Články1. prosince  2018 v 08:00  

Největší umělecký zážitek Ivy Mrázkové? Tří a půl metrová socha

Iva Mrázková - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Iva MrázkováFoto: Zdeňka Kuchyňová

Iva Mrázková je honorární konzulkou v Lucembursku, kam odešla hned po škole. A to i díky spolupráci s výtvarníkem Otou Nalezinkem. Oba byli tváří dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii.

Vy jste ve filmu řekla, že jste poslední emigrant. Kdy jste odešla? 

„Studia jsem dokončila v červnu 1989. O deset dní později jsem už byla v Lucembursku. Myslím si, že mnoho emigrantů už nepřišlo po té době, co jsem přišla já". 

A proč právě Lucembursko? 

„V tom filmu to nezaznělo, ale bylo to díky Otovi Nalezinkovi. My jsme spolu pracovali v Brně na tapisériích. Tam mi Ota řekl, že pokud bych se rozhodla emigrovat a odjet do Lucemburska, tak by mi pomohl. Ale musím dokončit studia, která jsem dokončila v červnu 1989, a musím mít řidičák, a to jsem taky udělala". 

Jak jste do Lucemburska odcházela? 

„Měla jsem vyřízené vízum a tehdejší cestovní doložku na prázdniny, asi na dva týdny. Byla mi tehdy nabídnuta práce asistenta na vysoké škole hned po dokončení studia, ovšem za podmínky, že vstoupím do komunistické strany. To možná ještě víc ovlivnilo moje rozhodnutí odejít z republiky". 

Čemu se ve své práci věnujete? Jakým výtvarným technikám? 

„V průběhu let se to stále rozšiřuje. Když jsem přišla, tak jsem dělala grafiku a malby, obrazy. Teď dělám ilustrace, malby a sochy, buď z oceli nebo z bronzu. Záběr mám široký. A zároveň ještě učím". 

Kdy přišel úspěch v Lucembursku? Kdy jste prodala svoje první výtvarné dílo? 

Lucemburk - Foto: Pavel Novák

LucemburkFoto: Pavel Novák

„Na to si moc nepamatuji. Mnohem důležitější pro mě bylo, když jsem vytvořila první velkou sochu, která má 3,5 metru. To byl nejsilnější emotivní okamžik mé tvůrčí činnosti. Byla jsem zvyklá pracovat dvojrozměrně na obrazech, a najednou před vámi stojí něco, čeho jsem tvůrcem. Uvědomila jsem si, že tu sílu, kterou jsem dala do sochy, mi ta socha násobně vrátila. To je zážitek, který je nejsilnější z mé celkové tvorby". 

Když jste přišla do Lucemburska, co vám tam z Česka chybělo? A co naopak postrádáte v Lucembursku? 

„To vím přesně. V Lucembursku je to bytí takové kontrolovanější, organizovanější. Náš způsob bytí je bezprostřednější. To mi tam dodnes nějakým způsobem chybí. Na druhou stranu, v Lucemburku se každý den bavíme čtyřmi jazyky. To tady bohužel ještě chybí, taky všichni víme proč. Nemohli jsme cestovat, nebyl důvod pro mnohé z Čechů učit se jazyky. To během jedné generace bohužel nevymizí. Přeju dalším generacím, ať se to rychle doučí, protože je to opravdu obohacení pro život". 

Dodržujete české zvyky? 

„Určitě. Vůni Vánoc mám hrozně ráda. Vždycky jsem pekla vizovické pečivo. Naším klukům paradoxně nevonělo tak jako mě, ale pokračovala jsem dál. Je to takový rituál, na který je člověk zvyklý, a zároveň vzpomínka na dětství". 

Odkud z Česka pocházíte? 

Výtvarnice a honorární konzulka Iva Mrázková - Foto: Martina Fialková

Výtvarnice a honorární konzulka Iva MrázkováFoto: Martina Fialková

„Já jsem z Opavy, ale jako čtrnáctiletá jsem odjela do Prahy na studia, a žila jedenáct let v Praze". 

Vy jste se stala honorární konzulkou. Kdy to bylo, a co vaše práce obnáší? 

„Bylo to v roce 2014. Po dobu dvou let jsme neměli v Lucemburku žádnou ambasádu. To se naštěstí změnilo, takže v době, kdy jsem byla jmenovaná honorární konzulkou, byl zároveň jmenovaný velvyslanec ČR v Lucembursku. Je tam malá ambasáda, i přesto se rozhodli můj titul ponechat vzhledem k tomu, že můžu trochu urychlit vztahy mezi Lucemburskem a ČR. Tím, že je tam velvyslanectví a konzulární zastoupení, tak moje úloha je hlavně v navazování kulturních a sociálních vztahů. Máme opravdu velmi dobrý vztah s panem velvyslancem Petrem Kubernátem a zároveň se spolkem československo-lucemburským, který vede prezidentka Marta Vaka Veselá. Po roce 2004 se Češi v Lucembursku velmi omladili, protože je tam hodně překladatelů a lidí, kteří pracují pro Evropské hospodářství. Mají děti a to tam dodává úplně jiný charakter, než před rokem 2004. Jsou to lidé, kteří využívají toho, že jsou v Evropě, ale zároveň cítí, že mají české kořeny. Jsou rádi mezi Čechy, ale zároveň se dokáží asimilovat do společnosti, která v Lucemburku velmi mezinárodní. Lucemburk jako město má téměř 50 procent cizinců. Takže být tam cizincem je úplně normální". 

Ve filmu se mluvilo také o tom, jak se partneři učí česky. Váš partner je z Lucemburska nebo je Čech? 

„My jsme se seznámili v Lucemburku, ale je Čech. O to to bylo jednodušší, celá rodina mluvila česky. Je paradoxní, že jak byly děti v lucemburském školském systému, tak se naši synové mezi sebou baví lucembursky. I když sedíme u stolu, tak se baví lucembursky s tím, že já vím, o čem se baví". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas