Postřehy z ciziny30. května  2017 v 16:10  

Jak nemluvit jen o počasí?

Univerzita v St Andrews - Foto: Josefína Kurfürstová

Univerzita v St AndrewsFoto: Josefína Kurfürstová

Když jsem se hlásila na univerzity ve Velké Británii, nikdy by mě nenapadlo, že žít ve Skotsku bude tak jiné a mnohdy až zvláštní a cizí, než na co jsem byla zvyklá z domova. Nestěhovala jsem se přece přes oceán, jenom jeden kanál od kontinentu. Rozhodně ale nelituji toho, že jsem se k tomu odhodlala.

Od začátku studia v St. Andrews mi přišlo nejtěžší navazovat kontakt a přátelství s Brity. To byl a je velký problém, vzhledem k tomu, že jsem žila na koleji kde jich je bydlí většina. Je zvláštní, jak moc se britská společnost liší od té naší. Za hlavní úskalí svého soužití s Brity stále považuji britský humor. Můžu říct rovnou, že všechno, co jsem si o britském humoru myslela bylo špatně. Nejsem asi sama kdo zjistil, že smysl pro humor většina Britů z mé zkušenosti nemá. Navíc je náš český humor pro ně příliš temný, takže vaše vtipy většinou nikomu nepřijdou vtipné. Což je vlastně v pořádku, protože vy ty jejich taky nechápete. 

Co ale naopak opravdu ovládají je slušnost. To, že se vám omluví člověk, který stojí metr od vás, když zakopnete je naprosto normální. Ticho v místnosti plné cizích lidí dlouho neexistuje, vždycky někdo řekne alespoň něco o počasí. Prodavači u pokladny se vás pravidelně ptají, jak se máte a co jste ten den dělali. Je to hodně příjemné, ale jen do chvíle, dokud se nechcete s někým spřátelit a začít bavit o něčem hlubším, než tématech považovaných za ‚smalltalk‘ jako je už zmíněné počasí. Britové se totiž často neumí vyhrabat z ulity své slušnosti, která zahrnuje i to nemluvit o sobě. Člověk se pak cítí jako sociální a kulturní barbar a sobec, když z nedostatku konverzace začne mluvit o sobě. V rámci slušnosti si Britové hodně dávají pozor na to, aby někoho neurazili. Je potom těžké z nich dostat upřímný názor a nějakou upřímnou reakci, i když se přímo zeptáte, co si myslí. 

Humor založený na přízvuku 

U moře v St Andrews - Foto: Josefína Kurfürstová

U moře v St AndrewsFoto: Josefína Kurfürstová


Určitě není nemožné najít si mezi Brity kamarády, je jenom těžší najít ty, kteří se neberou tak vážně. Já měla štěstí a potkala svou nejlepší kamarádku v bytě na koleji, původem z anglického z Yorkshire. Ze začátku jsem jí skoro nerozuměla, protože mluvila s těžkým Yorkshirským přízvukem, ten jsem od ní ale záhy pochytila taky. To ona mi představila pro mě nejpodivuhodnější úkaz v místní společnosti – jejich lásku k přízvukům v angličtině. Britové jsou schopní si sednout a bavit se o svých různých přízvucích hodiny a hodiny v kuse. Podstatná část jejich humoru je založená na tom, kdo má přízvuk, který zní jako že je hloupý a kdo ne. Když ve Skotsku nebo na Severu Anglie odjedete přes kopec do vedlejší vesnice, je dost pravděpodobné, že tam lidi budou mluvit úplně jinak, než odkud jste přijeli. Když v Londýně promluvíte s přízvukem ze severu Anglie, budete zařazeni do škatulky a pravděpodobně to nebude příliš lichotivá škatulka. Znám hodně lidí, co se svůj více severní přízvuk přeučili na jižní, aby se právě škatulkování vyhnuli, mnohdy je ale ostatní kvůli tomu považují za pokrytce. Čeho jsem si já sama několikrát všimla je, že Britům například nedochází, že cizinci angličtinu nemusí ovládat tak dokonale jako oni. Často se pak stává, že si o vás kvůli tomu někdo myslí, že jste méně inteligentní, když se zadrháváte v řeči. 

Velké a hlavně pozitivní překvapení ale je sama univerzita. Na rozdíl od Česka, kde je student „mezinárodních vztahů“ téměř synonymem pro slova jako ‚zbytečný‘ nebo ‚bez práce‘ či bez budoucnosti, v Británii si absolventy mezinárodních vztahů cení jako lidi s velkým přehledem o světě a s velmi dobrými kariérními perspektivami. Titul z mezinárodních vztahů je považován za velmi užitečný, a to se zvyšuje s tím, na jak prestižní univerzitě předmět studujete. University of St. Andrews, je právě jedna z těch škol, jejíž studia mezinárodních vztahů se těší velké prestiži. To můžu jen potvrdit – studium je hodně náročné, ale není předmět, o kterém bych mohla říct, že mě vyloženě nebavil nebo byl neužitečný. Vyučující jsou úžasní, často špičkoví světoví experti v oboru, a starají se o své studenty, kdykoliv je nějaký problém. Už jenom kvůli tomu, jakým způsobem se na univerzitě učí bych tu zůstala i kdyby všechno ostatní bylo špatně a musela jsem si třeba zažádat i o finanční podporu. 

Nejdražší Tesco v Británii 


Právě kvůli prestiži má univerzita i trochu kontroverzní pověst. Sami studenti město nazývají ‚The Bubble‘ – Bublina. Město s vlastními pravidly, které neodpovídá skutečnému životu všude jinde ve Velké Británii. St. Andrews je poměrně odříznuté od větších center, na břehu Severního moře a nejméně 2 hodiny cesty od Edinburghu. Je to také nejdražší město ve Skotsku, což se vyznačuje například tím, že má nejdražší prodejnu Tesco v celé Velké Británii. Hodně z toho je kvůli golfu – půlka města žije z výnosů aktivit, které se točí kolem slavného golfového hřiště The Old Course, kam jezdí hrát bohatí a známí golfoví nadšenci z celého světa. Zrovna minulý týden tady hrál Barack Obama. Druhá půlka bohatství města jsou zámožní studenti, kteří přišli na univerzitu právě kvůli prestiži. Pamatuji si, že minulý rok jsem pravidelně potkávala na přednáškách spolužáka z USA, který nám vyprávěl, jak si o víkendu zaletí do Londýna svým soukromým letadlem a přespříští týden se staví na pár hodin domů, do New Yorku. Život v St. Andrews se díky tomu všemu často hodně prodraží. To především v případě, že se chcete stát součástí toho, co ‚The Bubble‘ charakterizuje: zúčastnit se všech 50 univerzitních plesů nebo sledovat turnaj v pólu a popíjet šampaňské v sekci pro VIP studenty, případně absolvovat všechny podivné historické rituály jako jsou procházky v červených univerzitních hábitech po místním mole. Pokud ale takto žít na univerzitě nechcete, můžete třeba jako já bydlet na obyčejné a levné koleji. Její výhodou je fakt, že žijete jen 10 metrů od krásné písečné pláže, kudy musíte projít kolem moře každý den na přednášku. A to stojí taky za to. 

Autor:  Josefína Kurfürstová
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace