Ve sklepení Valdštejnského paláce v Jičíně ožívá příběh nešťastné šlechtičny

Valdštejnský palác se třemi nádvořími je vedle Valdické brány a kostela sv. Jakuba Většího dominantou náměstí v Jičíně a tvoří součást městské památkové rezervace. S budováním nového panského sídla se začalo koncem 15. století za vlády Trčků z Lípy. Do roku 1587 vyrostl renesanční městský zámek, který byl později přestavován hlavně bohatým rodem Smiřických.

Současnou palácovou podobu mu vtisknul vévoda Albrecht Václav Eusebius Valdštejn, který spolupracoval s italskými architekty. Byli to Andrea Spezza, Giovanni Pieroni a Nicolo Sebregondi. Renesanční sklepení z doby Trčků se zachovalo v původní podobě, jen s nezbytnými opravami po výbuchu zámku v roce 1620.

Rozsáhlé podzemní prostory jsou údajně pod celým jičínským náměstím a v jeho nejbližším okolí v historické části Jičína. Pod měšťanskými domy postavili jejich majitelé v dávných dobách klenuté sklepy, často i o několika podlažích. Většinou jsou starší než samotné domy, některé dokonce pozdně středověké. Přímo pod Valdštejnským palácem se podle památkářů ukrývají tři sklepení. Nejstarší, už zmíněné renesanční, je dnes přístupné veřejnosti. Pochází z doby, kdy Jičín patřil rodu Smiřických. Další dvě jsou datovaná do valdštejnského období, ale podepsala se na nich současnost, například vestavbou krytu civilní obrany.

„V renesančním sklepení jsou pro návštěvníky v doprovodu průvodce přístupné dvě chodby, které ale nejsou propojené do jednoho okruhu, Předpokládá se, že by některé zazděné otvory mohly ústit do dalších sklepení pod náměstím, ale je to zatím jen spekulace. Lidé se také ptají, jestli chodby nevedly až na hrad Veliš. Nechávám to na jejich fantazii, protože tato informace není nikde doložena,“ říká průvodkyně Viola Zikmundová a potvrzuje, že pod palácem jsou ještě další dva sklepy, barokní, kam ale veřejnost přístup nemá.

Arkádové nádvoří Valdštejnského paláce v Jičíně|foto: Vladislava Wildová

Výbuch ve sklepení mohl být úmyslný

Pod klenbou renesančního sklepení musí nutně zaznít příběh z počátku 17. století o šlechtičně Elišce Kateřině, která pocházela z rodu Smiřických. Ten patřil koncem 16. století mezi nejbohatší šlechtické rody v zemi a působil ve středních a severovýchodních Čechách. Zikmund Smiřický, který zemřel roku 1608, rozdělil závětí rozsáhlý majetek mezi své syny Jaroslava, Jindřicha Jiřího a Albrechta Jana. Svůj podíl měly dostat i dcery Eliška Kateřina a Markéta Salomena.

Eliška si ale cestu k dědictví zkomplikovala v té době naprosto nepřípustným milostným poměrem s kovářem Jiříkem Wagnerem. Sedmnáctiletá šlechtična byla vzdělaná, ale údajně ne příliš pohledná. Po lásce toužila natolik, že se za ní rozhodla jít za každou cenu. Tím porušila všechny zvyky svého šlechtického stavu a společenské normy. Proto „byla uklizena“ nejprve na Hrubou Skálu, a pak na hrad Kumburk. V roce 1619 jí navrhl sňatek vdovec Otto Henrich z Vartenberka, zvaný Kulhavý. Příběh tohoto zištného vztahu po svém zachycuje divadelní hra Oldřicha Daňka „Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku“.

Novomanželé se usadili v Jičíně a mezi sestrami Eliškou Kateřinou a Markétou Salomenou tak začaly spory o majetek Smiřických, které vyvrcholily tragédií. 1. února 1620 vyletěla do povětří část zámku po výbuchu střelného prachu ve sklepení.

Chrlič v renesančním sklepení Valdštejnského paláce v Jičíně |foto: Vladislava Wildová

„U soudu v Praze Eliška Kateřina ve sporu o dědictví neuspěla a její manžel Otto byl zároveň uvězněn. Eliška na rozhodnutí soudu čekala na jičínském zámku, a když se verdikt dozvěděla, rozhodla se, že nechá zámek uzavřít a komisi, která do něj z Prahy jela, dovnitř nepustí. Pak šla s několika vojáky do sklepení doplnit střelný prach. Co se tam ve skutečnosti událo, zda to byl úmysl nebo nehoda, není zcela jasné. Údajně ale do střelného prachu spadla jiskra z luntu a došlo k výbuchu, při kterém byla Eliška těžce zraněna. Zda byla opravdu těhotná, jak některé prameny uvádějí, není ověřené,“ vypráví Viola Zikmundová. Upozorňuje, že výbuch tehdy zničil západní část zámku Smiřických.