, kdy jsem byla v Dánsku poprvé a zveřejnila jsem příběh československých židovských dětí v dánských regionálních novinách. A jedna paní mi napsala, že Hanka byla u nich na statku. Jednoho dne ale úplně zmizela a ta paní nevěděla, kde je. A ráda by se to dozvěděla. Já jsem tehdy o Hančině rodině nevěděla nic. Vloni jsem se dozvěděla, že ta rodina žije v Americe a velice se o tuto historii zajímá. Tak jsem jim napsala, zda mají tušení, že i v Dánsku jsou lidé, kteří si jejich maminku pamatují. Oni to vůbec netušili. Takže přijeli nejenom do Izraele, ale pokračovali dál do Dánska a mohli tam obejmout pěstounku, která se o Hanku starala. Ta paní ještě žije."
 

 
Jaká tedy byla jejich historie? Proč odešli do Ameriky a kdy se to stalo? 

"V případě Hanky to bylo tak, že její rodiče získali ještě někdy v roce 1940 certifikát do Ameriky. A psali Hance, že by mohli jet všichni společně, ona z Dánska a oni z Čech. Hanka ale byla velice ráda s přáteli v Dánsku, velice jí vyhovoval ten kolektiv, ve kterém tam žila. A myslela si, že bude lepší zůstat v Dánsku. Toto rozhodnutí mělo velmi smutné důsledky, protože rodiče tu zůstali, a pak je bohužel čekal stejný osud jako tisíce jiných židovských rodin. Hanka se to dozvěděla až po válce a dlouho váhala s návratem do Čech, protože věděla, že to bude velice bolestivé. Pak se ale přeci jen odhodlala, přijela sem v roce 1947 a zjistila, že se zachránila její sestřenice a její teta. A taky zjistila, že certifikát do Ameriky ještě platí. Takže odjela a začala v Americe s pověstným jedním dolarem v kapse. Založila rodinu a narodily se jí děti."
 

 
Jak se zpětně dívá na svoje rozhodnutí zůstat v Dánsku, které vlastně stálo její rodiče život? Připouští si člověk takovou myšlenku? 

"Já jsem zapomněla zmínit důležitou věc, že Hanka zemřela v roce 2011. Takže na tohle se jí už bohužel nezeptám. Co je ale velice důležité, Hančina rodina mi poskytla její deník. Je to asi dvě stě stran, začíná tím obvyklým: dnes je mi čtrnáct, dostala jsem k narozeninám deník, je rok 1939. Ten deník není ale o tom, že je úterý. Je to naopak velice niterný pohled do její duše. Mám velikou radost, že se podařilo sehnat peníze a deník jsme přeložili. Takže Hančina rodina se teprve teď spoustu věcí dozvídá."
 

 
Ten deník vyjde knižně? 

"Zatím si ho rodina teprve čte, není to dlouho, co jsme jim ho poskytli. Takže to je spíš na jejich rozhodnutí. Někdy je člověku až skoro nepříjemné, že je Hance tak blízko. Skoro by jí chtěl pomoct, protože v Dánsku zažívala i těžké chvíle. Zvažovala i to, jestli má smysl zůstat na tomto světě."
 

 
Sleduji příspěvky na vašem blogu i ty, co posíláte mailem okruhu svých čtenářů a přátel. Takže vím, že jste se vypravila i do Orlických hor. Pátrání tedy pokračuje i tady v Česku? 

Judita Matyášová (s červenou šálou) se setkala s židovskými ženami a muži, kteří v roce 1939 jako děti odjeli z Čech do Dánska - Foto:  Z archivu Judity Matyášové

Judita Matyášová (s červenou šálou) se setkala s židovskými ženami a muži, kteří v roce 1939 jako děti odjeli z Čech do DánskaFoto:  Z archivu Judity Matyášové

"Určitě. To hlavní pátrání jsem zaměřila převážně na zahraničí, ale přeci jen i tady v Čechách pro mne byla spousta záhad. A jednou z nich byla záhada v Orlických horách, kam děti odjely na jakýsi přípravný tábor. Měly si vlastně poprvé vyzkoušet, jaké to je žít komunitním životem. A zároveň jaké to je pracovat v zemědělství, protože to byly děti z měst. Tak jsem si řekla, že zkusím zavolat na obecní úřad, třeba se něčeho doberu. A paní starostka i její kolegyně kronikářka úžasně zareagovaly. Nejdřív byly samozřejmě překvapené, protože vůbec nic netušily. Já jsem si ale říkala, že tam musí něco být! Těch dětí bylo šedesát pět, a v té vesnici žije nanejvýš dvě stě obyvatel. Takže se nedaly úplně přehlédnout. Tak jsme pátrali a přímo v této vesnici, která se neoficiálně jmenuje Turecko a oficiálně Verměřovice, jsme objevili jednu pamětnici, která si na tyto děti vzpomíná a byla s nimi v každodenním kontaktu. Dosud jsme ale nevypátrali, proč děti jely zrovna tam. Jaký byl ten klíč? Přeci jen přijmout v létě roku 1939 tak velkou skupinu židovských dětí... Člověk zvažuje, jak to bylo možné. Já si myslím, že tam zafungovaly kontakty se sousední obcí nebo s celým regionem, protože tam tradičně jezdily židovské děti na letní tábory. Takže tyto kontakty to ještě nějak umožnily." 

Vy všechny tyto příběhy teď shrnujete v knížce. Dá se to vůbec nějakým způsobem charakterizovat? Dá se celá ta řada příběhu nějak zestručnit do pár vět? 

"Tohle byl pro mne velký rébus, protože o sobě vím, že mi nejvíc vyhovuje psaní kratších uzavřených textů. Nejsem typ, abych napsala dlouhý román. Tak jsem hledala, jak to všechno poskládat, aby toho nebylo příliš. Hodně mi při tom pomohl kamarád divadelník. Bavili jsme se o tom, jestli začít pátráním a pak popisovat ty jednotlivé příběhy, nebo obráceně. A dobrali jsme se toho, že je to svým způsobem divadelní hra. Nejdřív musíte znát postavy. Musíte vědět, kdo se Hanka, kdo Je Sára a kdo je Ervín. A pak teprve můžete pochopit, proč za Sárou cestuji do nějaké švédské vesničky. Nejprve je to zhruba deset příběhů a každý je psaný trošku jinou řečí, protože každé z dětí má jiný způsob, jak komunikuje. Pak je další kapitola, kdy vyrážím na cesty a pátrám. A v poslední kapitole tento příběh pokračuje v rodinách. Na to se dost často ne snad zapomíná, většina podobných pátracích příběhů ale končí tím, že se někdo s někým setká, obejmou se, a tím to končí. Já tu ale velice silně vnímám to, že v rodinách ten příběh opravdu žije dál. Mladším generacím to něco dává."
 

 
A dozvědí se lidé o těchto příbězích i jinak nežli z vaší knížky? 

"Doufám, že teď se nám podaří získat jeden velký grant. A když se to povede, pojedeme tyto pamětníky natáčet. A docela mne pokouší myšlenka, že bych chtěla udělat komiks, protože je to příběh skupiny mladých lidí, která spolu prožila něco velice silného. A pro mne je to i hodně vizuální příběh, pořád mi tu naskakují nějaké obrazy. A myslím, že je to dost zajímavá forma, jak mladým lidem, a nejen jim, předávat příběhy." 

Webové stránky Judity Matyášové poskytují informace o pátrání po přeživších židovských dětech - Foto: Internet

Webové stránky Judity Matyášové poskytují informace o pátrání po přeživších židovských dětechFoto: Internet

Pokud vím, tak ale chystáte i výstavu... 

"Určitě. Výstavu o těchto dětech jsme dali dohromady nedávno. Poprvé se představuje v Dánsku, přímo v městečku, kde české děti prožily čtyři roky. Letos bude tato výstava putovat po Skandinávii a příští rok se s ní chystáme určitě do Čech, na jednotlivá místa v regionech, kde děti žily. Jistě to bude Praha, Jihlava, Brno, Kolín. Na to se moc těším." 

To všechno jsou ale i poměrně finančně náročné akce. Jak se vám je vůbec daří jako novinářce na volné noze financovat? 

"To máte pravdu! Je to velmi náročné. Většinu pátrání musím hradit ze svého. Nebo mi, což mi přijde dost smutné, ti pamětníci dají do obálky třeba sto dolarů, abych měla třeba na část letenky. Já jim to sama nedokážu vysvětlit, v čem je problém."
 

 
Je nějaký způsob, jak vám může pomoci třeba i veřejnost? 

"Určitě bych byla ráda, pokud by někomu připadalo důležité tyto příběhy zaznamenávat. Já mám webové stránky, můžete si mne najít na internetu, a tam se jednoduchým úkonem dá přispět." 

Související weby

www.czechsophieschoice.com

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas