Budějovická rodačka Bára Hrzánová neměla jednoduché dětství, ale prosadila se

17. červenec 2016

„Jsem hrdý Jihočech, jsem pořád venkovan. A Jihočechům rozumím. Rozumím i těm husitům v Táboře. Když se jede do Tábora na zájezd, tak ho musíte dobýt. Ti husité se prostě jen tak nedaj‘. A to mně ani nepomohlo, že jsem Jihočech a můj táta slavný rodák z Tábora. Takže tam vlastně jedu skoro domů. Naopak, trvalo mi to hrozně dlouho. Musela jsem se pořád a pořád snažit a jezdit tam a dřít. Ale teď už mě vítají, dalo to ovšem práci. Jsou hrdí.“

Podle svých slov od mládí patřila mezi vyvrhele a neměla to se svým zařazením mezi ostatní vůbec jednoduché. Kvůli kádrovým škraloupům otce i situaci v rodině. S problémy Báry Hrzánové a okolí to začalo již na základní škole, kdy našla nejvíce kamarádů mezi Romy.

„My jsme ve škole drželi basu, protože jsem podvědomě cítila, že jsme stejná spodina společnosti. Jen já měla jedničky a oni pětky a postupně mi ti kamarádi propadávali. Jednou soudružka učitelka řekla mojí babičce na rodičáku: ‚Paní Šmídová, já mám strašnou smůlu, já mám buď herecký děti, nebo cikány.‘ To jsem si potvrdila, kam člověk patří,“ zavzpomínala na své dětství.

Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle, kde podle svých slov zažila nejkrásnější nebo jedny z nejkrásnějších let u divadla. Z něj pak v roce 1993 přešla do Divadla Na zábradlí. Roku 1994 získala Cenu Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi. Nyní je na volné noze a diváci ji mohou vidět v Divadle Na Jezerce, v příbramském Divadle Antonína Dvořáka, v pražském Divadle Viola či na koncertech kapely Conduranga.

Máchovo poetické odpoledne - Barbora Hrzánová

„Výhoda volné nohy je, že si mohu vybírat herecké partnery, s kým chci hrát a nechci hrát a v jakém prostředí a co chci hrát. Já mám štěstí, že jsem v samých příjemných prostředích. Už si dnes nedovedu představit, že by někdo operoval s mým časem, mojí osobou a s mojí svobodou.“

Za svou retardovanou Johanku v Renčově Reqiemu pro panenku získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu, dvakrát byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Velký úspěch a Cenu Thálie sklidila v roce 2003 za roli Helenky Součkové v úspěšné inscenaci Ireny Douskové Hrdý Budžes.

„Je pravidlo, že když máte plné divadlo lidí, kteří se smějí, až se za břicho popadají, tak od vás pes kůrku nevezme z té kritické obce. Nejstrašnější je pobavit lidi a nedej pánbůh, že to třeba děláte etapově, že už to má 600. reprízu a že od Bruntálu po Cheb je Hrdý Budžes do hodiny vyprodaný. Tak to je největší prohřešek, kterého jsem se se svými kolegy dopustila.“

02564480.jpeg

Za „namluvení“ Pipi Dlouhé punčochy získala ocenění v anketě Neviditelný herec, jí namluvený večerníček Čarodějné pohádky zase získal ocenění na několika českých festivalech.

„Miluju nahrávat a strašně ráda mám rádio. Když nás na DAMU učila rozhlasové herectví paní profesorka Adamcová, bylo to pro mě otevření obrovských dveří do úžasného světa. Když jsem se dostala k pohádkám, které miluju, práce mě nesmírně baví. Když hrajete lidi v televizních seriálech, je to pořád na jedno brdo a ty scénáře nejsou bohužel moc kvalitní. Ale Astrid Lindgrenová, J. Š. Kubín nebo Pavel Šrut a jeho Lichožrouti, to je jiné kafe, to si moc hezky užiju.“

autor: Stanislav Zdílna
Spustit audio