Články6. října  2018 v 18:05  

Ve školství jsme od Německa pár kroků dále

Dítě ve škole - Foto: Markus Spiske, Fotobanka Pixabay

Dítě ve školeFoto: Markus Spiske, Fotobanka Pixabay

V českém školství se nemáme za co stydět, říká Sonja Heinrichs, která učí na Evropské škole v německém Karlsruhe. Žije tu už 23 let.

Svého budoucího manžela poznala, když byla poblíž Karlsruhe v posledním ročníku na brigádě. Oba se snaží, aby jejich dcera Vivien dobře zvládala češtinu. Do Česka se často vrací. Navíc se obě pravidelně zúčastňují i tábora pro děti krajanů v Itálii. A devítiletá Vivien chodí i do české školy. 

„Ano, chodím i do školy v Čechách. Když má německá škola prázdniny, a česká ne, tak potom chodím do české". 

Nezávidí ti kamarádi, že umíš ještě další jazyk? 

„Ano, někteří říkají: ty se máš, že umíš tak dobře německy, to bych taky chtěl". 

Vivien Heinrichs - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Vivien HeinrichsFoto: Zdeňka Kuchyňová

Kam v Česku nejčastěji jezdíte? 

„Jsme vždycky v Budějovicích a jezdíme do zoo nebo někam do Prahy, na wellness". 

Maminka Vivien, Sonja Heinrichs se snažila česky naučit i svého manžela. 

„Snaží se, ale musím přiznat, že i po 23 letech umí velice málo. Myslím si, že je to škoda. Je to asi i tím, že má doma učitelku. My se snažíme být perfekcionalistky v gramatice, takže si myslím, že rodinným příslušníkům to bere často chuť do učení, a vzdají to. Asi bychom měly začít samy u sebe, a změnit své požadavky. Já pracuji na Evropské škole v Karlsruhe, kde nemáme samostatnou českou sekci, ale český jazyk se tam učí jako mateřský jazyk. Děti si ho volí jako první jazyk, takže mají výuku denně, a dokonce z českého jazyka maturují. Třeba v Bruselu nebo v Lucemburku mají české děti tu výhodu, že je tam samostatná česká sekce, takže mají veškerou výuku v českém jazyce, a volí si druhý a třetí jazyk. U nás v Karlsruhe českou sekci nemáme, protože tu tolik dětí není". 

Kolik máte dětí? 

„V Karlsruhe máme 9 českých dětí. Jsou v různých třídách, od školky až po gymnázium". 

Jezdí děti z dálky? 

Sonja Heinrichs - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Sonja HeinrichsFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Ne, jsou z Karlsruhe nebo blízkého okolí. Aby mohlo být dítě zapsané na Evropskou školu, tak jeden z rodičů musí pracovat pro Evropskou komisi. U nás je Institut pro výzkum transurania, tak rodiny bydlí buď přímo v Karlsruhe nebo okolí". 

Podílíte se i na České škole bez hranic? 

„Já jsem sedm let spoluorganizovala Českou školu Karlsruhe, kterou jsme s mými kolegyněmi založily v roce 2011. Myšlenka vznikla po setkání s Helenou Schwarzovou z Neapole. Měly jsme plnou hlavu nápadů a pocit, že musíme český jazyk dětem žijících v zahraničí zprostředkovat. Na semináři na Karlově univerzitě jsme se setkaly s Lucií Slavíkovou - Boucher, a ta nám pomohla projekt českých škol v zahraničí realizovat. V Karlsruhe jsme ale nevytvořili Českou školu bez hranic, protože se nám zdálo, že organizovat výuku každý víkend a ještě v týdnu, je pro naše děti časově náročné. Mají často výuku do čtvrté hodiny odpoledne. Zůstali jsme proto u České školy Karlsruhe, která se snažila plnit rámcový program České republiky. Naše děti spíš skládají zkoušky v kmenových školách, ve kterých jsou zapsány v České republice". 

Jak se vám žije v Karlsruhe? 

„Česká republika nám chybí. Budu mluvit samozřejmě sama za sebe. Žije se nám tam dobře, ale čím déle člověk v zahraničí žije a působí, tak si myslím, že si uvědomuje své kořeny. Do ČR se rádi vracíme, trávíme tu veškerý volný čas". 

Jak dlouho jste v Karlsruhe? 

„Já už jsem tam 23 let. Dvacet tři let se vracím domů, a ráda bych se vrátila a působila později někde na univerzitě. Veškeré pedagogické zkušenosti, které člověk za ta léta nasbíral, bych ráda předala další generaci. Ve výuce jazyků se ČR nemá za co stydět, ale trošku nám chybí praxe. Je třeba přestat s tou metodou překládání. Skoro všichni se učíme jazyky, ale neumíme je používat v praxi". 

Co byste z Německa ráda přenesla do ČR a naopak? 

„Myslím si, že v Německu nám určitě chybí spontánnost. Třeba i u pozvání na kávu. V Německu nejdřív dlouho popřemýšlíme, pak zvolíme časový údaj, který se musí dodržet. Tam opravdu chybí spontánnost rozhodnutí. To bych si určitě vzala z ČR do Německa. A z Německa do ČR? Myslím, že situace se mění. Dřív bych možná řekla, že bych přenesla z Německa organizaci na úřadech, ale musím přiznat, že v Česku došlo k velkému rozvoji. Nenarážím tam, jako dříve, že by něco nefungovalo nebo dlouho trvalo, že bych nedostala termíny. To se také změnilo. Možná už není, co bychom si odnášeli ze zahraničí. Měli bychom být spokojeni s tím, co máme. Možná si to většina z nás ani neuvědomuje". 

Vy pracujete ve školství. Můžete srovnávat české a německé školství? 

„Já si myslím, že v ČR je školství na velice dobré úrovni. Po svém průzkumu, který jsem dělala na druhou magisterskou práci, vím, že pedagogové v ČR se nebojí vyzkoušet nové věci, a nové metody v praxi. V Německu jsou pedagogové spíš klasičtí a užívají metody, nechci říct zastaralé, ale přece jen starší. Nezkouší nové metody, často o nich nemají informace, neví, na co se ptát. Například metoda kritického myšlení. V Německu málokdo ví, o co vůbec jde. V České republice si myslím, že ve školství nenarazíte na někoho, kdo neví, o kterou metodu se jedná, co je jejím základem. Jsme pár kroků dále, a měli bychom to využít. Vidím to i v kmenové škole, kterou navštěvuje dcera. Jazykové vzdělání se také brzy uvádí do praxe, není to jako dřív, že se jazyky řešily až na druhém stupni. Myslím, že jsme se posunuli ve všech směrech, je třeba si to jen uvědomit, a nesrovnávat se pořád se zahraničím". 

Vivien krásně mluví česky. Chtěla jste, aby od začátku mluvila oběma jazyky? 

„Ano. Pro mě a pro mého manžela to bylo samozřejmé. Myslím, že je to velký dar pro děti, které vyrůstají ve dvojjazyčných rodinách. Stojí za tím samozřejmě velké úsilí obou dvou rodičů. Mělo by být samozřejmostí, že dítě, které má možnost vyrůstat dvojjazyčně, by tuto možnost od rodičů mělo dostat". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas