Postřehy z ciziny20. března  2017 v 17:15  

Spojené království včera a dnes

Milan Kocourek, spolupracovník Českého rozhlasu v Británii - Foto: Alžběta Švarcová

Milan Kocourek, spolupracovník Českého rozhlasu v BritániiFoto: Alžběta Švarcová

Když jsme byli mladí, tráva byla zelenější, míní nejeden senior. Nebudu se omlouvat za to, že mezi ně taky patřím. Když jsme na podzim 1969 s mou českou přítelkyní, dnes manželkou, přijeli vlakem do skotského Dundee na studie, hned jsme si té trávy všimli. Byla skutečně sytě zelená, díky vysoké vlhkosti vzduchu, kterou jsme z Prahy neznali.

Skotská národní strana tehdy začala vystrkovat růžky v podobě prvních volebních úspěchů: jeden ze dvou labouristických poslanců britského parlamentu za Dundee byl demokraticky vyšťouchnut skotským nacionalistou. Můj skotský kamarád Frazer, přesvědčením labourista neboli sociální democrat, mi na otázku zda by si přál pro Skotsko nezávislost, odpověděl: “A proč? My Skoti máme ve vládě a jinde v Anglii tolik svých lidí, že nezávislost nepotřebujeme”. A uvedl několik příkladů, počínaje bývalým premiérem Alekem Douglasem Homem, čtrnáctým hrabětem jehož skotský titul pocházel ze začátku 17.století. “A kdo založil Anglickou banku?” zeptal se mně Frazer. Přiznal jsem závažnou mezeru v bankovních dějinách. “Byl to Skot jménem William Paterson”, odpověděl si Frazer se spokojeným úsměvem na retch. A myslel si možná: My Skoti přece vládneme světem. 

Vlna popularity skotského nacionalismu brzy poté opadla a my jsme se po svatbě v univerzitní kapli stěhovali na jih do Anglie: ve Skosku totiž byla vysoká nezaměstnanost a proto jsme tam ani nezačali hledat práci odpovídající našim nově nabytým kvalifikacím. V Anglii jsme oba práci snadno našli a já byl po krátké akademické kariéře na univerzitách v hrabství Essex a v Birminghamu přijat do české redakce českého vysílání BBC v londýnském Bush Housu. 

Do Londýna jsme se stěhovali z Birminghamu, kde několik týdnů po našem odjezdu explodovaly bomby teroristů IRA ve dvou restauracích. Odporní vrazi připravili o život 21 lidí, hlavně mladých, kteří se přišli pobavit při sklence. 282 lidí bylo výbuchy teroristů zraněno. Nikdy jsem neměl sympatie pro vrahy jakékoli národnosti a politického přesvědčení. A byli mi vždycky stejně odporní severoirští teroristé z řad protestantských bojůvek jako katoličtí republikáni, kteří koncem šedesátých let vlnu teroru v Irsku i na britské pevnině rozpoutali. Tím víc mě mrzelo, že i komunistický Český rozhlas se tehdy ve svých zprávách uchyloval k propagandě, když teroristy označoval za členy Irské republikánské armády jako by to byla pravidelná armáda Irské republiky, nikoli teroristická organizace postavená mimo zákon jak v Irské reublice tak ve Spojeném království. My v BBC jsme si na to vždycky dávali pozor, a věci se snažili co možná nejlépe vysvětlovat. 

Londýn mě zpočátku neoslovoval, lépe řečeno oslovoval mě spíš negativně. Britskou metropoli jsem dlouho považoval za teroristické město pod vlivem řádění těch odporných extrémistů a také pod vlivem osobních zážitků. Jedním z nich bylo nanejvýš rušivé řinčení nevypnutých poplašných zařízení z mnoha budov řídce oslídlené londýnské City. Ta začíná ve Fleet Street blízko Bush Housu. Když jsem ráno po noční službě v BBC odcházel přes most Waterloo na nádraží téhož jména, které Francouzi vůbec nemají rádi, ten drnčivý hluk ze City mně daleko doprovázel a působil nanejvýš nepříjemně. 

Londýn, Westminster, Big Ben - Foto: Hernán Piñera, flickr.com   ,  CC BY-SA 2.0

Londýn, Westminster, Big BenFoto: Hernán Piñera, flickr.com , CC BY-SA 2.0

Teď v důchodu mám Londýn rád a vracím se tam na výstavy, do divadel a na rozhovory s architekty. Na Londýn mám teď čas, i na jeho nové mrakodrapy, které jsem dřív považoval za nemyslitelné; jsou nejlépe vidět právě z mostu Waterloo. Už to vůbec není teroristické město, jelikož i ti teroristé se udobřili a z někdejších velitelů IRA se stali mírumilovní politici jako třeba Gerry Adams nebo Martin McGuinness. Ti lidé sedí v parlamentě a přesvědčují sami sebe i své někdejší násilnické kolegy a kolegyně, že mír a pokoj je lepší než vraždění spoluobčanů. A v severním Irsku mnozí čekají na referendum o spojení ostrova, které v jednom televizním rozhovoru předpověděl britský expremiér John Major. Zatímco Skoti už mají první referendum o nezávislosti za sebou. Jak známo rozhodli se se v něm pro setrvání ve Spojeném království. 

Tady udělám malé historické intermezzo či vsuvku, protože chci připomenout ‘Železnou dámu’ Margaret Thatcherovu, která jako premiérka v 80.letech odmítla požadavek Skotů, aby dostali vlastní autonomní parlament. Thatcherová se tehdy vyjádřila zcela jasně v tom smyslu, že Skoti parlament od její vlády nedostanou, jelikož by to byl první krok k rozbití Spojeného království. Železná dáma se prostě bála, že Skoti by mohli dát Anglii vale. Ale Skoti parlament dostali. Dal jim ho Tony Blair a jeho labouristická vláda. Dnes se běžně hovoří a píše o možnosti rozpadu Spojeného království jak ho známe od 17.století, protože Skoti chystají své druhé referendum. A jeho verdikt by už mohl být jiný šálek čaje, nezávislost. Žádná autonomie, plná nezávislost se vším všudy. Přiznám se vám, že na skotskou nezávislost se vůbec netěším, a přeju si, aby Skoti znovu hlasovali pro setrvání či jak se teď po celobritském referendu o členství v Evropské unii říká anglicky, REMAIN. 

Británie není co byla, když jsme s mou přítelkyní přijeli vlakem do skotského Dundee. Slovo anglického gentlemana platilo. Dnes už je to jinak. Na slovo Angličana je třeba si dávat stejný pozor jako na slovo kohokoliv jiného. A z britského rádia, televize i sociálních sítí se neustále řine to, co mi připadá jako jedna polopravda za druhou, místo dřívějšího jasně servírovného ano-ano, ne-ne. Připadá mi, že i ta britská vláda dnes neví, co chce, zatímco vláda Železné dámy věděla. I když ji třeba mnozí Britové neměli v oblibě. Připadá mi, že zatímco vláda skotské premiérky Nicoly Sturgeonové dnes ví přesně, o co jí jde, vláda Terezy Mayové v Londýně si vůbec není jistá zítřkem, a nemá pražádnou představu o tom, jak to všechno dopadne. 

Za druhé světové války se říkalo, že kdyby žil president Masaryk, Hitler by se neopovážil napadnout Československo. Jenže Hitlerové a Masarykové jsou dávno mrtví. A promiňte mi tu paralelu, jejich nástupci podle mně za moc nestojí, ani v Česku, ani v Británii. Ale všechno není ztraceno. My jsme s manželkou tady v Anglii vychovali krásnou a chytrou dceru, na kterou jsme hrdí. V ní je budoucnost. Kdesi jsem četl citát klasika, že historie se neopakuje, jelikož člověk je stále stejný. Něco na tom je. Ale přece jen člověk není nikdy sám. Jsme společnost lidí. Za totáče se říkalo, že socialismus by nebyl špatný, kdyby ho dělali úplně jiní lidé. Totéž míním o dnešním kapitalismu. Jsem konec konců optimista a tak trochu romantik. Ale trvám na tom, že tráva byla dřív zelenější. 

Autor:  Milan Kocourek

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace