Články29. srpna  2015 v 08:00  

Zdeněk Lyčka, nový šéf Českých center, přešel grónský ledovec a napsal o tom knihu. Jakou strategii chce prosazovat?

Zdeněk Lyčka přednáší o Grónsku - Foto:  Klub občanů ČR v Bratislavě

Zdeněk Lyčka přednáší o GrónskuFoto:  Klub občanů ČR v Bratislavě

Založil České centrum ve Stockholmu, byl velvyslancem v Dánsku, působil jako ředitel Úseku strategie a rozvoje Českých center. Přešel grónský ledovec, plul na kajaku z Prahy do Severního moře a napsal o tom knihy. Tak můžeme ve zkratce představit Zdeňka Lyčku, který byl nedávno pověřen řízením Českých center. O jejich dalším směřování od pondělí jednali v Praze jejich ředitelé. Jakou strategii chce Zdeněk Lyčka prosazovat?

"Zatím máme platnou strategii fungování Českých center do roku 2015. Je v ní spousta dobrých věcí, na které se dá navázat. Jsou to například kurátorské a novinářské cesty. Když pozveme správného kurátora na správné místo do Česka a seznámíme ho s lidmi, tak vyveze českou kulturu ven. Dostane se na správné místo a pro správné publikum. Stejné je to u novinářů. Když je pozveme na zajímavou akci, tak napíšou na správná místa o tom, co se v Česku děje a pak je samozřejmě efekt obrovský. Česká centra také udělují ceny. Dnes je jich kolem dvaceti v různých oborech. Myslím si, že to je moc, možná budeme muset přibrzdit. Vítěz soutěže jede většinou na rezidenční pobyt na české centrum. Důležité je také vícezdrojové financování. To budeme muset rozvinout, protože příspěvek od ministerstva zahraničních věcí bude limitovaný. Příspěvek od Českého domu v Moskvě, který v podstatě financuje větší část provozu Českých center ve světě, se zmenšuje díky situaci, o které víme. Proto vícezdrojové financování bude velice důležité. Budu klást důraz na to, aby ředitelé s penězi, které dostanou v rozpočtu na příští rok, pracovali jako se základem, na který budou nabalovat další peníze v místě." 

Kolik budete mít pod sebou center a neuvažujete o zřízení dalších? 

"Síť Českých center sestává z 22 poboček v zahraničí ve dvaceti zemích. V Německu máme tři, Düsseldorf, Berlín a Mnichov. Pak máme České centrum Praha a ústředí Českých center. Většina center je v Evropě. Mimo Evropu jsou čtyři - New York, Tokio, Soul a Tel Aviv. Politickou prioritou by bylo otevření Českého centra v Číně. Uvidíme, jak to bude s penězi. V současné situaci otevření nového českého centra, znamená omezení činnosti jiných center nebo sehnání peněz mimo stávající systém." 

Využíváte svých znalostí severských jazyků a severské mentality při zprostředkování i obchodních kontaktů pro ČR? 

"Určitě. Zahájil jsem spolupráci s mnoha firmami během svého působení jako velvyslanec v Dánsku. Měli jsme i česko - dánské projekty, například 800 let úmrtí královny Dagmar, která byla naše společná panovnice. Princezna Drahomíra Přemyslovna se provdala do Dánska. Její dva synové bohužel zemřeli, takže na dánském trůnu nemáme bohužel ani špetku české krve. Sehnal jsem spoustu peněz od dánských i českých bank a firem. Je to hodně o osobních kontaktech. Velké firmy často moc nezajímá váš pohled na věc, ale spíše, co pro ně uděláte. Setkal jsem se dokonce s postojem: kolik potřebujete pe,něz? Řekl jsem sumu. Oni řekli: vy jste toho pro nás udělal tolik, že my vám to klidně dáme. Je nám jedno, co tam děláte. Budu tlačit na ředitele Českých center, aby, pokud to půjde, osobní kontakty rozvíjeli, a pak to funguje všude. Myslím, si, že bez toho Česká centra nebudou moci normálně fungovat dál." 

Jste úzce spjat se severským regionem. Na pražské nordistice jste získal doktorát, založil České centrum ve Stockholmu, překládáte knihy z dánštiny a vedl jste velvyslanectví v Kodani. Jak je složité nové centrum založit? 

"Je to různé, záleží, v které části světa centrum zakládáte. Myslím, že založení Českého centra v Pekingu bude organizačně jiný problém, než bylo založení ve Stockholmu. Pokud bude politický zájem obou stran, tak by neměly být žádné překážky. Firmy, které chtějí expandovat do Číny, se o to budou asi zajímat. České centrum ve Stockholmu vzniklo za prvé proto, že na původní ambasádě velký prostor. Byla tam československá ambasáda, a tam se nabízelo, že vznikne České centrum. Bylo politicky zajímavé mít České centrum na severu Evropy s tím, že by působilo pro všechny severské země. To se mi během působení ve Stockholmu snad podařilo, protože jsem měl aktivity po celém Švédsku, ale také ve Finsku, Norsku a Dánsku. A to vše o jednom vyslaném člověku, takže si myslím, že to byla největší škola mého života. Je to těžké z hlediska místního publika. Ve Švédsku na nás nečekali, museli jsme tam velice tvrdě začínat. Švédští novináři nás zpočátku moc nebrali, přestože jsem měl ještě z Dánska osobní kontakty. Navíc hovořím švédsky a trvalo to asi rok, než nás začali akceptovat. Pak se podařilo, že psali články do velkých novin a chodily tam davy lidí. Já jsem expandoval, snažil jsem se dělat akce mimo budovu Českého centra, dělal jsem věci v centru Stockholmu, na místech, kam chodí Švédové. A oblasti, které se jim líbí: funkcionalismus, moderní šperk, avantgarda. Představoval bych si více aktivit mimo Stockholm v samotném Švédsku i v dalších severských zemích, dokonce ve své koncepci jsem to rozšířil, že by mohli působit i v Pobaltí." 

Potkal jste během svého působení zajímavé lidi, na které rád vzpomínáte? Setkal jste se i s dánskou či švédskou královskou rodinou? 

"V první fázi vezmeme krajany. Ve Švédsku jich je asi 7 tisíc. Švédsko byla velmi otevřená země po roce 1968, měli rádi Dubčeka a tak otevřeli dveře. Kdo nechtěl zůstat v Německu, jet do Jižní Afriky nebo do Austrálie, tak šel do Švédska. V Dánsku to bylo jinak, nepřijímalo tolik lidí. Když jsem tam začínal, tak tam bylo asi 700 krajanů, dnes je jich tam asi 1500. Fungoval tam spolek, který byl plný zajímavých lidí. Ve Švédsku bylo spolků více. Snažil jsem se je propojovat v rámci Českého centra. Nikdy jsem se nestal členem žádného spolku, ale dával jsem České centrum k dispozici. Tam jsem se každý týden potkával s nějakým novým člověkem, který přišel do centra a říkal: já tady žiju od roku 1968 nebo od roku 1948 a nikdy jsem o vás neslyšel. Byla tam řada osobností. Co se týče panovnických rodin, byl jsem u švédského krále i u dánské královny. U švédského krále jsem byl jen jako doprovod velvyslance. Na dánskou královnu mám hezké vzpomínky. Mohl jsem s ní hovořit dánsky, což mi nabídla, protože se dočetla, že dánsky mluvím. Při rozhovoru s královnou se vyká nebo oniká, jinak si všichni tykají. Je velice vzdělaná, dělá scénografii, překládá, maluje. Jako dárek na rozloučenou jsem jí dal svoji knihu o tom, jak jsem přešel grónský ledovec na lyžích. To ji velice potěšilo, protože její syn, korunní princ Frederik byl na přechodu Grónska dva měsíce nebo dokonce víc. Já jsem tam byl jen měsíc. Několikrát nás posadili vedle sebe, protože věděli, že si budeme mít o čem povídat." 

Dostali jsme se k vašim knížkám. Jedna se jmenuje Na lyžích napříč Grónskem a druhá Na kajaku z Prahy do Severního moře. Jak vypadá cesta napříč Grónskem? Kdy se konala a kolik jste ušel? 

"Bylo to v roce 2011. Byla to expedice čtyř lidí. Tři Dánové a já. Šli jsme na lyžích ze západu na východ. Všechno si sebou vezete, po cestě tam nemáte nic. Žádný hotel. Žádné zvíře nepotkáte. Měsíc jsme šli, ušli jsme skoro 600 kilometrů a došli na východní pobřeží. Jednoho člena expedice to stálo jeden prst. Já jsem tam dostal otravu kysličníkem uhelnatým. Chvilku jsem byl mimo, ale dostali mě z toho. Měl jsem nějaké omrzliny, ale ty se vyléčily. Byli jsme asi kilometr a půl od moře, viděli jsme ho a měli jsme sejít dolů. Tam jsou obrovské skály. Bohužel v té době, to byl duben, květen, byla nejhorší zima v Grónsku od dob měření." 

Kolik stupňů bylo? 

"Skoro každý den bylo minus 35 stupňů Celsia. Ten rok bylo 12 expedic. Kromě dvou všechny posbírali vrtulníkem po cestě. Na konec jsme došli my a Norové. Nás sebral vrtulník až na té skále nad mořem, protože tam se nedalo sejít, ale přešli jsme ledovec. Když se mě lidé na přednáškách ptají, jaké to bylo, tak říkám: bylo to fajn, bylo to krásné, nedoporučuju." 

A co kajak z Prahy do Severního moře? Jak dlouhá byla trasa? 

"Trasa byla přesně 881 kilometrů. To si můžete přesně změřit, protože máte kilometrovníky podél řeky. Nastoupil jsem v Tróji. Je to procházka růžovým sadem. Bylo to 16 dní. Letos jsem jel od pramene Dunaje sto kilometrů pod Budapešť. To bylo 1300 kilometrů a bylo to tři týdny. Na tom prameni Dunaje tam nebyl žádný další vodák, protože takový další šílenec se nenašel." 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas