Vždycky se těším zpátky do Ypsilonky, říká Jana Synková

„Původně jsem chtěla být baletka, už od růžových dupaček, už od miminka. Ale moje babička, která byla primabalerína, mi to zakázala s tím, že balet je dřina. Říkala mi, ať jdu do rádia, že tam se nezpotím. A pak jsem si to trochu hodila do literatury.“

Poté přišlo studium na DAMU, které dokončila v roce 1967. Po absolutoriu začala působit v libereckém Divadle F. X. Šaldy.

„Má první role v Liberci byla v Maškarádě. Tam si mě vyhlídl můj muž. Šlo o nepovedené představení, já tam zpívala romanci a všichni říkali, jak jsem hnusná, a on tvrdil pravý opak. Už to samo o sobě je hezké. A pak jsem se s ním setkala v autobuse z Liberce do Prahy, pořád do mě hučel, byl hodně řečný a já nevěděla, proč mluví, sem tam jsem něco kvákla, ale jestli to bylo k věci, nevím. Pak jsem uviděla jeho představení a úplně jsem mu propadla. Profesně i citově.“

V roce 1969 přešla Jana Synková do souboru Naivního divadla Liberec, v jehož řadách působí dodnes. Pokud vám název nic neříká, nebojte se. Naivní divadlo se změnilo na Ypsilonku, která je od roku 1978 v Praze. Z jejích divadelních rolí stojí za zmínku Král Ubu, Třináct vůní nebo Rusalka. S Ypsilonkou absolvovala také četná zájezdová představení po celé Evropě a v roce 1974 získala tvůrčí prémií Literárního fondu.

Jana Synková v Tandemu|foto: Jana Chládková

„Když točím nebo někde hostuju, je to příjemný zpestření. Ale vždycky se už zase těším zpátky. Ypsilonka je můj druhý domov.“

Stejně jako většina jejích kolegů z Ypsilonky začala i Synková natáčet filmy a seriály až s příchodem divadla do Prahy. Vidět jste ji mohli ve filmech Věry Chytilové, ve filmové adaptaci románu Saturnin nebo v komediální sérii filmů Byl jednou jeden polda, kde hrála psycholožku Kudláčkovou.