Postřehy z ciziny30. března  2019 v 08:00  

Italské jednohubky se nejí, upozorňuje Marta Kučíková

Marta Kučíková - Foto: Elena Horálková

Marta KučíkováFoto: Elena Horálková

Marta Kučíková se před patnácti lety přestěhovala s manželem do italských Dolomit. Stala se z ní úspěšná blogerka, a její fejetony vyšly i knižně. Jmenují se Italské jednohubky.

„Blog jsem začala psát z nouze, a vedl mě k tomu nedostatek komunikace. Jsem normální holka, i když ve starším vydání, a chybělo mi kamarádské popovídání v češtině. Měla jsem spoustu zážitků, o kterých jsem psala známým a rodině. Začala jsem psát blog bez nějakého úmyslu. O tom, jak jsme se přistěhovali, zážitky a postřehy. Kupodivu to mělo ohromný úspěch, a tak jsem napsala další. Já tomu říkám příběh nebo fejeton, protože pro mě to slovo blog je takové nečeské, ale vím, že se to užívá". 

Kolik lidí sleduje váš blog či fejetony? 

„Řádově se jedná o několik tisíc. Některé blogy přečetlo deset tisíc lidí, některé méně. Celkem mé blogy přečetlo asi půl miliónu lidí. Ale pro mě bylo spíš podstatné to, že jsem mohla něco sdělit, a říkala jsem si, že to třeba někomu pomůže, někdo se zasměje". 

Jak jste se do Itálie dostala a kde tam bydlíte? 

„Dostala jsem se tam ne vlastní vinou. Původně to byl nápad mého muže. Já jsem z Telče, on z Frýdku - Místku. Pracovali jsme v Praze. Já v bance, manžel v nadnárodní firmě. Měli jsme dvě holčičky. Manžel se vracel v noci domů a děti vůbec neviděl. Na dlouholeté naléhání jeho italského známého přikývl, že by tam šel vést obchod. Já jsem nechtěla. Měla jsem tu rodinu, kamarádky. Nakonec jsem řekla, že půjdu taky, ale s tím, že se určitě po roce nebo po dvou vrátíme. A to se protáhlo na současných patnáct let. Já tam manželovi jen vypomáhám, nebo se chodím starat o starší lidi, taková holka pro všechno. Bydlíme v podhůří italských Dolomit". 

Co vás v Itálii nejvíc pobavilo, když jste říkala, že jsou v blogu humorné historky? 

„Humornou historkou byla kultovní kuřecí prsa. Řezník nechápal, a myslel, že chci koupit býčí koule. Pak jsem ukazovala rukama prsa, on pořád nechápal, tak jsem u toho dělala i křidýlka, začala kdákat jako slepička. Pak pochopil. Takže jsem se ztrapnila, a ztrapňuju se neustále, a pak o tom píšu". 

Jak je to s vaší italštinou dneska? 

„Už se bavím normálně, ale nejsem žádný borec, bohužel. Někomu není shůry dáno, možná jsem trochu pohodlnější, a hlavně na to není čas. Já si bohužel vystačím s tou úrovní, na které jsem. Když jdu k lékaři, na úřad, do školy, tak se domluvím, ale vím, že dělám chyby". 

A co vaše děti, jak ty vpluly do italštiny? 

„Sárince a Marušce bylo pět a čtyři roky. Všichni říkají, děti jsou v pohodě, ty se naučí během tří měsíců. Nebylo to tak. Jim to trvalo rok. Když jsme přijeli, tak byly ve školce, kterou vedly jeptišky, a tam zůstaly na úrovni znalostí nula. Všichni tam dělali všechno společně. Školka byla dobrá, i ty jeptišky byly akční. Ale pak jsme děti přendali do obyčejné státní školky. Paní učitelka se jim věnovala, řekla, že jsou to děti z Čech, které neumí italsky, a tak se snažila, aby ostatní děti pomáhaly, což se v té první školce nedělo. Dneska všechny tři děti mluví výborně italsky. Čtou české i italské knihy. Mají výslovnost jako rodilí mluvčí, nedá se poznat, že mají oba rodiče Čechy". 

Netáhne je to do Česka? 

„Táhne. Mě to táhne taky, ale už se tam cítím dobře. Ale táhne mě to celý život zpátky, protože si myslím, že bychom se měli vrátit, pokud je to možné, zpátky ke kořenům". 

Knihy blogerky Marty Kučíkové - Foto: Adam Kebrt

Knihy blogerky Marty KučíkovéFoto: Adam Kebrt

Vám vyšla i knížka Italské jednohubky. 

„Je to vlastně souhrn blogů. Po jejich úspěšném vydání a znovu vydání jsem napsala Italské dvojhubky. Na název přišel můj manžel Vítek. Když jsem přemýšlela, jak nazvat tu knihu, tak říkal, lidi si přečtou ten příběh, a je to pro ně taková jednohubka. Tak jsme to nazvali Italské jednohubky, a ono to klame. Mluvila jsem s jednou paní na křtu knížky v Telči, a ta říkala: nezlob se, ale já ty kuchařky moc nemusím. Stejně si to koupila, a pak byla ráda. V říjnu loňského roku vyšly Italské dvojhubky, teď na něčem taky pracuji, a pak, jestli se zadaří, trojhubky příští rok, a pak s těmi hubkami asi skončím". 

Když jsme si před rozhovorem povídali, tak jste se zmínila, že nemáte čas na setkávání s krajany. Víte o krajanech, kteří blízko Dolomit žijí? 

„Zejména na facobooku je skupina Italky z ČR a SR, kterou vede úžasná Monika Skokánková. Pořádají různá setkání. Pak je Česká škola v Miláně, ale to je od nás 300 kilometrů. Tam je vynikající skupina, která tam vede českou školu. Je hodně dobrých lidí po celé Itálii, kteří udržují češtinu a národní hrdost, na co bychom neměli zapomenout". 

Dodržujete stále všechny české zvyky? 

„Ano. Teď budou Velikonoce. Manžel musí uplést pomlázku. Já mám tři děti, Sárinku, Marušku a Šimonka, kterému je třináct a on s tatínkem má pomlázku, my jim uděláme vajíčka a ráno na Velilkonoční pondělí už slyšíme Hody, hody, doprovody..., takže jsou u nás Velikonoce se vším všudy. Když jsme nějakému známému říkali, jak to chodí o Velikonocích, tak se úplně zasnil, a říkal: kdybych tak mohl jednou za rok s pomlázkou běhat za tou mojí ženou". 

Je něco, co si z Česka pořád vozíte do Itálie? 

„Ano, když bych jela autem, tak určitě hrubou mouku, český chleba, kmín a mák. Ta hrubá mouka je na knedlíky". 

Co vozíte z Itálie příbuzným do Čech? 

„Hlavně parmazán a olivový olej". 

Jak jste pronikla do tajů italské kuchyně? 

„S radostí a láskou. Baví mě vařit italská jídla, těstoviny, rizota, jejich zeleninu. Když se bavím s těmi babičkami, co tam chodí, tak mi řeknou nějaký recept, který pak zkusím. U nás je to tak půl na půl. Na rajskou, svíčkovou a bramboráky nedám dopustit. To pořád frčí". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas