Články22. října  2014 v 14:00  

V Paraguayi mají zájem o výuku češtiny krajané i jejich přátelé

Lenka Rašková - Foto: Lenka Rašková

Lenka RaškováFoto: Lenka Rašková

V srpnu proběhlo v Domě zahraniční spolupráce již 6. společné setkání učitelů u krajanů a lektorů češtiny v zahraničí. Učitelé a lektoři si zde vyměňovali zkušenosti, živě diskutovali nejen o situaci krajanů v jednotlivých zemích, ale i postavení učitelů a učitelek češtiny ve světě. Jednou z těch, která se setkání zúčastnila, byla Lenka Rašková, která rok působila v jihoamerické Paraguayi. O jejích zkušenostech ze zahraničního působení s ní hovořila Kristýna Maková:

“Působila jsem rok v Praguayi. Jezdila jsem ovšem i do Argentiny, protože blízko u paraguayských hranic s Argentinou je komunita, která měla o působení učitele také zájem. Mé pohnutky byly následující: vystudovala jsem češtinu a španělštinu a už dlouho jsem se chtěla podívat do Jižní Ameriky. A tohle byla dobrá příležitost, protože tam se člověk nedostane jen tak, že se rozhodne jet a sedne na letadlo. Již dřív jsem se navíc zabývala výkou španělsky mluvících cizinců v Brně, takže to pro mě bylo dobrodružství a možnost získat nové zkušenosti. To mě přesvědčilo, že bych se měla zkusit přihlásit do konkurzu, když jsem se o něm dozvěděla.” 

Byl konkurz složitý? 

“Vůbec ne. Byl to pohovor, ve kterém se mě ptali na totéž, na co se ptáte vy. Co mě tam vede? Jaký mám zhruba plán? Co si představuji, že bude taková práce učitele obnášet? Bylo to tedy založeno na mé předchozí kvalifikaci a asi i na dojmu, který jsem udělala na komisi.” 

Jaké jsou potřeba kompetence k tomu, aby člověk mohl učit češtinu v cizí zemi, respektive v Paraguayi? 

“Měl by především umět španělsky, tamní krajané jsou totiž již několikátou generací přistěhovalců. Lidé kolem 45 let a mladší už nemluví skoro vůbec česky, když už tak velmi zřídka a trhaně. Španělština je tedy nezbytná. Potom je také dobré mít učitelskou praxi. Učitel je tam ale především kulturním vyslancem, stará se o kulturu, ať už při jednání s dospělými nebo s dětmi. Důležitá je také chuť vymýšlet, co by se dalo s komunitou podnikat. Užitečné jsou zkušenosti s divadlem, hraním na hudební nástroj, organizační schopnosti a velká dávka trpělivosti.” 

Mají krajané v Paraguayi a potomci Čechů v Paraguayi zájem o výuku češtiny? 

“Zájem určitě mají, horší je to s časem. Někteří krajané jsou dost zaneprázdněni a litují toho, že se nemohou pravidelnější výuky účastnit, ale posílají místo sebe alespoň děti. Učila jsem hlavně po večerech, většinou když se vrátili dospělí z práce nebo děti ze školy. Pracovala jsem s nimi tedy hlavně po večerech. Dojížděla jsem do rodin, do míst, kam je špatná dojezdnost, špatný dosah školy. Vždycky jsem někam odpoledne odjela, přespala jsem tam. V dané rodině jsem se pak účastnila výuky. Měli jsme kulturní program. A druhý den jsem je zase opustila a jela někam jinam. Krajané tam tedy o výuku češtiny zájem mají. 

Bohužel, krajanů je tam poměrně málo. Hodně se jich z té oblasti odstěhovalo, především kvůli práci. Byla tam velká komunita Čechů, která se zabývala pěstováním bavlny. Od 70. let zájem o bavlnu klesl natolik, že z těch původních přistěhovalců jich moc nezbylo. O bavlnu již nebyl zájem. 

Mladší generace a děti, které nemají české kořeny, ale jsou spíš kamarádi těch českých potomků, se o výuku češtiny také zajímají. A když vidí, že je tam učitel, který s nimi pracuje a dobře se při tom baví, dozvědí se něco zajímavého, mají možnost se dozvědět něco o evropské zemi a vůbec mít kontakt se světem, jsou nadšení a účastní se toho velice rádi, i když nejsou čeští potomci.” 

V Paraguayi je poměrně známá rodina, už tedy taková rozvětvená, potomci Alberta Vojtěcha Friče a indiánské dívky Hermíny. Setkala jste se i s nimi? Tedy s kmenem Chamacoco. 

“Bohužel, přímo jsem se s nimi nesetkala, i když jsem do hlavního města Asunciónu také dojížděla na hodiny češtiny, které tam pro zájemce probíhaly. Několikrát jsem mluvila s členy té rodiny po telefonu. Vždy měli zájem, přislíbili účast na nějaké hodiny, nakonec se tam ale ani jeden z nich nedostal. Osobně jsem se s nimi tedy nesetkala. Legenda je ale předchází. Než jsem odjela, měla jsem jednání s manželi Fričovými. Navázala jsem s nimi alespoň takto určitý kontakt.” 

Je tenhle příběh znám i v Paraguayi? Nebo tím žijeme jen my tady v Čechách?  

“Mezi krajany je to dozajista známý příběh. A také v oblasti, kde Chamacocové žijí, tedy na horním toku řeky Paraná. Jsou poměrně známí od doby, co je rodina Fričova začala podporovat z České republiky. Dostalo se jim velké finanční podpory díky snaze české strany. Řekla bych, že se tam stali velmi známými a zasloužili se o určitý úspěch té oblasti. Musím ale také zmínit, že to občas vyvolává závist ostatních indiánských kmenů, které neměly to štěstí a nemají žádnou takovou zahraniční podporu.” 

Jak je to s postavením ženy učitelky v Paraguayi? A ještě ke všemu cizinky. 

“Mezi krajany... Řekněme, že si na to už zvykli. Působilo tam už učitelek po sobě. Já jsem v pořadí již třetí žena, která tam šla učit. Můžu ale říct, že komunita v Paraguayi, a vůbec paraguayská společnost, je velice založena na patriarchátu. Souvisí to s různými historickými událostmi - v několik válkách na tomto území prakticky vymizelo mužské obyvatelstvo. Muž je tam tedy největší vzácnost a ženy byly vždy odsouvány na druhou kolej. 

Na to jsem mnohdy narazila i já. Bylo mi divné, proč se nedějí některé věci, které byly domluveny. Po nějaké době, když jsem do toho trochu pronikla, mi došlo, že to bylo asi tím, že mě jako ženu neberou dostatečně vážně a že kdyby stejnou věc prosazoval muž jako učitel a autorita, asi by to mělo mnohem větší úspěch nebo by to vyvolalo rychlejší reakci. Oni tam hodně vzpomínají na svého bývalého učitele, muže, pana Krouse, který byl, dalo by se říci, duší místní mužské společnosti. 

Faktem je, že jsem se ve svém volném čase setkávala hlavně se ženami. Je to taky tím, že muži jsou celý den v práci, někde na poli. Přicházejí domů pozdě večer. A já jsem tak přes den komunikovala hlavně se ženami, které jsou v domácnosti nebo v domácnosti pracují. Být ženou v Paraguayi je těžké. Díky tomu, že jsem byla v té zemi cizinkou, svým způsobem mě respektovali. Jejich respekt jsem si získala tím, že pocházím z trochu jiného světa a dalo by se říct, že mám větší přehled o tom, co se ve světě děje. To tedy zas byla výhoda, kterou jsem tam mohla uplatnit.” 

Po svých zkušenostech z Paraguaye, můžete říct, že je něco, na co jste nebyla připravená, že se tam s tím setkáte? Co byste třeba ráda věděla dopředu, dřív než tam pojedete? 

“Z informací, které jsem měla, jsem si docela dokázala udělat obrázek, do čeho jdu. Byla jsem v kontaktu s bývalými učiteli. Řekla bych tedy, že jsem tam jela připravená úplně na všechno, a byla jsem pak spíš příjemně překvapená. Bylo to ale poprvé, co jsem byla rok z domova na tak odlehlém místě, které je navíc tak kulturně odlišné od Evropy. Nebyla jsem připravená na emocionální zátěž, kterou to pro mě bude představovat. Po roce, i když mi nabízeli prodloužení, říkala jsem: 'Já už chci hlavně domů, zase vidět ty hory!' Hory byly to, co mi nejvíc chybělo, protože Paraguay je placka. Chybí tam nadhled, který člověk má tady u nás.“ 

Autor:  Kristýna Maková

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas