Valašská kyselice byla původně polévkou nejchudších horalů
Dnes gastronomický poklad naší země, dříve prosté jídlo Valachů. Kyselice přitom není žádná obyčejná zelňačka. Na kyselici vyrostli všichni Valaši. A protože v Beskydech nebyl nikdy jednoduchý život, bylo třeba v chudobném kraji šetřit a zároveň mít sílu na práci. Proto tam platilo a platí: brambory a zelé, živobytí celé.
Hustá bílá našlehaná polévka, která se často snídávala s kouskem chleba, byla vždy vydatným pokrmem plným vitamínů a dodávala síly. Nebylo v ní totiž nic špatného. Všechno bylo, jak dnes říkáváme, poctivé a domácí. Využívalo se to, co se urodilo na políčku nebo vyrostlo ve chlévě. V každé chalupě byla 300 litrová bečka poctivě našlapaného zelí a kopa uskladněných zemáků.
Prapůvodní polévka
Kyselice se dříve zahušťovala chlebovým kváskem nebo nastrouhaným syrovým bramborem, později zátřepkou z mouky a smetany. Když se v ní povařila navíc kůže ze špeku, byla to dobrota. Jak mnozí vzpomínají: „Ta koža ani nechutnala jako boty“. Základem každé správné kyselice byly a jsou zemáky (brambory), zelí, cibule, kus pěkně roztaveného špeku a kousek dobré klobásky. Ani s dobrým vývarem z masa nepochybíte.
Zemáky ale doporučují Valaši předvařit zvlášť. Koření je prosté jako do každé polévky: bobkový list, nové koření, pepř a sůl. Ale v každé rodině se valašská kyselice připravovala trochu jinak. Někdo pro barvu přidával papriku, jiný pro chuť majoránku.
Generacemi prověřený recept
Z rožnovské hospody „Na posledním groši“ se line vůně poctivé valašské kyselice se smetanou snad po celém Valašském muzeu v přírodě. Právě v této hospodě ji před léty nabízeli Valtr a Zlata Jeřábkovi, děda a babička bratranců Davida a Petra, kteří tuto proslulou specialitu připravují dnes podle jejich rad. To nejdůležitější je totiž vařit ji s láskou. Vylepšují ji dnes smetanou a zdobí šlehačkou s kouskem zeleného.
Pokud zavítáte do Rožnova pod Radhoštěm do Valašského muzea v přírodě, zastavte se v Dřevěném městečku v tamní hospodě. Budete mít v žaludku jak v pokojíčku. Zároveň potěšíte i své oko. Název „Na Posledním groši“ vychází z hospody, kterou postavil architekt Dušan Jurkovič v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895.
Vybudoval tenkrát celou valašskou osadu se skutečnými chalupami. Ale největší úspěch měla mezi návštěvníky hospoda Na Posledním groši, kde hrávala proslulá Pelárova muzika. Zlé jazyky tvrdí, že mnozí hosté už ani neprohlíželi další stavení rozsáhlé výstavy, ale zůstali po celý čas věrni tomuto přitažlivému prostředí.
