Články4. srpna  2018 v 08:00  

Maxim Havlíček vytváří na plátně sochy

Maxim Havlíček - Foto: Jiří Němec

Maxim HavlíčekFoto: Jiří Němec

Dá se říct, že jeho obrazy jsou sochy na plátně. Maxim Havlíček žije už skoro dvacet let ve Spojených státech, kde se dokázal prosadit jako uznávaný malíř. Maluje vlastní unikátní technikou.

Svá velkoformátová plátna představí Maxim Havlíček v Evropě poprvé. Vybral si k tomu i netradiční prostředí, Vnitroblok. 

„Ty prostory se rozhodly pro mě. Mám za sebou spoustu výstav ve Spojených státech, takové ty klasické galerijní, bílá kostka, sterilní prostředí. To je v pořádku, ale mě se na tom Vnitrobloku líbilo především to, že je to multikulturní prostor. Pořád se tam něco děje, je to otevřené celý den, ne jako galerie. Líbilo se mi, že je to bývalá továrna, má vysoké stěny, odhalené cihly". 

Jak byste popsal svoje obrazy, a proč malujete velkoformátová plátna? 

„Já pracuji s hmotou, to plátno je jenom její držitel. Tu hmotu na plátno tvaruji. Proto jsou mé obrazy velmi texturální, ta plátna jsou velmi těžká. Techniku jsem vyvíjel sedm měsíců, bylo to experimentování, metoda pokus omyl. Technika je taková, že si vytvořím hmotu, kterou potom na plátna leju, a mám přibližně 72 hodin na to, abych tu hmotu tvaroval, než to kompletně zaschne. Když to uschne, tak se z toho vytvoří v podstatě kamenná deska, dalo by se říct, že je to skoro socha na plátně". 

To musí být i docela fyzicky náročné. 

Maxim Havlíček často začíná svá díla vytvářet na zemi - Foto: YouTube kanál Karla Havlíčka

Maxim Havlíček často začíná svá díla vytvářet na zemiFoto: YouTube kanál Karla Havlíčka

„Je to velmi náročné, já v podstatě po těch obrazech lezu, je to krev a pot, kolikrát se totiž i zraním. A proč velkoformátová plátna? Mě baví ta nadživotní velikost. Plátna, která dělám nejradši, jsou vždycky větší, než já sám. Začínám na zemi naplocho, a pak obraz postupně opírám o zeď. Ale dělám i menší věci". 

Třeba obrázek 30 krát 30 centimetrů? 

„Možná 40, ale na papír. Ty papíry a menší plátna si začaly žádat galerie a sběratelé. Dělám obrazy pro lidi, aby si je mohli koupit, aby byly v galeriích, a ne aby mi to sedělo v depozitářích, protože to nemají kam dát". 

Vy už žijete v Americe dvacet let. 

„Příští rok to bude dvacet, takže devatenáct". 

Proč jste se rozhodl jet do Ameriky? 

„Spíš to bylo o tom, že jsem vždycky chtěl zažít nějaké dobrodružství, vytvořit si své vlastní. My jsme se s bratrem narodili v polovině 70. let v Praze. Posluchači, kteří jsou stejně staří, nebo starší než my, tak přesně vědí, o čem mluvím. Tady nebylo co dělat. Ale vydávaly se docela dobré knížky, speciálně pro děti a pro mládež. Kdyby věděli, že to v nás vykřesá touhu zmizet, tak by to nikdy nedělali. My jsme s bráchou hltali dobrodružné a cestovatelské knížky, všechny příběhy, jak vymyšlené, tak pravdivé, a já jsem v sobě měl od malička touhu jít a objevovat, vytvořit si vlastní dobrodružství. Proto jsem odešel, chtěl jsem žít po svém a ne zajet do vyjetých kolejí". 

Když jste se rozhodl odjet do Ameriky, připravoval jste se, uměl jste anglicky? 

Maxim Havlíček vytváří na plátně sochy - Foto: YouTube kanál Karla Havlíčka

Maxim Havlíček vytváří na plátně sochyFoto: YouTube kanál Karla Havlíčka

„Vůbec. Ve škole do nás lifrovali ruštinu, a jako druhý jazyk jsem si vybral němčinu, takže jsem anglicky neuměl. Využil jsem nabídky kamarádů, kteří mě pozvali na návštěvu do USA. Já jsem zvažoval, že bych odjel třeba na Nový Zéland, do Austrálie. Pro mě Amerika nebyla ta země vysněná. Oni bydleli v San Franciscu v Kalifornii, tak jsem si řekl, tam bych chtěl. A jeden den jsem se rozhodl, že nabídku přijmu, pojedu se tam podívat, a uvidím, co z toho bude. Už když jsem odjížděl, tak jsem věděl, že to nebude jen na měsíc nebo dva. A jestli to bylo těžké? Já jsem dělal něco, co jsem opravdu chtěl. Věděl jsem, že jdu po té správné cestě, takže mě to ani těžké nepřišlo. Angličtina není zas tak složitá, když se to srovná s českým jazykem. Začátky ale byly samozřejmě těžké. Člověk je hrozně sám, když tam je, a nezná jazyk. Ale na druhou stranu, Američané jsou hrozně vstřícní, a milí, protože to je v podstatě země imigrantů. Nekoukají se na vás skrz prsty, a líbí se jim, že se snažíte mluvit jejich jazykem. Já jsem se nikdy nesetkal s negativními ohlasy nebo projevy, vždycky to bylo v pohodě. Přesunul jsem se tehdy do Chicaga, a tam jsem bydlel v takovém kamrlíku. Bylo to v době, kdy byly prezidentské volební debaty. Už tenkrát měla v Americe televize funkci titulků pro neslyšící. To jsem si vždycky zapnul, a poslouchal, jak mluví. To byla pěkná angličtina, protože kandidáti se snažili mluvit spisovně a pomalu, aby jim každý rozuměl. Já jsem si všechna slova, která jsem neznal, zapisoval do notýsku. Z Prahy jsem si přivezl malý omlácený slovník, a do toho jsem se potom vždycky koukal, neznámá slovíčka jsem si vyhledal, a napsal si k nim český ekvivalent. Během půl roku už jsem mluvil. Člověk začne rozumět víc a víc, mluvení přijde až potom. Když se člověk naučí jazyk, tak se mu otevřou veškeré dveře. Jazyk je základ". 

Začal jste malovat až v Americe? Vím, že máte grafickou průmyslovku? 

„Už jsem něco maloval. My jsme s bráchou byli dost kreativní, ale začalo to muzikou. Brácha u hudby zůstal, je z něj skladatel filmové hudby. Muzika pro mě byla i v Americe skvělý nástroj, jak si vytvořit přátele. Je to takový univerzální jazyk, všude se s ní domluvíte. Hudba mi pomohla, abych se tam necítil sám. Měl jsem kapelu i v Chicagu, hráli jsme koncerty. Malování jsem začal víc objevovat, až když jsem si to mohl dovolit, když jsem se už nemusel starat o to, jak tam přežiju. V podstatě jsem se plně začal věnovat malování, až když jsem se před osmi lety přestěhoval do Los Angeles". 

Dočetla jsem se, že jste dělal také kaligrafii. 

„To byl předmět na grafické průmyslovce, a mě to bavilo. Využívám kaligrafii i ve svých malbách. Je to takový jakoby trochu mrtvý druh umění, protože lidi dneska už rukou ani moc nepíšou. Já si pořád píšu veškeré poznámky do bločku, mám plnící pero, a dělám s tím bordel všude doma. Já když něco ťukám do počítače nebo do telefonu, tak si to nezapamatuju, ale když to napíšu rukou, tak ano. Ve škole jsem neměl problém naučit se třeba básničku, přečetl jsem si ji jednou, a v duchu viděl ta slova jako obrázky". 

Kde v Los Angeles žijete? 

Los Angeles - Foto: Fotobanka stock.xchng

Los AngelesFoto: Fotobanka stock.xchng

„Já žiju přímo v Downtownu, v historické části L.A. Se ženou jezdíme většinou všude na skútru, to je nejjednodušší přeprava. Tam jsou ty zácpy opravdu legendární. Na pláži jsme z domova za patnáct minut. Bydlíme sice u pláže a jdeme se tam podívat tak jednou za měsíc. Voda je tam stejně studená. Spousta lidí se chodí koupat, a je tam taková plážová kultura. Já se na to rád koukám, vnímám to, a poslouchám oceán, ale že bych se tam někde vyvalil na pláž, to ne. My jsme byli před dvěma roky v Řecku, a tam se mi líbilo víc". 

Našel jste tam dobrodružství, které jste hledal? 

„Našel, to dobrodružství je v podstatě můj život". 

Vaše manželka je Američanka nebo Češka? 

„Moje žena je z Prahy. Vlastně se narodila ve Vrchlabí, ale tam žila jenom rok. Potkali jsme se před šesti lety. Můj brácha tehdy chodil s její sestrou. A teď žijeme spolu v L.A". 

Jak často se podíváte domů? 

„Jednou dvakrát do roka. Trávíme tu každé léto. Máme tu rodinu, bráchu dvojče, rodiče, moje žena Lenka tu má sestru, mámu. A máme tady kamarády. Většinou tu trávíme pět až osm týdnů každý rok". 

A kdy bude vernisáž vašich obrazů? 

„Vernisáž je v sobotu 11. srpna. S Vnitroblokem to uděláme v šestém patře obchodního domu Kotva, můj bratr Karel tam bude hrát, přijede i můj kamarád z L.A.. Bude to velká párty, celou noc". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas