V podhradí hradu Kost jsou vykutané Barušky. Skalní obydlí nese jméno po dvou vdovách

Skalní obydlí Barušky vzniklo z uměle vytvořené jeskyně. Těch je v Českém ráji celá řada. Měkký pískovec umožňoval poměrně snadno zvětšit přirozené pukliny, vyrubat vchod a okna. Toho využívali již pravěcí obyvatelé Českého ráje. Příbytky ve skalách využívali prakticky od doby kamenné přes středověk až po novověk. Ještě před první světovou válkou poskytovaly jeskyně bydlení nemajetným lidem. Říkalo se jim Skaláci a byl to jistý styl života.

Pískovec představoval v Českém ráji důležitý stavební materiál, jeskyně tak často vznikaly i při jeho těžbě. Kdo je autorem jeskyně Barušky není známo, stejně tak není znám ani její účel, ani doba vzniku. Podle provedení, kdy k otesání stropů a stěn byl použit špičák a podlaha byla opracována permicí, to mohlo být už ve středověku. Už tehdy šlo o běžné havířské nástroje.

Odborníci tipují, že jeskyně vznikly před rokem 1850. Skalní byt Barušky se postupem času rozrostl na pět místností. K bydlení sloužila hlavně dutina orientovaná na východ, tedy k hradu Kost. Do této světnice vedl první vchod, druhý pak směrem na sever. Vchody byly osazené dveřmi a jeskyně měla i okna.

Zájem o jeskyni potvrzují prošlapané schody|foto: Jaroslav Hoření

Jeskyně nese jméno po dvou vdovách

Roku 1881 patřil objekt panské vrchnosti a tehdejší majitel Kosti do skalního bytu nastěhoval na dožití své bývalé zaměstnankyně Báry. Nejprve šlo o vdovu po pacholkovi a o rok později poloslepou vdovu po nádvorníkovi. To byl pro první Báru prakticky konec jakéhosi blahobytu, který ji zajišťoval deputát ve formě potravin a povolení sběru dříví a lesních plodin. Vdova po nádvorníkovi dávala vdově po pacholkovi najevo svoji společenskou převahu.

Ač vdovy bydlely v nevelké místnosti, měly všechno zvlášť. Každá obsadila jeden roh, oddělené měly majetek, peníze i potraviny. Obě Barušky se zpočátku nesnášely, ale postupně, jak jim ubýval majetek, je nouze poněkud sblížila. V jeskyni žily přes 19 let a zbylo po nich prakticky jen jméno jeskynního příbytku, kterému se také říká U slepé Barky.

Roku 1892 Barušky několikrát navštívil spisovatel Karel Václav Rais a pozoroval jejich život. Inspirován osudem obou Bár pak v roce 1895 napsal povídku V skále. A zapsal také pověst o vzniku obydlí, kterou mu vyprávěla jedna z vdov, která ji slyšela od svého tatínka.

Kdysi prý měl v podhradí domek panský pastýř. Žena mu umřela, a tak zůstal sám s dospívajícím synem. Netrvalo dlouho a mladík si domů přivedl vnadnou krasavici. Holka byla krev a mlíko, za práci uměla vzít, ale stařík jí brzy začal překážet. Den co den na něj nadávala a stěžovala si manželovi, až starému pastýři nezbylo, než si najít jiný příbytek. A protože domek stál hned u skály, sebral nějaké to nářadí a jal se vrtat do pískovce.

Pohled do sednice, kde bylo ohniště|foto: Jaroslav Hoření

Za pár dní si vydlabal díru, do které se pohodlně schoulil ke spaní. Tím ale jeho práce neskončila. Přesně rok pokračoval v práci, až ve skalní dutině vykutal světnici i komůrku a prokutal se dokonce ven, čímž si vytvořil vlastní vchod. Když navečer složil dláta a špičáky, rozloučil se se synem, zašklebil se na protivnou snachu a vkráčel do svého nového domku. Snad se mu spalo sladce. Ať tak nebo tak, už se neprobudil.