Mám co hrát a hlavně můžu mluvit do toho, co chci hrát, říká Petr Štěpánek
Nést jméno slavného otce nemusí být žádnou výhrou. Když se vám daří, přičte se zásluha na vrub rodinné tradice, v opačném případě snadno získáte nálepku prznitele rodinného stříbra. Petr Štěpánek se v jedenadvaceti ocitl na jevišti Národního divadla, kde jeho otec patřil k legendám, a po sourozencích Janě a Martinovi se stal třetím pokračovatelem hereckého jména.
„Naše rodina fungovala jako každá jiná a otcova práce nám vůbec do života nezasahovala. To, že lidi tátu na ulici zdravili a usmívali se na něho, bylo příjemné, ale to bylo vše. Otec s námi o své práci nemluvil. Ostatně zemřel, když mi bylo dvacet, a já měl v tom věku jiné zájmy, než s ním probírat otázky herectví. Bohužel. Dneska bych si s ním o mnoha věcech strašně rád promluvil.“
Herectví studoval Petr Štěpánek na pražské DAMU a ještě při škole hostoval v Divadle Na zábradlí a v Národním divadle. Do stálého angažmá v Národním divadle nastoupil v roce 1970.
Poznal jsem, jak příjemné je být každý večer v jiném prostředí, s jinými lidmi. Kdybych zůstal v Národním, rozmnožil bych řady zakyslých. Ale já jsem teď každý večer šťastný.
„Já jsem po skončení studií do Národního divadla jít nechtěl, byl bych rád hrál v Libni, na Smíchově u Realistů nebo na Zábradlí, kde všude jsem hostoval. Národní, to byli takoví „prďolové“, jak si myslí většina mladých. Takže když jsem dostal nabídku na hostování, bral jsem to spíš jako prubířský kámen, rozhodně ne na angažmá. Ono taky jít cestou takového giganta, jakým byl otec, není sranda. Nést jeho jméno pro nás znamenalo Damoklův meč, který nás neustále popoháněl dopředu, než aby nám to takzvaně otvíralo dveře.“
Nakonec v Národním divadle vydržel více než 20 let. Odešel až v roce 1993.
„Odcházet v pětačtyřiceti na volnou nohu je krok do neznáma, černá díra, nikdy nevíš, jestli se někdo ozve s nabídkou, anebo ne. Ale na druhou stranu se mi i otevřely oči. Já jsem pochopil, že jsem byl pořád zalezlý v jednom podniku, a kolik dobrého divadla se dělalo kolem, po vlastech českých. A to na oblasti, za minimální gáži a bez příležitosti si přivydělat. To je ta pravá služba divadlu.“
Na volné noze Petr Štěpánek stále zůstává. A spatřuje v tom řadu výhod.
„Mám co hrát a hlavně můžu mluvit do toho, co chci hrát. A poznal jsem, jak příjemné je být každý večer v jiném prostředí, s jinými lidmi. Kdybych zůstal v Národním, rozmnožil bych řady zakyslých. Ale já jsem teď každý večer šťastný. Po odchodu z Národního jsem dostal nabídku na hostování v Rokoku. Z ničeho nic jsem se ocitnul z velkého jeviště v „kuchyni“, kde je problém poskládat na jeviště šest lidí. A odtud zase skokem na obrovitém jevišti Hudebního divadla v Karlíně.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
