Naučit se za týden choreografii? Někdy je to hardcore, ale jde to, říká Michal Štípa

Michala Štípu přivedla k baletu jeho matka v šesti letech. Odmalička s ní ostatně chodil do divadla, kde obdivoval herce, k veřejnému vystupování měl proto vždy blízko. Ačkoliv ho tanec od začátku bavil, přiznává, že ho při studiu na konzervatoři dostihli i horší chvíle: „Každé jaro jsem byl otrávený a nechtělo se mně pracovat a tancovat, byl jsem trošku línej, ale to je to jaro. Takže potom přišly nějaké nabídky, hostování divadlo a potom mě to zase hodně chytlo,“ říká Štípa.

Někdy se stane, že vám pošlou video, abyste se to naučil přes video. Anebo někdy přijedete týden dopředu a musíte se to naučit na místě. Je to tedy někdy hardcore, ale jde to. Musíte být hrozně soustředěný. Nervy vám potom nedovolí, abyste to nějak ošulil.

Zároveň dodává, že jeho život byl do určité míry od počátku narýsovaný: „Když přijdete na konzervatoř, máte to všechno nalajnované, vlastně se to s vámi táhne do konce tanečního života. Měl jsem ještě jednu vášeň, a to byl zpěv. Zpěv by mě bavil, ale nechci říct, že by mě bavil víc než tancování. Věřím ale tomu, že bych se jím dokázal taky živit. Čas ale samozřejmě na zpěv moc nebyl, takže jsem se dal na dráhu tanečníka.“

Jelikož jsou celovečerní baletní představení skupinovou záležitostí, je samozřejmě důležitá kooperace s tanečními kolegy a kolegyněmi. Jak uvádí Michal Štípa, existují případy, kdy si s partnerkami vzájemně nesedne. V takových případech je ovšem nutné chovat se jako profesionál: „V životě jsem měl na partnerky opravdu štěstí, z desítek partnerek by se našla tak možná jedna, dvě, kdy to nebylo to úplně nejlepší, ale všechno to vždycky dopadlo. Na představení je důležité, aby divák nepoznal, že si spolu třeba nesednete.“

Zahraniční nepříjemnosti

Komplikace ovšem může nastat v okamžiku, kdy tanečník hostuje v zahraničí a kolegyně je mu přidělena: „U baletu to bývá většinou tak, že vás osloví, jestli byste mohl přijet na konkrétní představení. A buďto vás osloví, že byste přímo přijel i s partnerkou, anebo vás pozvou, že potřebují například vysokého kluka. To se mi většinou stává, že v současnosti velmi často jezdím do Jižní Ameriky, kde je partnerka, která je, když si stoupne na špičky, vyšší než já. A to už teda mám opravdu co dělat, abych na ní dosáhl. Někdy je to výhoda. Když je partnerka vysoká, má dlouhé ruce, dlouhé nohy, na jevišti vypadá krásně. Ale potom v partnerském tanci je to trošku problém.“

Michal Štípa, Jan Rosák|foto: Martin Čuřík

Ještě stresovější situace ovšem nastávají z hlediska choreografie, která bývá v zahraničí odlišná, než na kterou jsou tanečníci zvyklí: „Někdy se stane, že vám pošlou video, abyste se to naučil přes video. Anebo někdy přijedete týden dopředu a musíte se to naučit na místě. Je to tedy někdy hardcore, ale jde to. Musíte být hrozně soustředěný. Nervy vám potom nedovolí, abyste to nějak ošulil.“