Články4. září  2017 v 16:25  

Naděje Banátu? Šetrná turistika

Na festival v Banátu dorazila spousta posluchačů z nejrůznějších koutů Čech a Moravy - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Na festival v Banátu dorazila spousta posluchačů z nejrůznějších koutů Čech a MoravyFoto: Zdeňka Kuchyňová

V šesti českých vesnicích v rumunském Banátu žije na 2000 lidí. Stále se tu domluvíte Česky. Není tu však práce, ve vesnicích zůstávají převážně důchodci, děti ve školách ubývají. Pomoct by mohla šetrná turistika. K propagaci Banátu pomáhá i hudební festival v Eibentálu.

Na ten letošní vyjel půl kilometru dlouhý vlak, který přivezl na 1150 fanoušků. Řada z nich přijela poprvé. A proč se rozhodli přijet do Banátu? 

„Protože je to tady nádherné. Dozvěděli jsme se o festivalu, tak jsme tady. Splnilo to všechno, co jsme čekali, dokonce ještě víc“. 

řekli mi při závěrečném průvodu čeští fanoušci. Jeden z nich je na vozíku, přesto se nebál vydat na dalekou cestu. 

Ochutnávka místního jídla - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Ochutnávka místního jídlaFoto: Zdeňka Kuchyňová

„I když je to tady málo zpřístupněné, tak za ten zážitek to stojí. My jsme se vůbec neznali, a dali jsme se dohromady ve vlaku. Je nás deset, a jsme z celé republiky, z Chebu, Plzně, Prahy, Ostravy, Trutnova. Jsme ze všech koutů. Líbili se nám Wohnouti a Vasilův rubáš. Když jsme byli na Wohnoutech, tak kluci sami přišli, a Pepu vynesli až na pódium. To se zatím nestalo. Většinou je vozíčkář někde vzadu, obklopený davem. Tady je přístup úplně jiný“. 

Hlavní eibentálskou cestu lemovaly stolky, kde místní nabízeli výbornou višňovku, marmelády, čaje, smažili langoše, nabízeli buchty a další zboží. 

„Vyrábím to už od mládí. Jedná se hlavně o povidla. Lidi na festivalu si oblíbili i zeleninové pomazánky. Jedna je zeleninová s medem, trošku sladká. A potom rybí, pikantní, kde se místo lilku dávají ryby. Jsou i odsud z říčky. Ale moc jich tu není. Letos bylo sucho“, říká Alena Gecse. Prodává i skvělou višňovku. Její sestra Božena Fiklová nabízí čaje. 

Eibenthal - Foto: Zdeňka Kuchyňová

EibenthalFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Sbírám bylinky, poznám hodně bylinek, možná přes 200 nebo i víc. Pomáhá mi i maminka“. 

Oběma se vestival líbí. 

„Je to hezké. Vydařilo se i počasí. Byly roky, kdy bylo mokro a zima. Pro nás je to zážitek, pro celou vesnici je to takové čtyřdenní oživení. Myslím, že se na něj každý těší“. 

Když vidím, jak je vesnička sevřená horami, tak si říkám, jaké je to tu v zimě. 

„V zimě je to těžké. Někdy je tolik sněhu, že není vidět z našich oken. Zavře se cesta. Stane se, že se sem nikdo nedostane a trvá dna dny, než se to prorazí“. 

V jednom ze stánku je i Ivo Dokoupil z Člověka v tísni. 

Eibenthal - Foto: Zdeňka Kuchyňová

EibenthalFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Pro Eibentál je to výrazné přilepšení, protože je trošku stranou těch nejvíce turisticky využívaných českých vesnic jako je Svatá Helena, Gernik a Rovensko. To jsou tři největší lákadla, protože jsou snadno dostupná. Eibentál je trochu stranou, a festival umožňuje tu rovnováhu mezi výhodami a nevýhodami těch vesnic nastolit. Sem přijede najednou větší počet lidí a Eibentál se stává známějším v Čechách mezi turisty. Festival za těch šest let tady opravdu turistiku hodně posunul správným směrem. Vidíte to i tady, kdy stojíme za stánkem. Učíme je prodávat místní produkty, děláme etikety, učíme je balit marmelády. A ten festival to velice urychlil. Lidé tu jsou konzervativní, když to ta panímáma nikdy nedělala, tak jí trvá dlouho, než začne prodávat marmeládu, kterou normálně doma vaří. Trvá třeba tři roky, než se to podaří rozjet v domácnostech. Protože tady bylo hodně zákazníků, tak se první rok všechno prodalo, druhý rok se přidaly další domácnosti a dneska je u každé chalupy stoleček. Pomáhá to těm lidem vydělat peníze za svoji práci, ke kterým by těžko jinak přišli. Tady v té pohraniční rumunské oblasti je velice málo příležitostí. Je to velká ekonomická pomoc“. 

Když jsem mluvila s místními, tak se na budoucnost vesnice dívají dost skepticky. Říkají, že mladí odejdou. Je tu dost opuštěných domů, za námi je další budova školy, která nefunguje. Jak vypadal Banát před třiceti či čtyřiceti lety? 

Eibenthal - Foto: Zdeňka Kuchyňová

EibenthalFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Proti dnešnímu stavu to byl ráj. V Eibentálu žilo snad tisíc lidí. Obrovská vesnice, plná škola, spousta dětí. Bylo tady veselo. Teď ty vesnice vypadají úplně jinak. Na Šumici už jsou jenom samí staří lidé. A ty perspektivy nemusí být moc růžové. Na druhé straně, my nevíme, co bude za třicet let. Cílem naší pomoci je, aby se podařilo zachovat vesnice v nějakém udržitelném stavu, aby tady někteří lidé zůstali. Zase to působí tak, že čím jich je tady méně, tím si rozdělí ten ekonomický koláč mezi sebe lépe. Může se stát, že za pět, deset let se krajané začnou vracet zpátky domů. Už dneska máme dvě nebo tři mladé rodiny, které se vrátily. Lidi zjistili, že v Čechách v automobilce, kde pracovali, nejsou ty platy tak vysoké, jak si mysleli, když je porovnají s náklady. Doma, kde mají barák, který pronajímají turistům, a mají hospodářství, můžou žít na vyšší úrovni. Já si dovedu představit situaci, že za pět let se ten odliv otočí, a že se začnou lidé, kteří odešli, vracet sem“. 

Festival Banát se už šest let koná ve vesnici Eibentál. Ta měří na délku několik kilometrů a je vtěsnaná mezi vysokými horami. Dojedete sem z Oršavy po malé úzké silničce. Ještě před deseti lety tu byly doly, ve kterých pracovala velká část lidí. Dneska odchází do Oršavy, Temešváru a nebo do Česka. Banát si zamiloval i organizátor festivalu Štěpán Slaný. Prarodiče tu má totiž jeho žena. Za pomoci místního kamaráda tu koupil dům. 

„Když jsem se ho ptal, jak mu můžu věřit, protože jsem mu poslal pár set tisíc, tak mi říkal, vždyť jsem věřící, chodím do kostela. Řekl jsem, tak jo. A od té doby spolupracujeme na téhle bází, ono to funguje, a nikdy nebyl nějaký výraznější problém“. 

Jakou první akci jste v Banátu dělali? 

Hospoda U medvěda - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Hospoda U medvědaFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Nejdřív jsme otevřeli turistické centrum U Medvěda. Věnovali jsme se baťůžkářům, kteří chodili s rodinkami. Zjistili jsme, že to moc nefunguje, protože Eibentál je nejvíc zapadlá vesnice, a je na kraji. Začali jsme proto vymýšlet další věci, spolupracovat se středními školami. Zjistili jsme, že to má potenciál, že se tu dětem líbí. Dostanou se do jiné krajiny, spí ve stanu, chodí na kadibudku. Učitelé, kteří do Rumunska jedou, tak jsou taky v pohodě. Rozšířili jsme expedice, začalo sem jezdit dost škol, ročně sem přijede asi deset škol od základních po vysoké. Jezdí sem na různé kurzy, pro firmy děláme teambuildingy. Zjistili jsme, že Banát má velký turistický potenciál, který zatím není naplněný. I proto jsme pak začali připravovat tenhle festival. Brali jsme ho jako propagaci Banátu. Věděl jsem, že když před lidmi řeknu, pojeď do Rumunska, tak si klepou na čelo. Představí si toulající se psy, vlnité plechy, nebezpečí a loudící děti. Ale Rumunsko je úplně jiné. Je to civilizace. Když lidi přijedou na festival, tak si řeknou: Banát je super. Začínali se sem vracet, a postupně se to začalo celé rozjíždět“. 

Na festivalu je přes tisíc lidí. Je to naplněná kapacita, nebo si myslíte, že můžete přivést ještě víc? 

„Naše heslo je, že chceme Banátu víc dávat, než z něj brát. Nechceme tím vesnici uškodit, že bychom z toho udělali nějakou masovou záležitost, protože to do Banátu nepatří. Chceme pracovat jen s takovým množstvím lidí, které zvládneme my, i ta vesnice“. 

Co říkají místní na festival? 

„Devadesát procent lidí je do festivalu zapojeno. Ubytovávají, prodávají, pracují u nás nebo někde jinde. Mají z toho ekonomický efekt, a to je jedním ze smyslů festivalu. Tady si rodiny vydělají čtyři až pět měsíčních platů. A pak z toho dokážou přežít zimu. Když to byla hornická vesnice, bylo tu 800 lidí, a vesnice žila. Dělaly se tady zábavy, a najednou je to tady takové smutnější. Tak jsou rádi, že se tu něco děje. Jsou zvědaví na turisty, turisté jsou zvědaví na ně. Všichni si povídají, a je to fajn. Místní si na nic nestěžují, a funguje to“. 

Kolik má vesnice obyvatel? 

Stanové městečko - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Stanové městečkoFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Asi 300. Mladí odchází, protože nemají kde pracovat. Děti chodí na střední a na vysoké školy. Když studují v Temešváru, tak tam najednou zjistí, jaké mají příležitosti, a proč by se vraceli do Banátu, a tady si pásli jednu kravičku. Jsme ve složité situaci. Taky nám nenahrává to, že v Česku chybí zaměstnanci. Česká síla z Banátu je úplně ideální. Dělají z nich předáky, pod kterými pak pracují další Rumuni. Takže hodně odchází z Banátu do Česka za prací, a těžko se vrací. V Čechách si vydělají třeba 25 tisíc, a tady je průměrný plat 4 až 5 tisíc za měsíc. Hledáme možnosti, jak to vylepšit, a právě rozvoj šetrné turistiky je jednou z mála šancí. Dělali jsme si statistiky. Spousta lidí mi říká, do Banátu nejedu, tam už je moc lidí. Ale Banát je v současné době asi na deseti procentech naplněnosti. V Eibentále je 200 lůžek, a denní příjezd návštěvníků mimo festival je asi 10 lidí. A když půjdete na výlet do Bígru, tak nepotkáte nikoho. Věřím, že rozvoj turistiky je tu možný, a vesnici neuškodí, ale naopak pomůžetiky je jednou z mála šancí. Dělali jsme si statistiky. Spousta lidí mi říká, do Banátu nejedu, tam už je moc lidí. Ale Banát je v současné době asi na deseti procentech naplněnosti“. 

Lidé si představí Banát jako malé kolečko, kde jsou české vesnice deset kilometrů od sebe, ale ono je to třeba osmdesát. 

„Spousta lidí, si myslí, že Banát projdou, ale on je veliký jako naše tři okresy. Kdybyste si v Čechách prošli tři okresy za sebou, například do Svaté Heleny je to 90 kilometrů, tak na této ploše potkáte jen 5 vesnic. Z Temešváru se sem dá dobře dostat autobusem, takže dostupnost je“. 

Uprostřed vesnice stojí kostel. Jak často tu jsou mše? 

„Kostel je základ Banátu. Bez víry by to tady nešlo. Pro lidi, kteří sem přišli kolem roku 1820, byla víra jedním z nejdůležitějších věcí. Měli tady velmi vychytaný systém, faráři měli svoji malou osobní matriku, znali rodokomeny, a věděli, kdo s kým se může brát. 90 procent lidí v neděli do kostela jde. Až všichni odjedete, tak lidi půjdou do kostela a bude tu normální život“. 

Stalo se, že někdo odešel do Česka, a zjistil, že je ten život natolik jiný, že se vrátil? 

„Lidi odcházejí z Banátu z ekonomických důvodů. Kdyby byla práce, tak se drtivá většina vrátí. Nejsou spokojení, že musí bydlet někde na ubytovnách a pracovat ve fabrice. Radši by pracovali tady, bydleli ve svém baráčku, a měli něco, co by je uživilo. Tady je obrovský potenciál v biovýrobě. Dá se vymyslet spousta věcí. Jsou tu skvělé sýry, pálenky, dělá se tu výborný med. Ale někdo se o to musí začít starat. A ten někdo neexistuje zatím“. 

Hrozí do budoucna, jak se propojuje svět, že čeština bude ustupovat? 

„Hrozí to. Občas se stane, že mladí kluci místo toho, aby si povídali česky, tak si už vypráví rumunsky. Lidi, kteří se o tu komunitu starají, na tohle musí hodně myslet. Musíme tlačit na to, aby se tady dobře učila čeština, aby děti uměly psát, aby uměly číst. Čeština je jeden z nejdůležitějších faktorů, jak tu tradice udržet. Chceme, aby se tu učilo česky, mluvilo se tu česky. My máme nevýhodu, že eibentálská škola má základní jazyk rumunštinu. Třeba Gernik a Helena jsou školy v jiném systému, a tam se učí česky celý první stupeň“. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace