Jiří Štědroň: Jako dítě jsem nechtěl být zpěvákem

Písničky jako Belinda, Vlaky, Butterfly, Sedmikráska nebo Guantanamera držely Jiřího Štědroně na špičce prodejnosti desek. V dětských letech ale o pěvecké kariéře nepřemýšlel. Rodák z Vyškova na Moravě chtěl jít nejprve na vojenskou školu, poté toužil po herectví. Jak na své vysněné aktivity vzpomíná?

Jiří Štědroň se narodil ve Vyškově na Moravě. Tatínek byl muzikant, ředitel hudební školy, později učil na Kroměřížské konzervatoři. Dědeček měl slavnou dechovou kapelu, která prý svého času konkurovala i kapele Kmochově. Vyrůstal ovšem v rodině druhého dědečka, klasického filologa, který jeho múzické sklony krotil. Dodnes se v něm tyhle dvě zásadní polohy trochu perou. Smysl pro pořádek s uměleckou rozevlátostí.

„Jako dítě jsem nechtěl být zpěvákem. Když mi bylo deset, tak jsem překvapil rodinu. Chtěl jsem jít na vojenskou školu v Moravské Třebové. To byla taková ta škola, kde chudáčkům desetiletým chlapcům dají uniformičky. Já jsem se do toho úplně zbláznil, ale naštěstí mi to naši zakázali. Ani nerozmlouvali, prostě rovnou zakázali pod pohrůžkou, jestli o tom budu ještě dál mluvit, že se mi stane něco hrozného. To je, pokud si vzpomínám, jediný takový truc, kdy jsem jaksi odmítal být něčím jiným než hercem, ano, chtěl jsem být hercem. A od herectví byl jenom krůček k muzice, přesněji ke zpívání, nicméně dnes jsem zase herec a hraju, přiznávám, někdy dokonce radši, než zpívám. Veřejnost asi neví, taky proč by měla vědět, že jsem se jen vrátil k původnímu oboru. Celá léta jsem byl považován spíš za zpěváka.“

Už na gymnáziu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu a následně kabaretní divadélko. Během studií na JAMU hrál v avantgardním divadle poezie X62.

Jiří Štědroň

„Opravdu poprvé jsem stál na jevišti v Liberci ve 13 letech jako ochotník. Bylo to v pohádce Popelka. Hrála ji Markéta Zinnerová, která se později proslavila jako spisovatelka.“

Velké turné s Karlem Gottem

Po absolutoriu nastoupil angažmá v divadle Večerní Brno. V letech 1964 až 1966 jej přibrzdila vojenská základní služba v AUS VN, ale hned po ní nastoupil jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma. Hrál ale také v brněnském Národním divadle. V roce 1967 přešel do divadla Apollo.

„V době, kdy jsem do Apolla přišel, tak Karel Gott byl na legendárním zájezdu v Americe v Las Vegas. Když se vrátil, jeli jsme velké turné po republice, v němž on byl samozřejmě hlavní hvězda. Ale první část toho roku, tu podzimní část, jsem prožil v prostředí, řekněme, zmenšeného Apolla. S Jirkou Štaidlem, Petrem Spáleným, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou a Karlem Hálou. A bylo to hrozně hezké období, protože jsme dělali i trošku něco jiného než jenom písničky. Pokoušeli jsme se o určité divadelní formy. Přivedl jsem do Prahy Jana Schmida z tehdy liberecké Ypsilonky a on s námi secvičil Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Pochopitelně tím svým nezaměnitelným rukopisem.“

A z Apolla Karel Štědrý zamířil v roce 1968 ke Karlu Vlachovi.

Čtěte také

Jiří Štědroň natočil stovky písniček, televizních a rozhlasových pořadů, několik filmů, hrál v řadě divadel, vystupoval i nahrával v dlouhé řadě cizích zemí. Psali pro něj Jaromír Klempíř, Jindřich Brabec, Zdeněk Barták, Zdeněk Borovec, Ivo Fišer, Zdeněk Rytíř, Pavel Kopta, Vladimír Poštulka, Angelo Michajlov a další. Písničky jako Belinda, Vlaky, Butterfly, Sedmikráska, Guantanamera, Neklidné srdce, Barbara nebo Džulija ho držely na špičce prodejnosti desek.

Štěstí na lidi

„Já jsem měl vlastně štěstí na lidi. Jak z Brna, tak z Prahy. Mezi Brňáky to byli například Milan Chladil a Gustav Brom, což byli dva velmi přímočaří a pragmatičtí lidi. Já jsem spíš takový romantik, který se až poté začne zabývat detaily a dopady, oni byli realisté. Oba na mne velmi zapůsobili. Podobně silný vliv na mne měl i „strejda“ Vlach a Václav Hybš. Byla to hračka jít životem s takovými lidmi. Naučili mě praktickému přístupu k vystupování, natáčení i angažmá vůbec. My jsme spolu vlastně neměli žádnou smlouvu. Teprve po ústní dohodě o repertoáru a konkrétních vystoupeních do věci čistě formálně vstupovala agentura. A co se udělalo práce!“

Semafor volá: Pomáhejte s námi!

V devadesátých letech vystupoval méně, zkoušel podnikat, až v roce 1999 kývl nabídce pražského Hudebního divadla Karlín k hostování. Odtamtud tehdy vedlo jen pár schodů do divadla Semafor, kde absolvoval několik desítek premiér. Dokonce se tam hrály i jeho dvě hry. Pár sezón hostoval také ve studiu Ypsilon ve hře TGM.

autor: Stanislav Zdílna
Spustit audio