Bohumil Klepl: Stalo se teď módou, že kolegové chtějí mít obraz od Klepla

„Jako šestnáctiletý kluk jsem totiž měl tu čest poznat významného sovětského režiséra Sergeje Gerasimova. A vždycky, když jsem jezdil za babičkou k Černému moři do Gruzie, na čtrnáct dnů jsem se u něj stavoval a on mě prováděl po všech moskevských divadlech. Byl jsem pak dost vzdělaný, co se týká ruského divadla, a musím přiznat, že po kulturní stránce jsem rusofil. Nemá to samozřejmě nic společného s bolševismem, jak se někdy rádo říká. Mým snem proto byla filmová režie, ale Gerasimov řekl mé mámě, že nemám nic odžito, a co bych chtěl točit, když o životě vůbec nic nevím. Jak mě poznal, tak mamince doporučil, že jsem ukecanej a že by mě možná měla zkusit dát u nás na herectví. Na ruské herectví bych prý nestačil. Takže v pozadí mé volby jít na herectví stál režisér Gerasimov.“

Nakonec se po gymnáziu rozhodl studovat DAMU. Začínal jako loutkář, byl členem divadelní Rodiny Váňovy na Střeleckém ostrově.

„Vystudoval jsem herectví u profesorů Nedbala a Jarmily Krulišové společně s Danou Batulkovou, Jiřím Hromadou, Dagmar Čárovou, Karlem Bednářem a dalšími. Po ukončení školy jsem si myslel, že mě čeká nějaká pěkná pražská scéna. A tak jsem odmítl Ostravu a Hradec Králové – a nakonec jsem musel do Chebu. Oženil jsem se s maďarskou loutkářkou Veronikou Söke a odjeli jsme spolu do chebského divadla, kde se ona obětovala a dělala nápovědku a já jsem tam začal hrát divadlo. Bylo tam krásné divadlo i parta, ale nebyli tam lidi. V sobotu a v neděli jste tam třeba nepotkal člověka! To byla pro mě rána a já pochopil, že to nebude všechno tak veselé, jak jsem si myslel. Odešel jsem na vojnu a pro nedostatek talentu jsem se nedostal do Armádního uměleckého souboru. Zařídil jsem si tedy vojnu v Chebu, kde jsem hrál alespoň načerno. Po vojně jsem si řekl – dost a šel jsem na volnou nohu do Prahy. Žena začala hrát loutkové divadlo, narodil se nám syn Tomáš a já se stal „mužem v domácnosti“. Staral jsem se o syna, měl jsem jen jedno představení do měsíce a manželka vydělávala.“

Bohumil Klepl|foto: Eva Dvořáková

Čtěte také

Prošel chebským divadlem, spolkem Kašpar, Divadlem Komedie, Divadlem Na zábradlí či Divadlem Bez zábradlí. V Divadle Na zábradlí měl štěstí na éru Petra Lébla, který jej hojně obsazoval do svých inscenací, mj. do ruské klasiky. Po Léblově smrti využil herec narůstající popularity, kterou mu skýtaly televizní seriály (účinkoval ve většině těch nejsledovanějších – Rodinná pouta, Dobrá čtvrť, Místo nahoře, Ulice, Letiště) i přibývající filmové úlohy (Pupendo, Mazaný Filip, Snowboarďáci, Účastníci zájezdu) a bez stálého angažmá začal účinkovat v mnoha pražských divadlech.

Bohumil Klepl v Pochoutkách (16)|foto: Petr Jindra

„Neumím malovat, ale začalo mě vzrušovat i uklidňovat nanášení olejových barev na plátno. Začínal jsem určitým realismem a zjistil jsem, že je to na léta práce, než se člověk naučí aspoň trochu malovat. Takže jsem přešel k abstrakci, od štětce ke špachtli. Moje tvorba je proces, ale výsledek pak stojí za to. Stalo se teď módou, že kolegové chtějí mít obraz od Klepla! V podstatě už maluju na zakázku! Kromě malování mám ještě coby koníčka hudbu. Nakoupil jsem si bicí, klávesy, zesilovače, reprobedny, basové kytary, ale nepoužívám je k profesionální činnosti, jen k zábavě. Když je u mě nějaký večírek, tak se na všechny nástroje hraje a je úžasné, jak se i ženy dokážou při tomhle hraní krásně uvolnit. Občas se stane, že ke mně přijdou vynikající muzikanti a začnou sami hrát. Třeba takový Vojta Dyk – to byla paráda,“ říká o svých koníčcích Klepl.