Palác v pražském Podolí měnil vltavskou vodu na pitnou. Dnes slouží jako záloha

7. červen 2017
Česko – země neznámá

Mezi Vyšehradem a plaveckým stadionem v Podolí stojí na pravém břehu Vltavy Podolská vodárna. Tvoří ji dvě technicky a architektonicky zajímavé budovy, které spojuje nadzemní tunel. Dělí je ovšem 30 let. Obě vznikly podle návrhu architekta Antonína Engela. Starší slouží od roku 1930, mladší od roku 1962.

Budovy jsou téměř identické. Bílé „paláce“ postavené ve stylu architektonické moderny nebo konstruktivismu. Uvnitř s železobetonovou konstrukcí, parabolickými nosníky, přesto krásné napohled. Zevnitř i zvenku. Starší budovu tvoří dvě filtrační haly, takzvané Engelovy vodní katedrály. Mladší budova se od té starší liší pouze tím, že ji na jižní straně zdobí takzvaná věž.

Není to ale věž v pravém slova smyslu, do nejvyššího patra se čerpá vltavská voda, která odtamtud přetéká do čiřičů, kde se chemicky upravuje. Pak přeteče potrubím v nadzemním spojovacím tunelu do druhé budovy, do filtrů. Jižní průčelí věže na novější budově zdobí pískovcové sochy, které představují alegorii řeky Vltavy a deseti jejích významných přítoků.

„Starší budova byla postavena v letech 1925 až 1930 jako filtrační stanice pro vltavskou vodu pro město Prahu,“ vysvětluje Jiří Dejmek, manažer oddělení archivu a Muzea pražského vodárenství. „Fungovala ve své podobě až do 50. let, kdy bylo rozšířeno celé vodní hospodářství. Byla dostavěna druhá budova, opět podle plánů architekta Antonína Engela, který původní vodárnu projektoval.“ Mimochodem, Engel byl profesorem pražské techniky a například i autorem Dejvic a Vítězného náměstí.

Jižní průčelí vodárny, alegorie Vltavy a jejích přítoků, zleva Vydra, Otava, Blanice Šumavská, Malše, Berounka, Sázava, Blanice Podblanická, Želivka, Lužnice, Nežárka

Dnes pitnou vodou Pražany zásobuje Želivka

Druhá budova se stavěla od roku 1955 do roku 1962 a je v ní umístěno chemické hospodářství včetně chemické úpravy vody. Starší budova slouží stále jako filtrační stanice, jsou v ní tři kaskády filtrů, které chemicky předpřipravenou vltavskou vodu upraví na vodu pitnou. Filtrace probíhá křemitým pískem, filtry se pravidelně čistí, přibližně jednou za 24 hodin a jsou stále připravené opět „naskočit“ do provozu.

„Podolská vodárna dnes slouží pouze jako záloha, protože prudký pokles spotřeby vody po roce 1990 způsobil, že nejdražší výroba je zde v Podolí a nejlevnější na Želivce,“ vysvětluje Jiří Dejmek. „Proto Prahu dnes ze tří čtvrtin zásobuje Želivka. Zbylá čtvrtina je voda z Káraného, která je podzemní. V Praze tedy dnes teče pouze směs želivské a káranské vody.“

Expozice Muzea pražského vodárenství najdete ve starší z budov Podolské vodárny. Tato nová expozice byla otevřena v roce 1997. Muzeum se poprvé zpřístupnilo veřejnosti v roce 1952.

Interiér filtrační stanice odděluje od výstavních prostor oddělen skleněná stěna, díky které se vám naskytne výhled do Engelovy „katedrály“ s filtry. Expozice popisuje chronologicky vývoj pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské snahy konce 19. století, až po současné zásobování Prahy vodou.

Je zde vystaven originál čerpacího stroje klatovské vodárny z roku 1830, vodovodní potrubí z antického období, část hradního vodovodu z doby Rudolfa II. a řada dalších exponátů. Velmi cenné jsou sbírky druhů vodovodního potrubí, uzavíracích elementů a další historických přístrojů a nástrojů. Samostatně je prezentována unikátní sbírka vodoměrů.

Takzvaná Engelova vodní katedrála

Zřizovatelem Muzea pražského vodárenství jsou Pražské vodovody a kanalizace. Návštěvu si lze objednat na webu pvk.cz. Pravidelně tu pořádají Dny otevřených dveří. V muzeu si letos připomínají 80 let od uveřejnění první reklamy na zásobování pitnou vodou z pera Josefa Lady.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.