Veronika Žilková: Nikdy jsem nehrála na známky, ale protože chci
Veronika Žilková pochází z umělecké rodiny. Její otec Václav Žilka byl známý hudební pedagog a flétnista. Veronika se stejně jako celá rodina od dětství věnovala hudbě, hrála na flétnu. Oproti svým starším sourozencům ale směřovala její cesta jinam.
Po maturitě Veronika Žilková studovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale už po prvním semestru školu přerušila. Nejprve chtěla navázat na dětské aktivity ve folklórních souborech tím, že by se věnovala lidovému tanci, nakonec se ale rozhodla studovat herectví na DAMU. Tam se již udržela a úspěšně školu absolvovala v roce 1985.
Veronika Žilková se poprvé postavila před kameru v osmnácti letech, když se souborem Chorea Bohemica figurovala ve filmu Dívka s mušlí. K velkým příležitostem se dostala už během studií, od druhého ročníku na DAMU se navíc pravidelně objevovala na divadelním jevišti a v Činoherním klubu.
„Do Činoherního klubu jsem se dostala pádem. Pádem většinou kariéra hereček končí, ta má pádem začala. Ten nechtěný pád jsem zrealizovala už v roce 1982, spadla jsem po schodech DAMU rovnou k nohám nynějšího ředitele Činoherního klubu Vladimíra Procházky. On byl tehdy ještě mladý dramaturg a já mladá studentka. Vladimíra Procházku doprovázel Ivo Krobot, tehdy mladý, dnes starší režisér. Do budovy DAMU vstoupili právě v okamžiku, kdy jsem se chystala ke svému skoku. Hledali zrovna záskok za Libušku Šafránkovou do Örkényovy hry Rodina Tótů. Zaskočeni zřejmě našli, co hledali, a já dostala za svůj skok záskok. Tím pádem jsem poprvé poznala schodiště i jeviště Činoherního klubu.“
Náročná osmdesátá
V osmdesátých letech přijímala z pozice nadějné herecké zástupkyně mladé generace četné nabídky z televize. Pracovala také na prknech Vinohradského divadla a také se poprvé provdala. Navazující mateřství její kariéru zpomalilo.
„Mně na herectví tak strašně moc nezáleží... Nikdy jsem nehrála na známky, ale protože chci,“ říká Žilková.
Neměla v té době stále divadelní angažmá, ale pohostinsky vystupovala například v Rokoku nebo ve Viole, koncem osmdesátých let také absolvovala první rozvod a druhý sňatek.
V polovině 90. let získala prestižní filmovou cenu Český lev za roli umírající Marjánky v melodramatu Zapomenuté světlo. Na stejnou cenu byla pak znovu nominována za hlavní ženskou roli ve filmu Otesánek.
V televizi můžete Veroniku Žilkovou potkávat hlavně v seriálovém formátu, více už se také věnuje divadlu. Natrvalo přijala pozici v Činoherním klubu.
„V žádném jiném divadle jsem nezažila takovou ‚vzájemnou blízkost'. Kolegové i diváci jsou tady v tak těsném kontaktu, že lehce odhadnete, na co myslí, co si o vás myslí a co kdo večeřel. I když někdy je lepší to nevědět. Ale ta blízkost z očí do očí z vás všech činí spoluhráče. Navíc v Činoherním klubu fungují neobyčejné vztahy. Provoz divadla je řízen z malé kanceláře, která je zároveň kuřárnou i veřejnou telefonní stanicí. Tady se všichni mačkají, pokuřují, vzrušeně hovoří, takže každý ví o každém úplně všechno. A kdo už se nevejde dovnitř, tomu stejně nic neunikne, protože kolem téhle kanceláře, která má pořád otevřené dveře, vede jediná cesta na jeviště a zpět. Po schodech...“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
