Postřehy z ciziny11. května  2017 v 17:20  

V Saigonu se pěšky nechodí

Panorama části Saigonu - Foto: Hilda Suchová

Panorama části SaigonuFoto: Hilda Suchová

Do Saigonu, oficiálně Ho Chi Minh City, jsem se přistěhovala v době, kdy se po silnicích dalo ještě jezdit na kole. V naší čtvrti byl jen jeden supermarket, sýry a jogurty byly čerstvou novinkou a čokoláda byla vystavena ve vitríně na zámek. Všude se stavělo, domy rostly jako houby po dešti a obří nákladní vozy (takové v Česku vůbec nejezdí) neustále rámusily a prášily i v nejskrytější uličce. Psal se rok 2008.

I když to bylo nepříjemné, všichni jsme z toho měli radost. Naše ulice se během roku skvěla několika novými domy, upraveným chodníkem, několika stromy a novou přípojkou na hlavní silnici. Když u ní zprovoznili semafor, konečně jsem se odvážila řídit auto. Projet neřízenou křižovatkou, kterou neustále proudily „monster trucky“ anebo naopak malé motorky, byla noční můra i pro zkušené řidiče, ale semafor to konečně vyřešil. V centru rostly mrakodrapy a návštěva nových známých, kteří bydleli třeba v 25. patře, vždy obsahovala posezení s ohromujícím výhledem na město. Všechno nové je opravdu moderní, komfortní, nádherné. Fontány, parčíky, hřiště a konečně chodníky… Ve Vietnamu se totiž pěšky nechodí. Jenom jezdí. Autem, skůtrem a ve vesnicích na kolech. Pomalu až do ložnice. Klidně i s miminkem. Chodníky se sice vyskytují aspoň v centrech měst, ale slouží na parkování pro skútry anebo objížďku ucpaných silnic. Procházka s kočárkem je možná buď po silnici anebo radši vůbec. Projížďka kolem domu v autě ho také ukonější. A stejně je v tom horku dítěti v kočárku nepohodlně. 

Ještěže už existují klimatizovaná nákupní centra. A bazény. Těm propadnou všichni nově příchozí, teda přilétavší. Skutečnost, že téměř každý cizinec mé přístup k nějakému bazénu, kde je pořád příjemně teplá voda, je velice příjemná. Ze začátku tam všichni tráví každé odpoledne, i za deště. Znám dokonce několik batolat, která se ve vodě pohybovala dřív než na suchu. Jak rostly obytné komplexy, vznikala hřiště, ale běžným občanům nepřístupná. Veřejné hřiště jsem dosud viděla jen jedno jediné v parku v centru města. Vzhledem k horku a neskutečné zátěži ve škole na ně vietnamské děti asi stejně nemají čas. Ty větší se baví třeba v laser game centru. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v roce 2009 takové centrum hledali v Praze a nikde žádné nenašli! Technologické hračky – v tom býval Vietnam o hodně před Českem. Nintendo, playstation a další herní konzoly tam nejenom ty movitější rodiny měly mnohem dřív. Legrační to bylo i s moderními telefony. Když syn zahlédl prodavačku, jak si ťuká do iphonu, supěl závistí. Asi to byla jen kopie, ale přece. Používat smartphony se rychle naučila i nejstarší generace, vůbec není nic podivného na tom vidět babičku skypovat se svými vnoučaty v Americe. Internet zdarma byl v restauracích a kavárnach už asi někdy v pravěku, ale na liduprázdné pláži? Psal se rok 2010, když jsem si na břehu moře četla zprávy. 

Děti nejsou v restauraci na obtíž 

Obytná čtvrť v Saigonu - Foto: Hilda Suchová

Obytná čtvrť v SaigonuFoto: Hilda Suchová


Nemohu nezmínit dovolené. Málokdo ví, že pro rodiny s dětmi je Vietnam zaslíbeným rájem. Není žádný problém projet Vietnam křížem krážem s malými dětmi. Děti jsou všude přijímány s trpělivostí, tolerancí, personál v hotelích a vůbec kdekoliv si nikdo na děti neztěžuje. A to mám čtyři kluky, kteří si občas rádi zahrají na honičku, než donesou jídlo. V restauraci se v klidu najíte i s malým miminem, protože vždy se najde nějaká servírka anebo dokonce číšník, který ho pohlídá a zabaví. Bez problémů ohřejí jídlo přinešené z domova, převaří vodu, anebo rychle odněkud vytáhnou nějakou hračičku. Žádný pocit, že je obtěžujete. Vůbec služby - tím je pověstná celá východní Azie, jsou úžasné. Koupíte si třeba v sobotu v devět večer pračku a oni vám ji klidně v sedm ráno v neděli přijedou zapojit. Dojde vám voda v automatu a do 15 minut tam máte další barel. Nebo je libo masáž? Manikúru? Osobního trenéra? Není problém sehnat někoho, kdo hned přijede. Třeba i trenér karate s pětimetrovou žiněnkou sbalenou na motorce. 

I přesto, že jsou Vietnamci hodně vlastenecký národ, považují západní vzdělání za kvalitnější než to své. A jelikož na něj kladou velký důraz, najdete v Saigonu i Hanoji spoustu anglických, amerických a australských škol, samozřejmě i německé, francouzské, a také japonské, singapurské, čínské. Stejně tak najdete i lékařské a zubní ordinace jiných zemí. Ale též kliniky tradiční medicíny. Pokud si zaplatíte drahé zdravotní pojištění, můžete si chodit po luxusních doktorech při každém zakašlání. Ale když si člověk všechno platí sám, dává mu to větší odpovědnost a paradoxně také svobodu o sobě rozhodovat. A přinutí uvědomit si, že své zdraví ovlivňujeme hlavně my sami. 

Dezerty z fazolí 

Trh Ben Thanh v Saigonu - Foto: Hilda Suchová

Trh Ben Thanh v SaigonuFoto: Hilda Suchová


V tomto Vietnam otevře našinci oči. Vidět seniory, jak vyjdou nahoru po schodech a nezafuní, to se u nás moc nezažije. Není pro ně žádnou ostudou vyběhnout brzy ráno ven z domu (klidně v pyžamu) a zacvičit si se sousedy. Chodit desetkrát dokola po krátkém chodníku. Sednout na kolo… A co se stravy týče, všichni víme, že Vietnamci jedí hodně. Ale hodně čeho? Zejména krátce orestované zeleniny, něco masa anebo spíš ryby a mořské plody, a rýži. Při hostinách se rýže moc nejí, takže to mají jak dle pravidel pro dělenou stravu. No a ti dřívě narození jedí obvykle rýži se zeleninou a k tomu třeba sezam nebo tofu. Za sladkost platí ovoce, anebo dezert z různých fazolí. To vše se ale mění. Namísto ovoce vyžadují děti sušenky a bonbóny, zelenina je už nějaká nudná a rýži často suplují hranolky. V supermarketech (v naší čtvrti už dávno není jen jeden) je spousta hotového jídla, mražených polotovarů, omáček, paštik, barevných smetanových krémů a pudinků. Obchod se sladkým pečivem, před léty rarita, je dnes na každém rohu. Staří lidé poslouchají své bohatší potomky a jedí mnohem víc než chtějí a dokonce dvakrát denně pijí mléko. Ve snaze být na tom stejně, jako jejich západní vrstevníci. Obézních dětí přibývá raketovou rychlostí, stejně tak nastupují alergie, astma a cukrovka. Asi si tím vším musí projít sami. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v obchodech objevovaly nejdříve nekvalitní věci ze Západu, přesně jako u nás po otevření hranic. Třeba plenky pampersky byly úplně jiné než v ČR. Asi nějaká vyřazená výrobní linka přestěhovaná na východ. Časem ale museli přejít na ty kvalitní, neboť se tam nahrnuly lepší výrobky z Japonska a Korey. 

Vietnam je země plná slunce a optimismu. Už pomalu patnáct let sleduji velký stavební boom a všechno, co s tím souvisí. Dálnice, rychlodráhy, tunely, mosty, mrakodrapy - životní prostředí a potažmo lidé odnášejí následky. Půda a lesy s nerozloženým agent orange jsou nadále nesmírnou ekologickou a zdraví ohrožující zátěží. Počet obyvatel díky zlepšující se životní úrovni trvale roste a s nimi spotřeba a další odpady. Ekologických projektů je sice jen poskrovnu, ale pomalu se prosazují. Třeba autobusy na plyn. Solární elektřina. Anebo rozšíření zeleně. V Saigonu je jen málo parků, a ty jsou stejně miniaturních rozměrů, ale v roce 2013 bylo ve městě vysazeno neuvěřitelných 1 000 000 stromů. Dokonce vznikla úplně nová městská část, kde je oproti ostatnímu městu teplota jen díky zeleni a jezírku o několik stupňů nižší. Žije se tu z roku na rok lépe a příjemněji a pryč jsou časy, kdy v Saigonu byly jen dvě české rodiny. Dnes se klidně může stát, že vaše dítě usedne do lavice se spolužákem pocházejícím od nás. Jak se to stalo i mému synovi. 

Autor:  Hilda Suchová
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace