Články15. září  2017 v 17:00  

Učitel v Eibentálu: Čeština mizí, ale vedeme ústupové boje

Česká základní škola v Eibentálu - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Česká základní škola v EibentáluFoto: Zdeňka Kuchyňová

Čeština je jeden z nejdůležitějších faktorů, jak udržet tradice v rumunském Banátu. Ne ve všech šesti českých vesnicích je čeština základním jazykem.

Třeba eibentálská škola má základní jazyk rumunštinu. Ale v Gerniku či Svaté Heleně se učí česky celý první stupeň. Tím, kdo se v Eibentálu stará o to, aby čeština nevymizela, je učitel Vladimír Kovář. 

„Tady se mluví češtinou archaickou. Řada výrazů je z 19. století a u nás se už nepoužívá. Například místo tužky říkají plavajz. Je tam spousta germanismů a řada slov přejatých z rumunštiny. Před lety tady byla ta komunita uzavřená, žila sama pro sebe. Tudíž znalost češtiny byla lepší“. 

Nemáte obavy, že začne mizet? 

Pan učitel Kovář zve k prohlídce školy - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Pan učitel Kovář zve k prohlídce školyFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Ona mizí. To je jednoznačná věc. My tu vedeme ústupové boje. Nevím, jestli zánik té komunity nastane za 15 nebo za 30 let. Hlavní problém je, že tu není práce. Oni, ať chtějí nebo nechtějí, jsou nuceni odstěhovat se buď po Rumunsku do okolních měst. Nebo odcházejí houfně do Česka, do země předků, byť je to pro ně velká neznámá. Zdejší styl života už je více balkánský než český. I z toho důvodu hodně drží při sobě, a v těch Čechách nebo na Moravě dělají taková hnízda, kde se přistěhovávají ti známí a příbuzní. Samozřejmě tu jistá část lidí zůstane a právě udržitelná turistika je šance, jak tu české komunity udržet“. 

Jak vypadá školní hodina zdejších dětí? 

„Musíme ji udělat hodně pestrou. Používáme pexeso, různé jiné stolní hry, slovní fotbal. Když mám kroužky češtiny, tak tam chodí děti, které mají třeba české předky, ale neumí jediné slovo pořádně česky. Některé skupiny hlásek jsou pro ně téměř nevyslovitelné, jako třeba čtvrtek nebo čtrnáct. Učím je i pomocí letáků. Rozdám jim letáky z různých supermarketů a hledáme tam zeleninu nebo ovoce, mléčné výrobky, maso. Tímto stylem se vyučuje. Každá hodina je originál. Někdy učím děti, které o té češtině nemají moc páru, jindy jsou tam děti, které jsou schopné v češtině psát docela slušné slohové práce, které mají hlavu a patu. Koukají na české filmy, čtou české knížky. Je zájem o lidi, kteří umí česky i rumunsky, na ty čeká slušná kariéra. Obchodní firmy v Bukurešti a Temešváru se o ně doslova perou a přetahují, a zastávají docela pěkné posty“. 

Udivilo mě, jak jsou tu i malé děti slušně vychované. Každého pozdraví. 

„Oni jsou tak naučení, vycepovaní. Každý je strýček nebo tetička, každého pozdraví. Navíc tyhle komunity jsou malé. Vesnice má asi 300 lidí. Dodnes tu existuje systém kmotr, kmotřička, hodně se navštěvují“. 

My právě sedíme v knihovně. Jak se vám daří získávat knížky? Jsou to dary, sponzoři? 

Česká mateřská a základní škola v Eibentálu - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Česká mateřská a základní škola v EibentáluFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Něco je tu z minulosti, i to je sponzorské. Teď už máme knížek hodně, říkáme, nevozte. Ve škole máme 17 dětí. Dospělí mají třeba problém číst české knížky. Z toho důvodu, že češtinu nikdy ve škole neměli. Učí se tu teprve dvacet let, a mají problém to přečíst. Oni umí česky mluvit, ale neumí česky číst a psát. Máme rádi encyklopedie, které využívám ve výuce. Bavíme se třeba o nějakém zvířeti, a nemůžeme se domluvit. Já sáhnu po encyklopedii, ukážu. Stejné je to, když se bavíme o Praze. Ukážu Karlův most, Pražský hrad a tak dále. Beletrie, řekněme si upřímně, moc ne“. 

Jste tu dva roky, jak vás přijali, když jste přišel? 

„Pěkně. Velice mile. Je jasné, že tu jsou na učitele už zvyklí. A jsou zvyklí i na to, že se v nějakém horizontu obměňují. Někdo tu vydržel rok, někdo tři či čtyři. V tomto směru jsou velice přátelští, pohostinní, i Rumuni, i banátští Češi. Spousta lidí nabídla pomoc, spousta lidí pomohla. Je to velice hezký pocit, když přijde někdo, kdo s tou školou nemá nic společného, a řekne, my jsme rádi, že tady toho učitele máme. Je to jeden z pilířů. Druhý pilíř byl pan farář Mašek. Loni odešel na zasloužený odpočinek, už měl k osmdesátce, přestěhoval se do Bígru. Škola tak přišla o člověka, který tam chodil česky vyučovat náboženství velice krásnou češtinou. A vesnice přišla nejen o kněze, ale hlavně o člověka, který měl tu češtinu v srdci a velice přísně střežil to dědictví. Je to další rána pro tu vesnici“, nekončí příliš optimisticky učitel Vladimír Kovář. 

A jak vidí budoucnost češtiny a Banátu místní, sestry Alena Gecse a Božena Fiklová? 

„Za komunistů se neučila čeština vůbec. Třicet let se neučila čeština v Eibentále. Neměli jsme ani českého kněze. Stejně se zachoval jazyk, písně, tradice“. 

Jak se díváte na budoucnost Banátu a Eibentálu? 

„Já si myslím, že stále vydrží. Pořád tu někdo zůstane. Jsou tady i mladé rodiny. Doufáme, že to vezme trošku obrat, že bude víc práce, že lidi nebudou muset odcházet kvůli práci jinam. Ti, co odešli do Čech, se tam schází více rodin spolu a zachovávají zvyky, které se zachovaly tady, a v Čechách už nejsou. Vidíme na internetu, že tam slaví posvícení, májové svátky, které se slavily zde. Je hezké, že se to přeneslo na tu další generaci. Oni to ponesou dál. Ať jsou, kde jsou“. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace