Články13. února  2017 v 19:20  

Před sedmdesáti lety přijel první vlak reemigrantů z Volyně na šumperské nádraží

Šumperské nádraží bylo pro mnohé reemigranty místem, kde začínal jejich nový život ve staré vlasti - Foto: Miroslav Kobza

Šumperské nádraží bylo pro mnohé reemigranty místem, kde začínal jejich nový život ve staré vlastiFoto: Miroslav Kobza

Před sedmdesátil lety dorazili do Šumperka první vlaky s českými obyvateli Volyně. Rozhodli se k návratu do původní vlasti. Jeli do neznáma, ale chtěli domů. Ani tady je nečekala jen srdečnost, i když oficiální místa jejich návrat podporovala.

Polovina devatenáctého století, kdy se v několika vlnách rozbíhala emigrace do zahraničí, byla spojená s koncem vrchnostenského zřízení. To lidem umožnilo volný pohyb nejen v rámci monarchie, ale i za její hranice. Byla to doba, kdy v zemích Koruny české vzrůstal počet obyvatelstva a tím ubývalo možností, jak získat půdu, která byla hlavním zdrojem obživy. 

V roce 1867 proběhla v Moskvě národopisná výstava, které se zúčastnili také zastánci všeslovanských myšlenek. Přivezli ujištění ruské vlády o záměru kolonizovat Volyni. I když oficiální místa emigraci do Ruska nepodporovala, rozčarování Čechů z rakouského vyrovnání, které je opomenulo, nedostatek možností pro zemědělské podnikání, a po roce 1866 i obavy z dalších pruských vpádů způsobily, že se část českého obyvatelstva rozhodla do Volyně vystěhovat. Své v tom sehrála i kampaň Národních listů s názvem „Za chalupu grunt“. 

Emigranti nebyli nejchudší částí obyvatelstva. Museli mít totiž prostředky na cestu, nákup půdy i stavbu domu. Vystěhovalci pocházeli zejména ze Žatecka, Rakovnicka, Lounska, ale i ze středních Čech, Českého ráje, okolí Hradce Králové a Pardubicka a také, byť méně, z Moravy. Kolem roku 1885 už na Ukrajině žilo téměř 28 000 Čechů. 

S Čechy přišel na Volyň pokrok i chmel 

Pomník obětem vypálení Českého Malína na Volyni v Novém Malíně - Foto: Miroslav Kobza

Pomník obětem vypálení Českého Malína na Volyni v Novém MalíněFoto: Miroslav Kobza


Češi na Volyň přinesli modernější západoevropské agrární metody, chmelařství, později i zpracovatelský průmysl. Volyně se však ve 20. století stala téměř permanentním bojištěm - fronty první světové války, boje Poláků s bolševiky a následně i rozdělení oblasti mezi Polsko a Rusko. Volyňští dobrovolníci také bojovali. Založili v Rusku Českou družinu, která byla předchůdcem pozdějších legií, které zdejší krajané z velké části financovali. 

Meziválečné období bylo pro polskou část Volyně docela klidné, ta východní - ruská, se naopak potýkala s ekonomickými problémy a následně i kolektivizací. V roce 1939 obsadili Rusové i zbytek oblasti, kde začali združstevňovat a deportovat takzvané kulaky na Sibiř. Přes Volyň opět prošla fronta II. světové války. Třináctého července 1943 nacistická jednotka vypálila Český Malín, kde zavraždila 374 Čechů. I tato tragická událost vedla k zapojení volyňských Čechů do odboje. 

Centrem přistěhovalectví na Moravě se stal Šumperk 

Původní městečko Frankštát se po přejmenování na Nový Malín mělo stát obdobou vypálené volyňské vesnice - Foto: Miroslav Kobza

Původní městečko Frankštát se po přejmenování na Nový Malín mělo stát obdobou vypálené volyňské vesniceFoto: Miroslav Kobza


Podíl volyňských Čechů na vzniku armádního sboru byl obrovský. Proto již v roce 1945 československé orgány rozhodly o přijetí českých reemigrantů. Na prvním místě to byli vojáci, kteří přišli do republiky v uniformách Československého armádního sboru. V roce 1947 za nimi přišly rodiny a další Češi, kteří se rozhodli vrátit do Československa. Největší část reemigrantů mířila na Žatecko a Podbořansko. Část však začala osídlovat i někdejší německé oblasti severní a střední Moravy. 

Centrem přistěhovalectví na Moravě se stal Šumperk. Právě sem 6. února 1947 přijeli první obyvatelé Volyně. Celkem Šumperkem prošlo asi 13 tisíc volyňských Čechů. Symbolem volyňského návratu se stal Nový Malín, na který bylo přejmenováno někdejší městečko Frankštát. Kromě toho se obyvatelé usadili i v dalších německých obcích - Vikýřovicích, v Petrově, Rapotíně, Libině, ale i na Zábřežsku a Uničovsku. O zachování odkazu a kultury volyňských Čechů se stará Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. 

Autor:  Miroslav Kobza

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace