Články29. dubna  2017 v 08:00  

Víťa Válka: Pravidla, podle kterých tenhle svět funguje, nevymyslel nikdo lepší, než jsme my sami

Víťa Válka je jedním z českých průkopníků digitálního nomádství. Cestuje s manželkou a dcerami v karavanu po Evropě (Mostar, 2014) - Foto: Vitezslav Valka

Víťa Válka je jedním z českých průkopníků digitálního nomádství. Cestuje s manželkou a dcerami v karavanu po Evropě (Mostar, 2014)Foto: Vitezslav Valka

Nomádi jsou lidé, jejichž způsob života je založen na neustálých cestách a přemísťování se z jednoho místa na druhé. V komunitě freelancerů, tedy lidí, kteří pracují na volné noze, se v posledních letech stále častěji objevuje termín digitální nomádství. Je to životní styl, i když nemusí být nutně celoživotní. Lidé, kterým k obživě stačí jejich um a nadání ve spojení s notebookem a dobrým připojením k internetu, můžou v dnešní době při práci cestovat po světě. Jedním z českých průkopníků digitálního nomádství je Vítězslav Válka, grafik a webdesigner. Každý rok vyjede na několik měsíců s manželkou a dvěma dcerami na cesty po Evropě v karavanu. O tom, jak je možné pracovat pro lidi, které člověk v životě nepotká, a ještě k tomu být stále na cestách, si s Víťou Válkou povídala Kristýna Maková.

Dřív práce samozřejmě fungovala tak, že bez osobního setkání nic domluvit nešlo. Propilo se spousta kafí a projezdilo hodně benzínu, ale dneska už je to jinak. Málokterý klient požádá o osobní schůzku. Běžné je se domlouvat po e-mailu nebo po skypu – ať už s videem, nebo bez videa. Mám hodně klientů, se kterými jsem se osobně nikdy neviděl a psal jsem si s nimi jenom e-mailem. Celá ta komunikace prostě probíhala pouze v textové formě. Za poslední dva nebo tři roky se tohle posunulo dopředu. Málokomu tak přijde divné, když řeknu: Nejsem v Čechách, pojďme si promluvit po skypu… 

Touhle zmínkou jsi narazil na hlavní téma, kvůli kterému jsem tě pozvala do studia. Ty totiž nejsi jen freelancer, ale taky digitální nomád. Tedy alespoň část roku. 

Přesně tak. Je to něco, co nás se ženou před několika lety pohltilo. Myslím si, že to bylo kolem roku 2011 nebo 2012. Tím, že podnikám sám na sebe, jsem si nikdy nemohl vzít takovou tu klasickou dovolenou ve smyslu: Vypnout na dva nebo tři týdny. Vždycky jsem musel fungovat pro klienty jako podpora, aby všechno probíhalo tak, jak má. Cestování mě baví opravdu dlouho. Přítelkyni, dneska už manželku, jsem k tomu strhnul taky. 

„Při cestování přicházejí nové vjemy i díky tomu, že je program každého dne trochu jinak poskládaný a že měníte lokality." - Foto: Vitezslav Valka

„Při cestování přicházejí nové vjemy i díky tomu, že je program každého dne trochu jinak poskládaný a že měníte lokality."Foto: Vitezslav Valka

Nomádstvím se to ale stalo až s dětmi, protože jsme začali řešit, jak se s nimi co nejsnáz přesouvat z místa na místo. V době, kdy se nám narodily dcery, s cestami najednou souvisela další spousta věcí: kočárek, pleny, potraviny a tak dále. Rádi na cestách měníme lokace, protože toho chceme poznat co nejvíc. Nošení všech těch věcí z hotelu do hotelu jednou za dvě noci pro nás nebylo úplně komfortní. Přišli jsme na to, že řešením by mohl být karavan. Pořídili jsme ho na jaře roku 2012 a vyrazili jsme na měsíc do Chorvatska i s tehdy čtyřměsíční druhou dcerou. Přišli jsme tam na to, že to funguje, že se to dá všechno zvládnout. Od té doby jezdíme jednou, dvakrát do roka i na několik měsíců. 

Být digitálním nomádem – co to všechno obnáší? 

Digitální nomád je nejčastěji člověk, který pracuje na počítači. To znamená, že jeho jediný, nebo alespoň hlavní pracovní nástroj, který používá k obživě, je počítač s připojením k internetu. No, a když se tohle zkombinuje s cestováním a dobře se to promíchá, je z toho digitální nomádství. Není to dovča… nemůžete opravdu vypnout třeba na celý týden a jen tak chodit po horách. Každý den je přirozeně zkombinovaný z poznávání lokality, ve které se nacházíte, s prací pro klienty. Řekl bych, že ve srovnání s prací z domova, kde má den mnohem větší řád, je pracovní řád při cestování hodně flexibilní. Někdy se mění ze dne na den. 

Znamená flexibilní řád totéž co chaos?
 

Kancelář v karavanu - Foto: Vitezslav Valka

Kancelář v karavanuFoto: Vitezslav Valka

Zvenčí to tak může vypadat. Když má ale člověk představu o tom, co chce zvládnout, je to spíš záležitostí toho být připravený řešit věci podle aktuální situace. To znamená, že když je dobré počasí, můžeme klidně vyrazit ven. Musím ale pořád v hlavě držet to, že nesmím být ve skluzu s prací pro klienta. Nebo si s ním naopak domluvit takový termín dodání, abych měl alespoň nějaký prostor pro případné zpoždění. Při cestování je totiž těch proměnných, které se objevují, opravdu hodně. 

Když jsme na cestách, nezvládnu samozřejmě tolik práce, jako když jsem doma „v laboratorních podmínkách“. Při cestách mám ale zase mnohem víc vjemů a vstupů z okolí. Mám pocit, že mozek pak pracuje na vyšší úrovni, když dostává podněty zvenku, než když se držím doma určité pracovní doby – prostě se vzbudím, vyjdu schody a jsem v práci, večer mám hotovo a součástí toho není žádné překvapení, žádné riziko, že bude špatné počasí nebo defekt na karavanu… nebo něco podobného. 

Práce s výhledem na oceán je tedy zajímavější než sezení v kanceláři s pohledem do zdi, je to tak?
 

„Myslím si, že cestování dá mým dcerám do budoucna větší nadhled na tím, co vlastně v životě chtějí nebo co má větší a co menší důležitost." - Foto: Vitezslav Valka

„Myslím si, že cestování dá mým dcerám do budoucna větší nadhled na tím, co vlastně v životě chtějí nebo co má větší a co menší důležitost."Foto: Vitezslav Valka

To určitě. Při cestování všechny ty vjemy přicházejí s tím, že je program každého dne trochu jinak poskládaný a že měníte lokality. Nejde tedy ani tak o výhled jako o to, že si rozhodíte status quo, který je doma v podstatě stabilní. A při cestování je prostě každý den úplně jiný. Přizpůsobuju vše jak rodině, protože chci, aby byli všichni spokojení, abychom poznali okolí, tak současně práci, protože ta musí být hotová, abych za ni dostal zaplaceno a měli jsme co jíst. 

Které části světa už jste s rodinou takhle procestovali? A jak dlouho jste byli na cestách?
 

Zjistili jsme, že pro cestování je asi nejlepší období jara. A tři měsíce na cestách jsou tak akorát. Byli jsme ve většině států jižní Evropy – od Turecka, což už je vlastně Asie, až po Maroko, což už je Afrika. Nejradši máme Španělsko, protože místní kultura nám přijde skvělá a mají tam supr jídlo. Dokonce jsem ve Španělsku našel spolupracovníky, se kterými kooperujeme na společném projektu. Oba žijí právě ve Španělsku. Jeden z nich je Němec, který se přestěhoval do Španělska, takže je v zásadě takovým stacionárním digitálním nomádem. Druhý je Španěl žijící v Madridu. Minulý rok jsme si udělali okružní cestu až do Portugalska a zároveň jsme se stavili za nimi a udělal jsem si společně s nimi takový pracovní týden. Pak jsme s rodinou pokračovali v cestě po Evropě. 

Potkáváš se na cestách i s jinými Čechy, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí, nebo i s dalšími freelancery?
 

Když vím, že po naší trase žije někdo, koho znám, snažím se cesty napojit tak, abychom se potkali. Setkali jsme se tak třeba s Petrem Favorem, který vybudoval na Kanárských ostrovech a v Lisabonu coworkingové centrum, nebo se na spoustě míst potkáváme i s Robertem Vlachem, naposledy právě na těch Kanárských ostrovech. Delší dobu jsme trávili ve Francii. Pronajali jsme si tam s pár lidmi na několik týdnů vilu, takže jsme karavan odložili do kempu a bydleli jsme v nějakém airbnb. 

Karavanem po Evropě - Foto: Vitezslav Valka

Karavanem po EvropěFoto: Vitezslav Valka

To bylo, tuším, v Provence, že? 

Přesně tak. 

Vila v Provence, to je sen! Stalo se ti ale na cestách něco, co tě hodně překvapilo? Něco, co bys nečekal, že se může vůbec stát? Říkám si, že se člověk sice může připravit skoro na všechno, ale úplně na všechno asi ne, že? 

To jsou spíš takové rozbité strachy. Měl jsem třeba velký strach o bezpečnost. Říkal jsem si, že si v kempu budeme muset všechno zamykat a každý den se bát, co se přihodí. Reálně to tak ale není. V kempu je bezpečno a zároveň jsou tam většinou mnohem bohatší skupiny lidí s dražšími obytnými vozy, takže bychom nebyli první cíl na ráně. Hodně jsme se taky báli o holky, jak to s nimi vůbec bude fungovat. Nakonec jsme zjistili, že v tomhle je prostředí kempu opravdu příjemné. Je tam relativně bezpečno, auta tam jezdí pomalu, není tam žádná doprava a přitom je to ohraničený prostor. Holky tam můžou jezdit na kole, na koloběžce, hrát si venku, aniž bychom se o ně museli nějak razantně strachovat. Jde tedy spíš o pozitivní objevy. 

V posledním roce jsme vyzkoušeli na spaní i tzv. stellplatzy, což jsou v podstatě parkoviště pro obytná auta. Buďto se tam platí málo, nebo dokonce nic. Dalo by se říct, že tak vlastně spíte na parkovišti. Toho jsme se taky báli. Říkali jsme si: Jak to asi bude fungovat? Už jsme viděli, jak nám tam budou celou noc chodit zloději a budou nám bušit na dveře. Ale to se taky nepotvrdilo. Je to tedy spíš tak, že člověk má v sobě nějaké strachy. Řekl bych, že jsme od toho nečekali moc a spousta z těch věcí nás hodně mile překvapila.
 

Když se podíváš na svoje dcery, máš pocit, že jim vaše cestování dává do života něco navíc, co jejich vrstevníci nemají? 

„Člověk má v sobě strachy a mnohé z nich se nakonec vůbec nepotvrdí. Spousta věcí nás naopak hodně mile překvapila." - Foto: Vitezslav Valka

„Člověk má v sobě strachy a mnohé z nich se nakonec vůbec nepotvrdí. Spousta věcí nás naopak hodně mile překvapila."Foto: Vitezslav Valka

Určitě dává. Jsem o tom přesvědčený, protože i mě cestování obohacuje tím, že vidím věci z většího nadhledu, ve větším rámci, než kdybych byl každý den ve stejné vesnici a viděl stále to samé. Velkou otázkou zůstává, jestli je lepší nechat děti v lokální komunitě a umožnit jim poznávat svoje prostředí, nebo je z toho vytrhnout, což děláme částečně i my, a tím jim v uvozovkách rozbíjet ta dětská přátelství. Tohle nedokážu objektivně rozhodnout. My jsme si prostě svoji cestu zvolili. 

Snažíme se to ale kombinovat. Nejsme pryč celý rok. Jsme na cestách třeba tři nebo čtyři měsíce v roce, jinak funguje ten normální koloběh: škola – školka – sousedi – děti si spolu hrají. Snažíme se vše držet v nějaké rovnováze. Dovedu si ale představit i delší cesty a nemyslím si, že by to bylo něco, co by je do budoucna poškodilo, právě naopak. Myslím si, že jim to dá nadhled nad tím, co vlastně v životě chtějí nebo co má větší a co menší důležitost. 

Když člověk začne dělat něco, co trochu vybočuje, často je nejdřív považován za exota. Postupem času ale získává čím dál tím větší prestiž a obdiv, až se z něj najednou stane ten borec, který dělá to, co nikdo jiný. Stalo se to i tobě?
 

Přesně takhle to proběhlo. Když jsem řekl, že koupíme karavan, všichni si klepali na čelo. Ani manželka to nejdřív nemohla zkousnout. Trvalo to ale asi jen tři dny, a pak si řekla: „Děti vlastně díky tomu budou venku, budeme toho moct víc poznávat, nebudeme muset nosit kufry, ono to možná nebude tak špatné…“ Tam to tedy šlo rychle. Přátelé a rodina, ti všichni z toho byli samozřejmě vyděšení. Vyděsili jsme je třeba i tím, že jsme se rozhodli jet s karavanem do Turecka. Maroko už je pak nepřekvapilo, to už bylo v pohodě. 

„O karavanovém a rodinném nomádství jsme začali psát jako první a hodně lidí se tím nechalo inspirovat, co já vím, bylo jich minimálně několik desítek." - Foto: Vitezslav Valka

„O karavanovém a rodinném nomádství jsme začali psát jako první a hodně lidí se tím nechalo inspirovat, co já vím, bylo jich minimálně několik desítek."Foto: Vitezslav Valka

Je to tedy přesně tak, jak jsi popsala. O karavanovém a rodinném nomádství jsme začali psát jako první a hodně lidí se tím nechalo inspirovat, co já vím, bylo jich minimálně několik desítek. Já jsem tedy s výsledkem naprosto spokojený. Uchvátilo mě to natolik, že jsem to chtěl sdílet a publikoval jsem články na webu. Příběh se potom šířil dál sám. Myslím si, že mám splněno. 

Co tě inspirovalo ke koupi karavanu? 

Po Evropě jsme cestovali už dřív atuem ve dvou. Karavanů a obytných vozů bylo všude na cestách hrozně moc. A já jsem nad tím vždycky uvažoval. Říkal jsem si: Proč to ti lidé vlastně kupují, když to stojí tolik peněz a využijí to tak na týden v roce? Každý rok to navíc ztrácí na hodnotě. Začal jsem se do toho zavrtávat víc a víc a uvědomil jsem si, že to vlastně nestojí milion, že se dá koupit i ojetý karavan. Třeba ten náš stál sto tisíc korun. Když to pak srovnáte s cenou ubytování, s tím, co zaplatíte za všechny ty hotely za delší dovolenou, zjistíte, že se vám to za několik měsíců vrátí zpátky. Je to v podstatě bezriziková investice ve smyslu, že když ho prodáme, vlastně jsme na tom vydělali. A zároveň, cestování s rodinou v karavanu je daleko komfortnější než tahání kufrů z hotelu do hotelu. 

Jsou lidé, kteří uvažují o tom, že by se vydali na volnou nohu, cestovali po světě, stali se z nich třeba digitální nomádi. Když se ohlédneš zpátky, kdybys měl těmhle lidem poradit něco, co bys ty osobně byl rád, kdyby ti někdo řekl, než jsi s tím sám začal, co by to bylo? Je třeba něco, na cos musel přijít sám nějakou ne úplně šťastnou zkušeností? 

Myslím si, že jedním ze základních předpokladů, který se často přehlíží, je sebeorganizace, schopnost si vše naplánovat, třeba i s prostorem na chyby, umět si na všechno udělat dostatečný prostor. Klienty totiž nezajímá, že já si někde cestuju, oni potřebují dostat za svoje peníze kýžený produkt, aniž by vůbec záleželo na tom, kde zrovna jsem. To ale platí obecně pro freelancing, pro práci na volné noze jako takovou. Nikdo to za vás totiž neudělá. Pokud si to špatně naplánujete, dodáte špatný produkt, klient bude nespokojený a nebude vás dál doporučovat – což je jeden z klíčových principů, na kterém je tohle živobytí založeno. 

„Člověk si vymýšlí důvody pro to, aby nemusel překonat sám sebe. Ale když se vám to podaří, odměna je prostě vynikající. A to platí obecně, ne pouze v případě nomádství." - Foto: Vitezslav Valka

„Člověk si vymýšlí důvody pro to, aby nemusel překonat sám sebe. Ale když se vám to podaří, odměna je prostě vynikající. A to platí obecně, ne pouze v případě nomádství."Foto: Vitezslav Valka

Důležité tedy je nastavit si priority. Jsou dny, kdy bych rád šel s dětmi do zoo, ale klient není spokojený s odevzdaným výsledkem a já musím na zakázce pracovat dál. Rodina jde do zoo nebo k moři beze mě a já zůstanu celý den v karavanu a budu pracovat. Musíte být schopni si říct: Tady jsou hranice a tohle je priorita. 

Dodal bys rád něco, na co jsem se tě zatím nezeptala? Na co se tě třeba obecně moc lidí neptá...
 

Asi… že bych se toho nebál. Ve většině případů má v sobě člověk nějaké strachy nebo obavy z toho, co může nastat. I já sám mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se právě tímhle zablokují, a omezují tak sami sebe. Myslí si, že oni nemůžou, že v jejich případě by to nešlo, že to přeci nejde, protože mají práci, rodinu… cokoliv. Člověk si vymýšlí důvody pro to, aby nemusel překonat sám sebe. Ale když se vám to podaří, odměna je prostě vynikající. A to platí obecně, ne pouze v případě nomádství. 

Vzít tedy život do vlastních rukou, převzít za něj zodpovědnost a vyrazit za svobodou? 

Přesně tak. Pravidla, podle kterých tenhle svět funguje, nevymyslel nikdo lepší, než jsme my sami. Můžeme si je tedy nastavit, můžeme si je redefinovat tak, aby nám vyhovovala, aby to všechno fungovalo, a my jsme byli nakonec v důchodu spokojení a mohli si říct, že to stálo za to a bavilo nás to celý život. 

Související weby

Rodina v karavanu

Autor:  Kristýna Maková
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace