Kde se berou znojemské okurky?
Jedním z velkých pojmů tuzemské gastronomie jsou znojemské okurky. Málokdo ale ví, že s touto dobrotou je spojeno několik záhad. Tou nejzajímavější začneme.
Jak to, že z obchodů neubývají sklenice s nápisy „znojemské okurky“ v přímé závislosti na tom, jak zemědělci upouštění od pěstování? Za znojemské okurky se totiž běžně vydávají ty, které vyrostly v Polsku. S okurkami od Znojma je to špatné natolik, že beznadějně vypadaly i snahy najít přímého pěstitele.
Tasovické okurky
Nakonec vyrážíme do Tasovic na Znojemsku. Na vlakovém nádraží čeká džíp a v něm Dagmar Prekopová. „Nejedeme daleko - k Dyji je to jen chvilka,“ říká právě promovaná absolventka Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Cestou řidička popisuje těžkosti, se kterými se jako jedni z posledních pěstitelů okurek v regionu musí potýkat. Vzpomíná na roky, kdy jim okurky zničila příroda – když přišly povodně, kroupy, případně okurkové sazenice spálil zjaral mráz.
Letadlo na okurky
Okurky se na poli sklízí pomocí tzv. letadla. Je to stroj, který rychlostí asi 300 metrů za hodinu objíždí řádky. Na jeho křídlech – tedy pracovních plošinách – leží 12 brigádníků a sbírají okurky. Čím jsou menší, tím jsou cennější. Letadlo se nezastaví až do září. Na práci brigádníků dohlíží Marie Bazalová. Po poli běhá v plavkách, opravuje případné nedokonalosti a chyby. Prekopovým pomáhá na poli už osm let.
Sklizeň vleže
Brigádníci při práci leží, plošina s nimi jede asi 25 cm nad řádky. Proti slunci i dešti je chrání plachta. Brigádnice Katarina ukazuje rukavice a rukávy. Někteří pracovníci je používají jako ochranu proti pichlavým listům i drsným okurkám. K práci na poli se tato budoucí učitelka chemie a biologie dostala přes kamarádku. Vydělané peníze si chce schovat na studia.
Své plány s výdělkem mají i zemědělci. Zvažují, že by v Tasovicích postavili konzervárnu. Největší kouzlo znojemských okurek totiž spočívá podle jejich názoru v čerstvosti – ráno sklidit a odpoledne zavařit.
