Články14. května  2016 v 10:05  

Tomáš Šebek z Lékařů bez hranic: Co zvládne jedna chirurgická mozková buňka v režimu „Zapnuto“

Tomáš Šebek, lékař - Foto: Šárka Ševčíková

Tomáš Šebek, lékařFoto: Šárka Ševčíková

Tomáš Šebek se s Lékaři bez hranic účastnil už čtyř misí. Zavedly jej na Haiti i do Afghánistánu. O svých pracovních i mimopracovních zážitcích psal nejprve blogy, ze kterých později vznikly i dvě knížky. Mise Afghánistán: Český chirurg v zemi lovců draků a Mise Haiti s podtitulem 5 měsíců s Lékaři bez hranic.

V anotaci k té druhé jmenované najdeme zvláštní hádanku. Pokud nevíte, co máte dělat když: „Jste nazí ve společných sprchách, kde teče jenom studená voda, a spolu s vámi je tam ještě tarantule a jedovatá ropucha…“, prozradí vám to Tomáš Šebek v dnešní rubrice Češi v zahraničí: 

„S tarantulí je to jednoduché. Na tu nasměrujete tu studenou vodu a ona vyklidí pole. S tou žábou je to horší, ta tu vodu má ráda. Když ta situace u mě konkrétně na Haiti v roce 2010 v úplně jednoduché plastové sprše nastala, tak jsem nejdřív myslel, že mě místo žáby někdo plácl přes záda. Začal jsem se ohánět za sebe, ale nikdo tam nestál. Když jsem zjistil, že je to velká žába, tak jsem dostal málem hysterický záchvat. Ta studená voda, to je nepříjemné, ale trvá to tak týden, než si zvyknete, ale zvyknete si. Nakonec to na Haiti bylo alespoň v letních měsících, kdy bylo fakt vedro, příjemné. V zimě, když pak teploty večer klesaly k 12 až 10 stupňům, tak už nebylo úplně dobré, že je ta sprcha venkovní, ale zvyknete si“. 

Člověk, když listuje vašimi knížkami nebo čte blog, tak s vámi soucítí a neví, jestli je horší vedro, hmyz, neustálý příjem pacientů nebo spánkový deficit. Co je pro vás nejhorší? 

„Pro mě je nejhorší vedro. Já se nemůžu svléknout z kůže, jsem asi horkokrevný a nemám vedro rád, nejsem s ním kamarád. Když je přes 25 stupňů, tak většinou říkám, že ta jediná mozková buňka, kterou mám, tak se prostě vypíná. S vedrem neumím dodneška zacházet a na Haiti jsem si blbě zvykal, ale nakonec si zvyknete asi na všechno. A všechno ostatní je strašně inspirativní. Práce s Lékaři bez hranic a poskytování péče lidem, kteří to skutečně potřebují, je činnost strašně smysluplná, motivující a hrozně mě to baví. To kompenzuje i věci jako spánkový deficit, nebo to, že se občas nemáte čeho napít, protože jste si nestačili odskočit ani na oběd. Satisfakci máte pak v tom, že ta práce, která je za relativně málo peněz, má fakt smysl, lidé v komunitě si vás váží... Proto se asi říká, že vyrazit s Lékaři bez hranic je nakažlivé“. 

Když jsem poslouchala přednášku, kterou jste s kolegyní měli v chirurgickém stanu, hovořili jste o tom, že lidé jsou všude stejní. Nicméně našel byste nějaký rozdíl mezi haitským, afghánským a českým pacientem? 

Chirurg MUDr. Tomáš Šebek při práci na Haiti - Foto:  Lékaři bez hranic

Chirurg MUDr. Tomáš Šebek při práci na HaitiFoto:  Lékaři bez hranic

„Určitě, asi jsem to i někde zmínil. U Afghánců a Haiťanů je fajn, že vám řeknou nakonec díky. Český pacient se může trošku vztekat, že musel chviličku strávit v čekárně. Pak je většinou komunikace v momentě, kdy tomu člověku fakticky pomáháte, lepší. A pak někdy zapomene říct díky. Řešíme v médiích takové věci, jako jsou úplatky apod., ale já si osobně myslím, že největší odměna pro každého zdravotníka je, když ten jeho případ, konkrétní pacient, dobře dopadne a když pacient řekne, že to bylo dobré, že děkuje. Máte tak zpětnou vazbu, že jste odvedli dobrou práci. Na druhou stranu, český pacient je hrozně tvrdý, málo mých pacientů při chirurgických procedurách, které bývají velmi často spojené s bolestí, bolest projevuje. Zatímco Haiťani, ještě se jich nedotknete, tak už vřískají, pak se jich dotýkáte, oni vás odsunují, tahají za vlasy a do ucha vám řvou: Ježíšikriste! Ty podmínky pro práci jsou trochu obtížnější. Nejsou tak trpěliví, jako čeští pacienti. Každá komunita má svoje, ale jsou to drobnosti, pořád jsme jenom lidi a máme stejné trable, ať máme jakékoliv vyznání, ať žijeme v jakémkoliv kontextu, tak máme hodně věcí společných“. 

Absolvovala někdy vaše jediná mozková buňka nějaký kurz, jak se soustředit? 

„Právě, že je jediná, tak pracuje v režimu 1- 0. 1 - soustředím se. 0 - vypínám se. Soustředit se je samozřejmě těžké, když pracujete celý den a jste třeba 12 hodin se svými pacienty. Nicméně když dojde k další krizové situaci, dostaví se i dávka, nechci říct adrenalinu, spíše endorfinů. Pak se i ta unavená jedna buňka zmotivuje a znovu se začne soustředit. Vždycky vás znovu a znovu překvapí, kolik lidský organismus vydrží. To je mimochodem na těch misích zajímavé: vyzkoušíte si nejen, co vydrží lidský organismus z pohledu zraněného pacienta, kterému poskytujete péči, ale taky to, co vydrží váš organismus. Když se pak vrátíte domů, tak si toho docela vážíte a říkáte si: hergot, to je taková pohoda, já mám ještě kapacitu na tolik věcí a v místním kontextu to nemáte možnost ani využít“. 

Kdybychom chvíli zůstali u pocitů po návratu. Já jsem zažila takovou náročnou operaci a po ní, když dobře dopadla, jsem měla pocit, že je vlastně úplně jedno, co bude. Hlavně, že jsem to přežila, a když budu pást na Šumavě kozy a vařit marmelády, tak to bude fajn. Na všechno jsem se dívala z nadhledu, hlavně, že jsem to přežila. Jak je to u vás, když se vrátíte, nemáte podobný pocit? 

„Jestli můžu navázat na to, co říkáte: pást na Šumavě kozy a dělat marmeládu, to je, myslím, snem všech lidí, kteří jsou normálně zaměstnaní. To je ráj, kam všichni míříme. Já ale ty věci moc nesrovnávám, my jako Lékaři bez hranic samozřejmě pracujeme v různých kontextech, ale pokaždé je potřeba, když se vrátíte do domácího prostředí, vnímat věci z hlediska domácí komunity. Nemůžete někomu vyčítat, že mu vadí, že nemůže zaparkovat, že mu jel pozdě vlak, protože to prostě k tomu patří a vy jste součástí té komunity. Myslím si, že člověk, kdyby se nezařadil zpátky, tak se automaticky sám desocializuje a dostane se na okraj. Pak se vám může stát to, co se občas kolegům stává, že když pak jezdí z mise na misi a dělají deset let práci pro Lékaře bez hranic, tak jednoduše vyhoří. Musíte se umět přepínat“. 

Čerpáte ze svých zkušeností z mise i v Česku? 

„Pracovně moc ne, protože já se tady věnuju břišní chirurgii, laparoskopické operativě, a to jsou věci, které já jako chirurg na misích Lékařů bez hranic nedělám. Tady jsem specialista, věnuji se břišní dutině. Na misi jsem obecný chirurg, který se věnuje všem orgánovým soustavám, člověku od hlavy k patě. Co vám to dává, je vhled do našeho zdravotnictví. To, že funguje organizace tak, že mám na sále vodu, teplo, elektriku, jsem ocenil až na Haiti. Tady si ten komfort neuvědomíte, protože nejsme cvičení na to, abychom vnímali věci v kontextu, ale vidíme to tak: jsem chirurg, tady mám skalpel, pacienta a jdu operovat. V tomto jde o přenositelnou zkušenost. Ale ta profesní zkušenost, že bych dělal stejnou chirurgii, jako ve válečné zóně v Afghánistánu, tak to asi ne. Naštěstí!“ 

Vám vyšly i knížky, vznikla i audiokniha. Kdy jste se rozhodl, že z blogu, který jste z mise psal, bude knížka? 

Tomáš Šebek, Mise Afgánistán - Foto: Nakladatelství Paseka

Tomáš Šebek, Mise AfgánistánFoto: Nakladatelství Paseka

„To se rozhodli čtenáři. Já to vždycky strašně rád říkám. Nejsem žádný spisovatel. Asi před měsícem vyšla fantastická recenze, ve které se píše, že jako reportáž docela dobré, ale literární hodnota nula. To je přesně to, o čem je moje knížka. Je to v podstatě zápis z různých situací. Něco jako deník, kde se snažím reagovat na to, co chtěli čtenáři slyšet. Původně to byly zápisky pro nejbližší rodinu, pak pro pár kámošů a dneska je na mém mail listu, když to ti lidé jednou se mnou online, tak je asi 1 500 lidí a další se hlásí. To má asi to největší kouzlo, že se mnou tu misi prožíváte a zážitky se vám snažím přinášet v reálném čase. Z těch zápisků, které takhle vzniknou, poskládáme s blahosklonným vydavatelem knížku a ono to vyjde. Opravdu si myslím, že literární hodnota díla je nulová, ale má to to kouzlo, že si uvědomíte, jak ta každodenní práce vypadá. Já tam reaguju na všechno. Píšu nejen to, co tam děláme v rámci práce, ale taky píšu, co tam jíme, jaké jsou tam holky, jak odpočíváme, jak se rozptylujeme, jak sportujeme, co nás tam trápí. Co třeba trápí naše rodiny - maminky, tatínky...tady doma, jak se s tím smiřují. Zkrátka takové ty přirozené věci, na které se mě lidi ptají. Já jsem pak neměl problém večer najít téma, protože jsem měl třeba 15 mailů, kde mi psali: hele, chirurgie už bylo dost a teď nám řekni něco o tom, co děláš večer“. 

Co další mise? 

„Určitě bych rád vyrazil, většinou jezdím jednou za rok, rok a půl, což mi vychází na zhruba začátek příštího roku. Když už jsem byl hodně na západě a hodně na východě, tak jsem si říkal, že bych se podíval tentokrát hodně na jih. Má to ale háček, nedaří se mi zvládat jazyky, nevím, čím to je, něco mám v té jedné chirurgické mozkové buňce špatně. A taková mise s sebou nese nutnost naučit se francouzsky. Pokud to zvládnu, tak by mohla vyjít frankofonní mise někam do Afriky“. 

Autor:  Martina Bílá

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas