Ve sklárně v Lindavě vznikají mistrovská díla. Třeba trofeje Tour de France a ceny Thalie

Srdce sklárny představuje šestipánvová tavící pec vytápěná směsí zemního plynu a kyslíku. A to je vlastně ta nejzásadnější změna, která se v řemesle foukaného skla udála. Dříve se pece vytápěly dřevem. Ostatní věci se za staletí prakticky nezměnily. Všechno záleží na umu sklářských mistrů.

Ve sklárně jich je kolem třiceti, rozděleni jsou do pěti skupin, sklářských dílen, které jsou na jednu stranu vzájemně zastupitelné a na druhou stranu každá z nich vykazuje individuální schopnosti a talent pro jednotlivé úkoly a zakázky.

Dění kolem pece lze sledovat z ochozu sklářské hutě. Na první pohled to vypadá poněkud neuspořádaně. Každý má ale svůj jasný úkol a jasné místo v daný čas. Dílnu vede mistr zvaný strejka, kterému asistuje první a druhý sklář, takzvaní pomahači a tým uzavírá pomocník skláře zvaný zadák, který má za úkol pomoci sklářům držet a namáčet formu a ve finále odnést vyrobené sklo do chladící pece.

Roztavené sklo o teplotě kolem 1200 stupňů se nabírá z pece na píšťaly tak dlouho, až ho je dostatečné množství, a pak se pomocí foukání a forem tvaruje. Foukání vypadá velice náročně, při foukání velkých kusů je nezbytný dobrý dech. Ale ve prospěch sklářů pracuje fyzika a vzduch z jejich plic fouknutý přes píšťalu do horkého skla se rozpíná.

Práce mistrů sklářů je náročná nejen na um, ale i na fyzičku. Kromě drobných věcí jako svícnů, kalíšků a dóz vznikají v Lindavě také obří kusy, na které si v jiných sklárnách netroufnou. Největší vyfouknutá skleněná koule má průměr 63 centimetrů a nejdelší výrobek měří kolem pěti metrů.

Součástí sklárny je kmenárna, formárna a brusírna

Exkurze sklárnou zahrnuje nejen pozorování práce sklářů na vešrtatu, dřevěném podiu kolem pece, v jehož rozích jsou umístěné jednotlivé dílny, ale i prohlídku brusírny a formárny.

Sklárna Ajetoglas v Lindavě|foto: Jaroslav Hoření

Brusírnou se označuje studený sklářský provoz. Sklo se tam dostane až po vychlazení, což trvá několik hodin i dnů. Pro broušení se používají převážně diamantové kotouče nebo brusné písky. Broušení se dělí na hladinářské, kdy se brousí zejména vrchní části výrobků a velké plochy, a na kuličské, kdy dochází ke sražení ostrých hran a dekorativním brusům a řezům.

Nedílnou součástí sklárny je formárna. Tady se vyrábí a udržují dřevěné formy, do kterých se sklo fouká, a také veškeré dřevěné nářadí, které skláři používají. Formy se vyrábějí z bukového dřeva a kromě dřevěných používají v lindavské sklárně AJETO formy sádrové litinové, hliníkové, grafitové a také takzvané ztracené, které jsou vyrobené z vosku či papíru a které při práci shoří.

A na závěr kmenárna, místo, kde sklo svoji pouť sklárnou začíná. Připravuje se v ní sypká směs zvaná sklářský kmen. Základem je kvalitní sklářský písek ze Střelče v Českém ráji. Dalšími surovinami jsou soda, potaš a vápenec. Do kmene se přidávají také požadovaná barviva, urychlovače tavení či čeřiva. Základy receptur jsou až několik staletí staré. Sklářský kmen se taví při teplotě kolem 1400 stupňů a na každý den se připravuje v peci nová surovina.