Články21. dubna  2018 v 16:00  

Učila jsem se z knížek. Chtěla jsem se smát i plakat se Cyranem voriginále, říká Lenka Horňáková Civade

Lenka Horňáková Civade - Foto:  Kiko

Lenka Horňáková CivadeFoto:  Kiko

Moře, krajana Provence, tanečnice - to jsou náměty obrazů, které v Senátu představila Lenka Horňáková Civade. Z Vysoké školy ekonomické zamířila na Sorbonnu, a usadila se v Provence. Na čas se stala zámeckou paní, a o svých příbězích napsala první knihu. Dneska už píše francouzsky, a za svůj román Marie a Magdalény získala prestižní francouzskou cenu za literaturu. Jak to vše začalo?

„Asi nejdůležitějším momentem byl příchod do Francie, a to, že jsem sama sobě dovolila, že můžu. Inspirace tam byla veliká". 

Malovala jste i v Česku, alespoň pro sebe? 

„Malovala jsem i pro sebe, chodila jsem na kurzy kreslení, a na hodiny s živým modelem už v Praze. Do svého sešitu, nebo i po okrajích školních sešitů jsem si kreslila pořád". 

Pamatujete si na svůj první obrázek? 

„Ten visel na kolejích, na ten si pamatuji. Možná si něj pamatují i moji spolubydlící. Ale pro uměleckou tvorbu je dobře, že už neexistuje. Myslím, že na něm byl nějaký západ slunce. Na dalším byly nohy jedné spolužačky. Na dalších pak různé skicy, a momenty. Některé byly dokonce abstraktní, jiné hodně symbolické. Když se pak člověk stěhuje, tak si musí vybrat, co si sebou vezme. Takže to přísné oko nakonec vybralo jen málo z těch prvních kreseb“. 

Vy jste se stěhovala v životě několikrát, dokonce jste byla hradní paní. Proč jste se rozhodla pro Francii? 

„První cestu jsem uskutečnila poté, co spadla zeď. Francie mě přitahovala jako magnet. Nebyla to jen země, ale i její jazyk, a nakonec i muž, kterého mám stále. Poznali jsme se v Belgii, ale v okamžiku, kdy jsem se dostala do kontaktu s mluvenou francouzštinou, s francouzským prostředím, tak jsem měla pocit, že tam patřit chci". 

Studovala jste francouzštinu už v Česku nebo jste začala až tam? 

„Uměla jsem málo. Udělala jsem dva chabé pokusy o studium francouzštiny v Praze. Jednou na Francouzském institutu a na univerzitě, ale tam jsem měla pocit, že ten jazyk nikdy nezvládnu. Když jsem přišla do Francie, tak jsem si koupila dvě knížky. Koupila jsem si ve francouzštině Starce a moře a Cyrana z Bergeracu. Napřed jsem začala překládat Starce a moře od Hemingwaye, který už ve francouzštině byl, takže jsem neměla pocit, že tu knihu mohu zničit, protože už prošla jazykovou přeměnou. A tam jsem načerpala velkou slovní zásobu pasivní. Říkala jsem si, že Cyrano je taková meta, ke které se chci dostat. Chci si ho přečíst, rozumět mu, a plakat se Cyranem v tom původním jazyce. Ty dvě knížky mě doprovázely strašně dlouho, byly na mém nočním stolku, na mém pracovním stole. Přibližně po roce života ve Francii jsem tím jazykem mohla mluvit, nebála jsem se, necítla jsem se už tolik cizinkou". 

Za to, že jste začala psát, tak trochu může i zpravodaj Českého rozhlasu Jan Šmíd. Je to pravda? 

„Vyprávěli jsme si, a on mi říká: to napište, ten váš příběh je hrozně zajímavý. Já jsem potom poslala do nakladatelství Lidové noviny několik stránek. Odpověděli mi, že je téma zajímá, a že když napíšu 150 takových stránek, tak by se kniha mohla vydat. Tak jsem si sedla a napsala 150 stránek". 

Příběh zámku určitě čtenáře zaujal, protože ne každý se rozhodne koupit si zámek. 

„My si nekoupili zámek, my jsme si koupili zříceninu zámku. Plány byly velké. Původně jsem měli v plánu organizovat různé umělecké workshopy, stáže a představení. Ten projekt nás poměrně přesahoval, ale nadšení bylo veliké. Tak jsme se do toho s manželem pustili. Nejdřív jsme museli z prachu zvednout střechu, postavit zdi, znovu dát okna. Teď na to vzpomínáme jako na něco, co bylo konstruktivní ve všech směrech. Protože jsme taky potřebovali na rekonstrukci finance, tak jsme začali zámek pronajímat jako turistické ubytování, organizovali jsme tam nějaké výstavy, koncerty, divadelní představení. Ale nakonec jsme z toho místa asi po deseti letech odešli". 

Když člověk dělá na nějakém projektu, a dá tam spoustu práce, nápadů, je těžké to opustit. Proč jste odsud odešli? 

„My se dostali do hloupé situace, kdy jsme měli zámek - skvělý pracovní nástroj, tohle krásné místo, a nemohli jsme tam kvůli radnici a nějakým administrativním překážkám dělat to, co jsme chtěli. V té době už jsme malovala, dodělala jsem si na Sorbonně výtvarné umění, a začala jsem psát. Takže mě naplňuje ta osobní umělecká dráha. Pro mě nebylo tak těžké odejít z místa, které nesplňovalo smysl, pro který jsme ho tvořili. Pro manžela to bylo těžší, protože sem investoval poslední kapku energie. Musel si pak také najít další projekty, aby měl novou cestu". 

Přišlo stěhování do Provence. Čím je pro vás Provence? 

Ukázka z tvorby výtvarnice a spisovatelky Lenky Civade - Foto: Lenka Civade

Ukázka z tvorby výtvarnice a spisovatelky Lenky CivadeFoto: Lenka Civade

„Provence je takový přístav, kam se ráda vracím, a kde jsem ráda, že bydlím. Je to stará země, jak se říká, taková antická, že mám pocit, že jsem tam na procházce. Nemůžu se na ní vynadívat, a pořád je mojí velkou inspirací. Teď dost cestuji nejen po Francii, a hrozně ráda se tam vracím“. 

Hrajete v Provence pétanque ? 

„Málo. Když už hraju, tak radši dělám rozhodčího. On má takovou zvláštní moc, najednou vás všichni poslouchají, když to tam měříte". 

Chystáte teď novou knihu? 

„Před měsícem jsem vydala ve Francii můj druhý román ve francouzštině. Když půjde všechno dobře, tak by za rok mohla vyjít i v češtině. Můj první román, který jsem napsala ve francouzštině, vyšel loni i v češtině pod názvem Marie a Magdalény. Byl to takový venkovský román o ženách, které mají nohy pevně na zemi. Tento román je spíš mezi dvěma světy. Mezi Prahou vzpomínek, a představou o Paříži, jak se žije se změnami, a jak člověk dorůstá sám do sebe". 

Teď máte malířskou výstavu v Senátu. Jaké obrazy tu můžeme najít? 

„Je to takový průřez, dvanáct obrazů. Jsou tu krajiny z Provence, jsou tu tanečnice a ukázky fragmentů moře z mého nedávného dvouměsíčního bretaňského pobytu. Všechno jsou to pastely. Je shoda náhod, že se výběr udělal v jedné technice. Obsahuje většinu motivů, se kterými ráda pracuji, ať už je to tělo, a zejména tělo v pohybu. Hodně jsem pracovala s živým modelem, nebo s baletem v Avignonu v Opeře. Provence je velice inspirující, a teď nedávno to působivé setkání s Bretaní a koncem světa, takže jsem ztvárnila i fragmenty moře. V ateliéru vznikly i fragmenty obloh, které jsou strašně působivé. Teď jsem okouzlena Bretaní, která má jiné palety než Provence. Doufám, že vzpomínky na ten pobyt ztvárním dál". 

Jak budete dlouho v Česku? 

„Kratičce. Čekají na mě povinnosti ve Francii kolem druhého románu. Ale přijedu zpátky na podzim, kdy bude velká výstava v Hradci Králové. Tam by mělo být víc obrazů, i víc technik. I pobyt by měl být delší, už se těším". 

Když přijedete do Česka, co je první věc, kterou uděláte? Co si třeba dáte k jídlu? 

„Když přijede do Prahy, tak se těším na procházku. Mám pár oblíbených kaváren, do kterých si ráda sednu. Jsem tam ráda neviditelná. Piji kávu, pozoruji svět, poslouchám a vnímám změnu prostředí", řekla pro Radio Praha Lena Horňáková Civade. Její díla můžete najít i v soukromých sbírkách v Austrálii, USA, Německu, Velké Británii, Belgii, Francii a České republice. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas