Kyselecký hamr na Karlovarsku přivádí perlivou minerálku přímo z nitra země

Údolí Stebnického potoka, kudy vede teprve druhou sezónu naučná stezka, nadchne a osloví všechny romantické duše. Po druhé světové válce bylo celé území prakticky vylidněné a postupem času se rozpadla většina místních hospodářských usedlostí i celých osad a vesnic. Dnes je připomínají většinou jen rozvaliny v kopřivách nebo zarostlé rybníčky u bývalých návsí.

Ke Kyseleckému hamru se můžete vydat například z Lipové nebo Mýtiny. Kamenný obrubník kolem přírodně vyvěrající vody se podařilo objevit teprve nedávno pod nánosem všeho možného. Hrdě je na něm vyrytý letopočet 1698. Samotný pramen je ale znám ještě o něco déle. U pramene nechybí hrníčky, takže můžete železitou, jemně perlivou minerálku rovnou ochutnat.

Rozdělovník u nedalekého Paličského mlýna|foto: Pavel Halla

Její chuťovou sytost a perlivost hodně ovlivňuje, zda sem přijedete po deštích nebo v období delšího sucha. V tom druhém případě má zdejší kyselka opravdu říz. Zaujme vás také do oranžova zbarvený potůček, který od pramene pokračuje dál nerušeně do lesa. Zbarvení mají na svědomí bakterie, které se živí ve vodě obsaženým železem.

Kyselecký pramen bohatý na kysličník uhličitý je jedinečný také tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní lidé říkají, že minerálka pomáhá léčit třeba žaludeční vředy.

Oranžová barva je dokladem železa ve vodě|foto: Pavel Halla

Hned vedle dřevěného zastřešení historického kamenného žlabu si nemůžete nevšimnout prapodivného oplocení ve tvaru čtverce, přibližně čtyři krát čtyři metry. Jde o vrt, který měl kdysi, v době „velkých podnikatelských očí v 90. letech minulém století“, odvádět potrubím minerální vodu do nedaleké obce Mýtina, kde stojí nedostavěná stáčírna.

Na záměr nedošlo a dnes jej připomíná jen šedivá, ostnatým drátem chráněná bedna. Možná, že komerční projekt v budoucnu někdo dokončí, zatím je to ale jen pomník marných lidských snah. I to už si s lidmi prožil pramen na Kyseleckém hamru, který si tu jinak nerušeně bublá a vyvěrá stovky let. První zmínky o něm pocházejí už roku 1588.