Články1. listopadu  2014 v 08:00  

V pasáži Lucerna ožívají osudy českých krajanů v Argentině

Vojtěch Vlk, autor výstavy České stopy v Argentině - Foto: Dominika Bernáthová

Vojtěch Vlk, autor výstavy České stopy v ArgentiněFoto: Dominika Bernáthová

Argentina se stala v první polovině 20. století jednou z nejdůležitějších zemí v Jižní Americe, kam směřovala emigrace z Čech, Moravy a Slovenska. Přišlo sem na 50 tisíc lidí. Mnozí ještě před rokem 1918 s rakousko-uherským pasem. Oni sami i jejich potomci zanechali v této jihoamerické zemi svoje stopy. A právě tak se jmenuje i výstava fotografa Vojtěcha Vlka - České stopy v Argentině.

"Já jsem se k fotografování krajanské komunity dostal díky práci mé manželky Venduly Vlkové Hingarové, která učila krajany v kurzech češtiny. Byla tam vyslaná jako učitelka od ministerstva zahraničí na školní rok 2012/2013. My jsme se tam přestěhovali s celou rodinou a většina portrétovaných jsou studenti, kteří docházeli na kurzy češtiny. Často byli také členy spolků, ať už folklorních nebo sportovních, co tam jsou třeba ještě od první republiky." 


Co jste čekal, když jste přijížděl do Argentiny? 


"Neměl jsem očekávání žádná, myslel jsem si, že to bude veliká exotika. Kupodivu Argentina je z té Jižní Ameriky hodně jakoby evropská země. Tím, jak tam přišlo hodně migrantů z Itálie, Španělska, Německa i z Československa. Je tam silně cítit evropská kultura." 


S kým jste se tam jako s prvními krajany setkal? 

České stopy v Argentině: Jitka a Julian Teubal s dcerami - Buenos Aires - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: Jitka a Julian Teubal s dcerami - Buenos AiresFoto: Vojtěch Vlk


"Už si přesně nevzpomenu, ale asi to byla rodina Teubalů, u kterých jsme trávili dost času, protože měli dvě malé holčičky. My máme taky jednu malou dcerku, takže si děvčata spolu hrála. Skamarádili jsem se, byla to rodinka na půl česká, na půl argentinská. Julian je muzikant, fotograf, malíř. Jitka je fotografka. Dlouhou dobu žili v Praze, teď přesídlili do Buenos Aires, kde se asi usídlili natrvalo a Jitka tam pomohla založit českou školičku pro české děti." 


Krajané tady vybudovali silnou českou kolonii už v průběhu první poloviny 20. století. Tehdy bylo v Argentině na 60 krajanských spolků, různých profesních a zájmových organizací. Stavěly se spolkové budovy i školy pro vzdělávání československých dětí. Do 50. let tu vycházelo dokonce 15 česky a slovensky psaných novin a časopisů. Po druhé světové válce sem přišlo 12 učitelů. Pak přišla v Argentině vláda Peróna, spolupráci s krajany omezily i poměry v Československu. Krajanský život začal upadat, spolky v podstatě zanikly. V posledních dvaceti letech se však dá mluvit o rozkvětu českého dědictví v Argentině. Druhá a třetí generace českých potomků renovuje spolková sídla a zakládá nové spolky. V pěti městech vznikly taneční soubory, oživuje se folklor. Česko vysílá do Argentiny každý rok dva učitele. V Argentině dnes žije zhruba 100 000 lidí, kterým koluje v žilách krev českých předků. V pražské pasáži Lucerna teď mohou lidé vidět 17 portrétů. Jen jediná žena není potomkem českých krajanů. 

"Je to typická Argentinka, sestra Clara, ale je v tomhle souboru proto, že se učí také český jazyk, a to z pietního důvodu, protože matka zakladatelka její řádu byla Češka, která po roce 1948 uprchla z Čech a založila řád misijních sester v Argentině. Tak proto se sestra Clara učí češtinu na památku matky zakladatelky." 

České stopy v Argentině: Sestra Clara - Rosario - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: Sestra Clara - RosarioFoto: Vojtěch Vlk

Řád Těšitelek byl založen na Moravě v Rajhradě a příští rok oslaví sto let od svého založení. Ten nejvzdálenější je právě v argentinském Rosariu. Založila ho sestra Anežka, poslední dědička zámku v Kunštátě, která odešla v 50. letech do Argentiny a tam spolu s moravskými a slovenskými sestrami zřídila klášter. Sestra Clara si dodnes pamatuje české modlitby a písně a argentinský klášter udržuje kontakt s domovským klášterem v Rajhradu. 

Pod každým portrétem je krátký životní příběh krajanských rodin. Například Simón Percik se svojí manželkou žije v Santa Fé a se zajímá o historii přistěhovalců ve svém regionu. V roce 2008 vydal třistastránkovou knihu, ve které sebral paměti a příběhy českých a slovenských krajanů. Na knize pracoval pět let a jde o první pokus o historické zpracování československého vystěhovalectví ze strany argentinských badatelů. Podobné příběhy vypráví i další fotografie: 

"Tady je jedna plážová fotografie, také paní z kurzu češtiny. Jezdí vždycky na zimu, protože v Argentině v zimě mají léto, k moři do Mar del Plata. Vedle jsou sestry Dřímalovy, ty byly zajímavé tím, že měly krámek suvenýrů a na krámku měly cedulku, která nás zaujala: mluvíme česky. A česky mluví jednak s českými návštěvníky, kteří přijedou, ale taky spolu, když třeba chtějí někoho pomluvit nebo když nechtějí, aby jim zákazníci rozuměli, tak si spolu švitoří česky a Španělé a Argentinci jim nerozumí." 

České stopy v Argentině: Sestry Dřímalovy - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: Sestry DřímalovyFoto: Vojtěch Vlk

Jak se lidé na výstavě dozví, starší ze sester Eli se provdala za italského cukráře a jejich dcera vede jednu z nejlepších cukráren ve městě. Jak dodal Vojtěch Vlk, krajané byli velmi přátelští. 

"Mám mnoho zkušeností z cestování, kdy jsem narazili na někoho, kdo nás hned druhý den pozval k sobě domů. Třeba jeden pan farmář Veldig, se kterým jsme se seznámili na české tancovačce v Chacu, nás pozval k sobě domů, abychom viděli, jak hospodaří, žije, pozval nás do rodiny, hostil nás asi tři dny. Musím říct, že Češi, nebo lidé s českými kořeny jsou velice dobrosrdeční, ať jsou kdekoliv ve světě. " 

Na výstavě jsou portréty. Chtěl jste už od počátku portrétovat krajany nebo to vyplynulo v průběhu cesty během toho roku? 

"Ten můj dokumentární projekt se nějak vyvíjel. Ze začátku jsem dělal spíš reportážní fotografie, ale zjistil jsem, že na to, aby to byl kvalitní dokumentaristický materiál, bych musel strávit mezi těmito komunitami mnohem více času. Proto jsem později volil formu takových stylizovaných portrétů, do kterých jsem se snažil zakomponovat jednak to jihoamerické prostředí, ale v kontextu, který se vázal k České republice." 

České stopy v Argentině: José Malina - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: José MalinaFoto: Vojtěch Vlk

Na jedné fotografii je trochu překvapivě hotel, který se jmenuje Orel. 

"Ano, hotel Orel postavil dědeček pana Maliny, který hotel provozuje. Přišel do Argentiny ve 20. letech a koupil dům, ze kterého vybudoval hotel. Zpočátku se jmenoval Aguila, jako orel španělsky, ale později asi zvítězilo cítění pro domovinu a přejmenovali ho na hotel Orel. Musím říct, že to byl úžasný zážitek, když jsme šli po ulici a hledali ubytování v Roque Sáenz Peňa a najednou na nás zasvítil nápis Orel, tím pádem bylo rozhodnuto, kde budeme bydlet." 

Který z krajanů na vás zapůsobil silným životním příběhem? 

"Asi nejsilnější příběh, co jsem tam slyšel, byl od pana Kadeřábka, syna jednoho z prvních československých velvyslanců v Argentině. Je to úžasný, vitální, 95 letý pán. Býval právník a znal se s nejrůznějšími osobnostmi veřejného života. Dokonce nám vyprávěl, jak kdysi koketoval a flirtoval s Evitou Perón, ještě než se stala slavnou. Jeho tatínek byl velvyslancem, jak už jsem řekl, a za války pomohl zachránit loď s uprchlými Židy, kteří ilegálně odpluli z Francie a nikdo je nechtěl v Jižní Americe přijmout, tak on na přímluvu amerického prezidenta, dokázal těmto uprchlíkům zajistit ukotvení, aby mohli někde přistát a začít nový život. " 

Jeden z krajanů, jak vypráví fotografie, je velký statkář, jak se jmenuje? 

České stopy v Argentině: Blahoslav Verlik - Pampa del Indio - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: Blahoslav Verlik - Pampa del IndioFoto: Vojtěch Vlk

"Je to pan Blahoslav Veldig, který má obrovské stádo. Má asi 1000 krav a vypracoval se tvrdou prací. Přijel ze srbského Banátu někdy v 60. letech a dostal nebo koupil v severoargentinských provinciích půdu a začal hospodařit. Byla to tvrdá dřina, práce od brzkého rána do pozdního večera. Začínal s několika kravami a teď má veliké stádo. Má malou mlékárnu, sýrárnu, velice se prosadil svou pílí a asi těmi zlatými českými ručičkami." 

Jak jsou na tom krajané v Argentině s češtinou? 

"Je to různé. Do kurzů češtiny chodí ti, co umí jen pár základních slov, stejně jako ti, kteří umí jazyk celkem dobře. Je samozřejmě slyšet, že je to taková archaická čeština našich babiček nebo prababiček. Tu se snaží udržet právě na těch spolkových setkáních a na kurzech češtiny." 

Zúčastnil jste se některých spolkových akcí, třeba tancovačky a podobně? 

"Byl jsem na některých spolkových akcích, kde hrály československé hudební soubory. Je tam třeba soubor Moravanka. Je úžasné vidět, jak děti, které už jsou úplně snědí Argentinci, mají moravské kroje. Je to úžasný pohled, jak tancují a zpívají. Dělají to s radostí a je vidět, že si kultury předků váží a snaží se ji zachovávat." 

Udělal jste si za ten rok mezi krajany přátele? Vídáte se nebo si píšete? 

"S několika krajany si píšu, jsme propojeni jednak na sociální síti, jednak emailem. Jeden z nich, který mě v Buenos Aires vytáhl na prvoligový fotbalový zápas, což byl neuvěřitelný zážitek, tak přijel minulý rok do Prahy. Já jsem ho zase provázel po Praze, dokonce jsem ho tady fotografoval a zařadil do tohoto souboru, takže fotografie Martina Králíčka je jediný portrét fotografovaný v Praze a ne v Argentině. Martin přijel poprvé na návštěvu do Prahy, aby viděl domovinu svých prarodičů a přišlo mě dobré celý soubor oživit snímkem Argentince s českými kořeny v Praze u Vltavy" 

České stopy v Argentině: Maria Ducar - Santa Fe - Foto: Vojtěch Vlk

České stopy v Argentině: Maria Ducar - Santa FeFoto: Vojtěch Vlk

Na úvodní fotografii je žena na pobřeží, palmy. Proč jste se rozhodl dát tuto fotografii na úvodní panel? 

"Rozhodl jsem se proto, že tato stará dáma je velice krásná paní, která je vyfotografována v tom jihoamerickém prostředí, jsou tam palmy, visutý most. Je to taková fúze české tváře a argentinského prostředí, tak proto. 

Je to paní Maria Ducar. Do Argentiny přijela jako pětiletá se svými rodiči. Doma začali mluvit španělsky a o mnoho desítek let později, na přelomu milénia, to už byla paní Maria v důchodu, začal do města Santa Fe dojíždět český učitel. Hned se zapsala do kurzu češtiny a jednou měsíčně se se svými krajany znovu učí mluvit česky. V roce 2013 získala stipendium a účastnila se letního kurzu češtiny v Dobrušce. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas