Články7. července  2018 v 08:00  

Ty jdeš zase do té své sekty, říkaly kamarádky dceři Bystrických, která mířila do Sokola

Sokolové začátkem července 2018 přijeli do Prahy na XVI. všesokolský slet - Foto: Radio Praha

Sokolové začátkem července 2018 přijeli do Prahy na XVI. všesokolský sletFoto: Radio Praha

Na letošním sletu už necvičíme, budeme se jenom dívat, řekli mi nedávno zástupci pařížského Sokola Marie Roy Kotrčová a Jiří Bystrický s manželkou Jiřinou. V Praze totiž převzali pro pařížský Sokol ocenění ministerstva zahraničí Gratias agit. Pařížský Sokol, který slaví už 125 let, pořád funguje jako přirozené ohnisko pro řadu krajanských rodin. A na Všesokolském sletu, který právě skončil, měl své zastoupení.

Jiří: „V Paříži byla napřed založena Beseda. Tu založil Josef Václav Frič se svými přáteli. Asi po třiceti letech přijeli do Francie čeští sokolové, kteří měli v Paříži velký úspěch. Předseda francouzské gymnastické federace pak odjel do Prahy na slet. Velice se mu to líbilo, a přemluvil Čechy z Besedy, aby založili gymnastickou sekci. V roce 1892 byla Beseda přejmenovaná na Sokol". 

Jiřina: „Cvičilo se ve školní tělocvičně v Gournay sur Marne u Paříže. Jsou na nás tak hodní, že dodnes máme od nich tělocvičnu. My jsme tam s manželem od roku 1977. Cvičilo se každou sobotu od pěti do sedmi a potom od sedmi do osmi se tancovaly lidové tance. Jednu dobu jsme dokonce také od čtyř do pěti měli češtinu pro děti, které se narodily už ve Francii. Ty lidové tance se vždycky připravovaly na sokolský ples, který se konal většinou v únoru, a před půlnocí se tancovalo v lidových krojích." 

Máte taky kroje? 

Jiřina: „Ano, máme. Přivezli si je většinou Moraváci. Ale bylo málo mužských krojů. Proto ženy ze Sokola, z nich bylo hodně švadlen, ušily v 50. letech krásné chodské kroje pro muže. Dodnes se využívají". 

Ve kterém roce jste přišli do Paříže? 

Jiřina: „My jsme přišli v roce 1969 napřed do Ženevy, a na Silvestra 1969 jsme přijeli do Francie. Manžel tam byl pozvaný, aby tam pracoval jako jaderný fyzik, a já jsem ho doprovázela. Přijeli jsme s pětiletým synem, a pak se nám ve Francii narodily ještě dvě děti". 

A kdy jste se dostala do Francie vy paní Marie? 

Marie: „Já jsem původně byla v Holandsku, kde jsem pracovala. Pak jsem se vdala ze Francouze. Dál je to podobné jako u Jiřiny. Následovala jsem svého muže nejdříve do Alžíru, a pak do Francie. Když jsem přišla na Sokolskou louku, tak jsem byla moc ráda, protože tam byli krajani. Já jsem sebou měla dvouměsíční dceru v košíčku. Byla jsem nadšená, že mám kolem sebe lidi, kteří mi rozumí. V Holandsku mi neuznali můj diplom inženýra ekonomie. Uznali mi tři roky, dva jsem musela dodělávat. Ale měla jsem štěstí, že jsem byla mezi mladými lidmi. Studenti neberou věci tak vážně, jsou tolerantní. Tehdy jsem se naučila studovat, kvůli tomu jazyku". 

Měli jste nějaké základy fracouzštiny? 

Jiří Bystrický - Foto: Ondřej Tomšů

Jiří BystrickýFoto: Ondřej Tomšů

Jiří: „Já jsem měl dva roky kurzu v pražské Lucerně, které byly jednou týdně. Moc velká znalost to nebyla. V práci jsem s kolegy mluvil anglicky. Pak jsem se francouzky naučil z novin, z televize a od kolegů". 

Jak jste v Paříži objevili Sokol? 

Jiřina: „To bylo docela těžké. Byla jsem přesvědčená, že Sokol tam je. Ale neznali jsme v Paříži žádné Čechy. Říkali jsme si, to snad není možné, my ho nikdy nenajdeme. Pak jsme byli v roce 1976 ve Španělsku na dovolené, a tam jsme náhodou potkali Čecha, emigranta ze Švýcarska, a ten nám vypravoval o Sletu, který se konal v Curychu v roce 1976. Ukazoval nám fotografie. A dal nám adresu Sokola v Paříži, a bratra Fiedlera, který byl starosta. Napsali jsme hned po návratu, a dozvěděli se, kde se cvičí. Přišli jsme tam se třemi dětmi, a ještě s kamarády, kteří měli také tři děti. Takže nás najednou deset přišlo do tělocvičny, všichni na nás koukali jako na zjevení, co to přišlo za velkou bandu. Rychle jsme tam zapadli, a moc se nám tam líbilo". 

Marie: „Já Sokol také objevila náhodou. Nějaký známý slovenského původu mě přivedl na Sokolskou loudu do Gournay. Tehdy jsem tam byla s tou malinkou dcerou. Jinak jsem Sokol znala z Uherského Ostrohu. Chodila jsem tam s kamarádkami". 

Vy jste začali chodit na Sokolské slety. Na kolika sletech jste byli? 

Zahájení všesokolského sletu v roce 1948 - Foto: archiv Sokol Královské Vinohrady

Zahájení všesokolského sletu v roce 1948Foto: archiv Sokol Královské Vinohrady

Jiřina: „Já jsem cvičila v roce 1948 ještě v Praze jako žákyně. V Paříži jsme do Sokola vstoupili v roce 1977. Rok nato jsme odjeli do Montrealu, kde jsme rok cvičili s montrealskými sokoly. Jeli jsme i na slet slovenského Sokola v Americe. To bylo v roce 1979, a tam cvičila celá rodina. Každý ve své kategorii, i naše dcera, které bylo pět let. To byl náš první slet. Pak jsme cvičili v roce 1982 ve Vídni, na to máme krásné vzpomínky. Pak jsme byli dva roky v Americe, a zmeškali jsme slet v Curychu". 

Jiří: „Hlavně jsme měli slet v Paříži, který byl posledním sletem zahraničního Sokola. Mezi tím padnul v Česku komunistický režim, a přijela velká delegace, která s námi na sletu cvičila". 

Marie: „Byli jsme pochopitelně rádi, že jsme se spojili, že jsme dohromady. Ale dělali jsme si starosti, abychom je jako pořadatelé pěkně uvítali. Pak jsem vedla ještě posletový tábor dětí ve Francii". 

Jiří: „Pak jsme jeli do Prahy na sokolské setkání po 40 letech. Bylo to v létě hned po sletu". 

Přijedete i na letošní slet? 

Jiří: „Určitě tu budeme, ale my cvičit nebudeme". 

Nácvik vystoupení na XVI. všesokolském sletu v roce 2018 - Foto: archiv Česká obec sokolská

Nácvik vystoupení na XVI. všesokolském sletu v roce 2018Foto: archiv Česká obec sokolská

Jiřina: „Poprvé budeme jako diváci, protože už jsme dosáhli určitého věku. Přemlouvali nás Švýcaři, abychom cvičili s nimi. To znamená dojíždět do Švýcarska na secvičnou. To jsme dělali před šesti lety. Je to daleko, byli jsme jen tři z Paříže. Museli jsme sami cvičit, a pak jet do Švýcarska, a cvičit s nimi. To už se nám nechce". 

Jiří: „Ale máme sedm mužů z Paříže, kteří cvičí ve skladbě Borci". 

Jak to vypadá se Sokolem dnes? Kolik vás je, a chodí mezi vás mladí? 

Jiří: „Je nás každý rok přes stovku. Sokol je doplňovaný českými studenty v Paříži, kteří si rádi přijdou zahrát volejbal, tak se stávají na rok či dva členy naší jednoty. Kromě toho máme Sokolskou louku v Gournay sur Marne, a tam se vaří tři krát za rok české obědy. To je docela populární místo, kam jezdí pařížští Češi, i nesokolové. Kromě toho jednou za rok pořádáme ples, který je také hodně navštěvovaný". 

Jiřina: „Na té Sokolské louce máme pomníček padlým. A vždycky první jarní svátek, to bývá v květnu, se jde kolektivně k tomu pomníčku s vlajkou, pokládají se tam květiny. Přijíždí někdo z velvyslanectví, a pronese krátký proslov. Je to takové slavnostní zahájení sezóny. Je to vzpomínka na staré sokoly, kteří padli v obou válkách". 

Rota Nazdar

Rota Nazdar

Jiří: „Tady vznikla rota Nazdar. To je jeden z hlavních důvodů ocenění Gratias agit. Na začátku první světové války se jednota Sokol rozhodla, že se všichni muži přihlásí jako dobrovolníci do francouzské armády. Ale všichni byli rakouští občané, dokonce jim hrozilo vyloučení z Francie. Oni ale utvořili jednotku v cizinecké legii. Od ostatních vojáků dostala název Nazdar, protože se tam všichni zdravili tímhle českým sokolským pozdravem. Rota Nazdar se vyznamenala v bitvě u Arrasu v roce 1915. Tam je v Père-Lachaise vojenský hřbitov, kam jezdíme každý rok pokládat věnce, česká a slovenská ambasáda se střídají v organizaci oslav. Pokud tady v Čechách byl komunistický režim, tak československá vláda se o tyto české hřbitovy ve Francii vůbec nestarala. Pečovala o ně Asociace československých dobrovolníků ve Francii, Sokol. Jezdili jsme v té době sami kolem 9. května do Arrasu". 

Pracovali jste ve Francii v podobných oborech jako v Česku, nebo jste změnili povolání? 

Jiří: „Já jsem v Praze vystudoval matematiku, a dostal jsem nabídku jet do Ruska, do Dubny, do jaderného ústavu, a tam jsem se seznámil s fyziky. Potom v roce 1968 jeden z nich odjel do Francie. Asi pěti lidem tam sehnal pozvání na rok, a já jsem byl mezi nimi. Takže když jsem přijel, tak jsem začal pracovat jako experimentální fyzik". 

Marie: „Já jsem původně v Holandsku pracovala ve velké v investiční bance, půjčovala jsem peníze podnikatelům. Pak jsem se vdala, cestovala do toho Alžíru, pak do Paříže. Nová řeč, nová země. Narodily se mi dvě děti. Věnovala jsem se dětem, a hodně dobročinné činnosti. V té době jsem ocenila, že nás Sokol akceptoval jako celou rodinu. Jednu dobu byl členem i manžel. Když jsme tam jeli na odpoledne, tak se celá rodina bavila. Teď se už žije pochopitelně jinak". 

Jiřina: „To je pravda. Bylo to těžké třeba pro naši dceru. Když chtěla v sobotu do Sokola, tak jí kamarádky říkaly: ty zase máš tu svoji sektu". 

Marie: „Moje dcera tak dobře česky nemluví, jako děti Jiřiny. Pracuje v Německu, ale také mluví česky, sem tam se mě telefonicky zeptá na různé výrazy. Moje druhá dcera díky češtině učila na Slovensku na Vysoké škole technické v Košicích francouzštinu. Sama si to vybrala, nebála se, protože rozuměla řeči. Zažila prázdniny u babičky na Slovácku, tak jí to připadalo, jako když jede domů. To jsem byla velice ráda". 

Je odlišná výchova dětí ve Francii? 

Marie: „Je velký rozdíl. Slovo disciplína něco znamenalo. I dnes slovo disciplína v češtině znamená něco úplně jiného než ve francouzštině. To vám garantuji". 

Jiřina: „Francouzi jsou hrozně proti disciplíně a nemají rádi třeba skauting. Sice tam existuje, ale oni říkají: ne, to je moc disciplíny. Naše děti kromě Sokola, měly taky skauting. V létě jsme je posílali do českých táborů buď do Německa nebo do Švýcarska. Ve Francii české tábory nebyly. To jim báječně pomohlo, že si popovídali česky během tří neděl, a moc se jim to líbilo". 

Vaříte doma ještě česká jídla nebo už spíš francouzskou kuchyni? 

Jiřina: „Děti a vnoučata vyžadují knedlíky, houskové, ovocné. Taky šunkofleky, ty mají ráda vnoučata, co žijí Toulouse. Je jim 14 a 12 let. Když přijedou, tak začnou vyjmenovávat, co chtějí, abych jim uvařila. Jinak to mícháme, něco českého, něco francouzského, něco z Ameriky a tak". 

Co vám ve Francii z Česka chybí? 

Jiřina: „Když přijedeme do Prahy, tak tady co nejvíc chodíme do divadla a na koncerty. My bydlíme ve Francii 35 kilometrů od Paříže, a je čím dál tím těžší tam jet večer na nějaké představení. Dřív jsme jezdili autem, teď člověk neví, jestli tam včas dojede, kde zaparkuje. Takže vždycky přijedeme za kulturou do Čech". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas