Miroslav Táborský: Divadlo potřebuje od všech maximální nasazení

Miroslav Táborský se narodil 9. listopadu 1959 v Praze. Jeho začátky v amatérském divadle se protahovaly více, než by si sám přál, protože na divadelní fakultu byl přijat až na čtvrtý pokus. Mezitím vystudoval fyziku na pedagogické fakultě v Hradci Králové.

„Dětství jsem měl myslím hezké. S rodiči, kteří byli spolu hodně dlouho, jsme stihli oslavit zlatou svatbu. Dokonce prý byli láskou na první pohled, jak nám popisovali. Na druhém setkání totiž táta požádal mámu o ruku. Zázemí rodiny bylo nádherné. Narodil jsem se v Praze, ale byl mně rok a půl, když se naši stěhovali do Hradce Králové, protože táta byl voják z povolání,“ vzpomíná.

Ke svým vysokoškolským studiím říká: „Já jsem si fyziku tak úplně nevybral, fyzika si vybrala mě. Když jsem skončil základní školu, měli jsme v rodině nějaký kádrový škraloup, a tehdy bylo pro takové děti těžší se dostat na humanitní obory, tak mě rodiče spíš směřovali k technice. Proto jsem studoval na gymnáziu matematicko-fyzikální třídu. A když mě pak nevzali na DAMU, volil jsem obor, který nebyl tak narvaný, a to bylo učitelství fyziky.“

Natáčení hry Šeherezáda, hrají Miroslav Táborský, Daniela Kolářová, Tereza Bebarová, Natálie Drabiščáková Jan Vondráček, režisérka Martina Schlegelová.

Po studiích na DAMU do Kladna

V roce 1987 absolvoval na DAMU a nastoupil do prvního angažmá v kladenském divadle, kde si hned v první sezoně zahrál několik velkých rolí. Později působil v Divadle E. F. Buriana, Studiu GAG, Divadle pod Palmovkou a v Divadle Labyrint. V roce 1996 začalo jeho angažmá v Divadle v Dlouhé. Vystupuje též v Divadle Járy Cimrmana (v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký).

Miroslav Táborský, laureát Ceny Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu a za roli překladatele ve španělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 filmovou Goyovu cenu v kategorii Objev roku.

Miroslav Táborský

Podle vlastních slov je Miroslav Táborský extrovert na samé hranici možností, což mu spolu s pracovitostí nedovolí, aby si nechal pro sebe připomínky k práci všech složek podílejících se na vzniku inscenace. Častokrát už narazil, ale přesto nepřestává věřit, že divadlo jako týmová záležitost potřebuje maximální nasazení všech zúčastněných včetně techniky. A každé vydařené představení mu v této víře dává za pravdu.

autor: Stanislav Zdílna
Spustit audio