Břetislav Rychlík: Herectví je kolektivní činnost, já jsem spíš individualista

Ve svých osmnácti letech založil vlastní undergroundové divadlo, které ale bylo po půl roce zakázáno.

V divadle začínal jako kulisák, nápověda, asistent režie a posléze herec a režisér. Působil na regionálních scénách v Gottwaldově, Uherském Hradišti a Mostě, než zakotvil v HaDivadle (do roku 1997), nejdříve v Prostějově a pak v Brně.

Spolupracuje také s Divadlem Archa v Praze nebo také brněnským Národním divadlem, kde s úspěchem režíroval hru Gazdina roba.

Naproti tomu jeho režie polské hry Veselka nebyla přijata diváky, ani kritiky. Nabídku na tuto hru přijal proto, neboť byl přesvědčen, že „pokud půjdou velká divadla cestou laciných kusů, tak jejich existence ztrácí smysl“.

„Já si na divadle, i když se mi nelíbí, všímám i třeba jednoho herce, který výborně zahrál, jednoho jeho gesta, hudby, scénografie, vždycky se snažím něco na tom najít, aniž bych pozbyl kritického rozumu vůči nepoctivosti, vyčůranosti, divadelní komerci, podvodů a hochštaplerství, kterými se náš divadelní svět jen hemží. Ale divadelní tvorba, i když se inscenace nepovede (na to má každý tvůrce právo) je obvykle dost velká dřina a je to dosti stravující. Já sám jsem po každém zkoušení vysátý jako kdyby se na mě pásla smečka upírů, takže si poctivého divadelního usilování vždycky považuji a obdivuji ho.“

Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti uvedl vloni ve světové premiéře hru Karla Steigerwalda Cena facky (aneb Gottwaldovy boty), označenou v anketě časopisu Reflex za nejsilnější divácký zážitek roku.

Břetislav Rychlík|foto: ČRo Brno

„Režisér musí inscenaci vystavět žebřík o vícero šprušlích. Od té nejnižší pro babičku v šátku až po tu nejvyšší pro vrcholného intelektuála a znalce umění. Tak je možné, že někdo bude z představení vnímat jen ten základní příběh, někdo krásné herečky nebo ztepilé herce a někdo si začne klást otázky, které si z kolegy v divadle i s celým tvůrčím týmem klademe i my. To znamená, proč se naše společnost doteď nedokázala vypořádat s dědictvím komunistického režimu, jehož nešvary takovou to rozkládající se hnijící mrtvolu tady cítíme dodnes,“ říká.

S herectvím skončil před více než osmnácti lety. Jak sám říká, herectví je kolektivní činnost, kdežto on je spíš individualista.

Učí režii a dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, režíruje v českých a slovenských divadlech.

V polovině devadesátých let začal natáčet dokumentární filmy, za které získal řadu mezinárodních a domácích cen. Ve svých dokumentech se zaměřuje na problematiku sociálních a etnických menšin, společenských a politických peripetií české současnosti i nedávné minulosti a na osudy nekonformních umělců (seriál Fenomén underground).

Rychlík pracoval také jako dramaturg České televize. Jako publicista spolupracoval s BBC, Svobodnou Evropou a řadou českých deníků a kulturních periodik.

V roce 1993 získal novinářskou Cenu křepelek. Jeden z vítězů Evropského fejetonu (1994). Angažuje se i společensky. Výbor fejetonů publikoval v knize Konec žebřiňáků! (2001). Proslul i jako propagátor kultury a tradic moravského Horňácka.