Zelené zlato a zlaté ručičky aneb Jak se sklízel chmel
Ruce už se při česání chmele moc nepoužívají, strhávání hlávek obstarají strojní česačky. Ruční česání žije už jen ve vzpomínkách někdejších studentských brigádníků, chmelařských pamětníků a taky ve filmovém muzikálu Starci na chmelu.
Chmel patří k nejtradičnějším a nejúspěšnějším plodinám české kotliny. Jeho pěstování je u nás doloženo už v 11. století, své si řekli čeští šlechtitelé a pojem Žatecký poloraný červeňák je v pivovarnickém světě veleuznávaná značka.
Po staletí se chmel pěstoval na tyčích hluboce zaražených do půdy. Pro první rok stačily tyče dvoumetrové, od druhého roku už byly dlouhé šest až osm metrů. Sklizeň probíhala tak, že muži nejprve odřízli štok od podzemní části, speciálním hákem vypáčili a vytáhli tyče obrostlé chmelem a převezli je na místo, kde už byli připravení česáči. Až v 80. letech 19. století se rozšířilo pěstování v konstrukci s dráty – tzv. žatecká drátěnka. S malými úpravami se tak chmel pěstuje dodnes.
Stolička, ruce a dlouhé rukávy
Česání chmele se po staletí takřka neměnilo. Stolička a velký proutěný koš patřily k základnímu vybavení. Protože jsou okraje chmelových listů poměrně ostré, muselo se přizpůsobit i oblečení – dlouhé nohavice, dlouhé rukávy a často rukavice. Používaly se i návleky ze starých ponožek nebo podkolenek, kterým se prostřihly otvory pro prsty a zbytek ponožky chránil zápěstí i dlaně.
Individuální přístup
Strhávání štoku není ani tak o síle, jako spíš o šikovnosti a zkušenosti, pod jakým úhlem drát se štokem naklonit, aby se háček z horního drátu uvolnil. Někteří česáči postupovali od špičky dolů, někteří opačně. Někteří volili i různé vychytávky. Například otrhali z větvičky listy a pak rukou s roztaženými prsty jako hřebenem strhávali hlávky do koše.
Pěstitelé to ale neviděli rádi. Často se totiž hlávky přetrhly nebo neměly stopku a pak se při dalším zpracování v sušárnách a při transportu rozpadaly. Očesaná réva se úhledně stočila do klubíčka a ponechala na místě, umožnilo se tak vstřebání živin z listové části zpět do kořenů do tzv. babky.
Změna míry
Věrtel zní sice staročesky, ale jde o slovo původně německé - viertel, tedy čtvrt, čtvrtka. A byla to čtvrtka míry jménem strych. Po zavedení desetinné soustavy tomuto množství odpovídalo zhruba 25 litrů. Jeden věrtel byl tedy 25 litrů. Až někdy v šedesátých letech 20. století se nějakým míra věrtele změnila na 30 litrů.
Na míru u chmelnice dohlíželi zkušení pracovníci, kteří jen občas přimhouřili oko nad některým z česáčů. Z plného koše se obvykle nasypalo jeden a půl věrtele, a tak si česáči vzájemně pomáhali a střídavě si věrtele dosypávali, aby měli míru plnou.
Známková evidence
Za každý věrtel dostával česáč speciální známku – plíšek nebo později plastové kolečko. Kdysi měly plíšky vyražené i iniciály pěstitele nebo dokonce znak, pokud chmelnice patřila nějakému šlechtici. Vladimír Valeš z Chmelařského muzea v Žatci vzpomíná, že někdy na konci 60. let jako devítiletý kluk načesal osobní rekord o velikosti 4 věrtele. Studenti měli stanovenou denní normu, ale brigádníci, kteří byli výslovně závislí na výkonu, dokázali podle dobových zápisů načesat i 36 nebo dokonce 38 věrtelů. Obvyklý průměr bylo 7 až 9 věrtelů za směnu. Brigádníků byly tisíce.
Chmelový rozhlas
Kolorit chmelnic dotvářelo zejména na severu Čech vysílání Krajského studia Československého rozhlasu, které zásobovalo chmelové brigádníky speciálním programem plným rozhovorů, vzkazů a písniček. Na poškrábané ruce a únavu se brzo zapomnělo, zbyly jen nostalgické vzpomínky třeba i na nějakou první lásku. Připomínat dnes už kultovní filmový muzikál Starci na chmelu snad ani není potřeba.
Konec starých časů
I do chmelnic dorazila technika. V 70. letech 20. století se začaly masivně nasazovat strojní česačky. Do chmelnic vyjíždí traktor se speciální károu, na které stáli čtyři muži nebo mladíci oblečení do gumového nebo koženého pláště a strhávali štoky. Kára je pak odvezla k česačce, kde se jednotlivé štoky upínaly na nekonečný řetěz, který mířil vstříc česacímu zařízení. Na lidské ruce zbylo už jen letmé přebírání na pásu.
Za historií ručního česání se můžete vypravit už jen do muzea. Chmelařské muzeum v Žatci je pro to jako stvořené. Naživo uvidíte ruční česání ale nejspíš jen při nějakých zábavných soutěžích. Například při každoroční Žatecké dočesné. Letos vychází na 2. a 3. září, kdy se bude takřka rituálně česat nejmenší chmelnička na světě, kterou má město chmele Žatec přímo na náměstí.
