Nenad Djapič - režisér, dramatik a spisovatel

21. únor 2013

Talk show Tandem Jana Rosáka hostila režiséra, dramatika, výtvarníka a spisovatele Nenada Djapiče, od kterého jste se mimo jiné dozvěděli, jestli se někdy setkal s xenofobií, v jakém roce přišel do Prahy a na čem momentálně pracuje.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký den z Tandemu přeje všem Jan Rosák. Dnes vám představím muže, který má na svém kontě mnoho zajímavých dokumentů. Sice vystudoval v Praze, ale přišel k nám z bývalé Jugoslávie a dnes tvoří nejen v Praze, ale také třeba v Berlíně. Věnuje se dokumentárnímu filmu a divadlu, známá je i jeho malířská tvorba. Prostě vpravdě tvůrčí osobnost. Hostem Tandemu je režisér, dramatik, výtvarník a spisovatel Nenad Djapič. Dobrý den.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Než se vydáme na tu pestrou cestu vašeho života, tak si dáme samozřejmě na rozjezd jako vždycky písničku.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Už jméno Nenad Djapič naznačuje, že můj dnešní host není z tuzemských luhů a hájů. Už jsem taky naznačil, že pochází z bývalé Jugoslávie. Tak odkud přesně?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Moje rodina pochází z dalmatinsko-bosenských hor na pomezí dnešního Chorvatska a dnešní Bosny. Když stojíte ve Splitu a máte za zády moře a vy se koukáte na ty hory, tak tam asi 100 kilometrů od toho Splitu, tak tam je hora Dinara a na tý Dinaře je malinká, úplně malinká vesnička, ta se jmenuje Bitelič a ještě nahoře, úplně na hranicích k Bosně je ještě úplně menší vesnička, ta se jmenuje Vrdovo a odtud jsem já původem. Ale já jsem se narodil v roce 1948, po II.světové válce v Srbsku, kde žili jugoslávský donauschwabe, neboli Němci teda, podobný osudy jako sudetský Němci v Čechách. My jsme byli kolonizovaný z tý chudiny, z tý chudoby, z těch hranic, že jo, do toho severního Srbska, tak tam jsem se prostě narodil a pak jsme paralelně žili v tom Chorvatsku, tak taky v tom Srbsku.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to bylo, pořád na cestách jste byli, ne?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Principiálně ano. Jezdilo se tehdy skrze Jugoslávii /nesrozumitelné/, já nevím, asi 600 kilometrů je to od Chorvatska na to severní Srbsko, že jo, a pak jsem studoval ve Splitu a pak jsem se dostal do Evropy a pak jsem taky cestoval, teďka taky cestuju a tak dále. Takže furt na cestách.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a jaký to bylo dětství, když člověk nemá třeba na jednom místě kamarády? Já vím, že ty dětský vazby jsou většinou takový dost důležitý pro další život. A vy jste byl pořád někde jinde, že jo.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
No, tak jako vono díky tomu, že jsem taky chodil do školy, takže v podstatě se ty vazby spíš v tom severním Srbsku, že jo, v tý vesnici, do který jsme se přistěhovali, do který jsme byli kolonizovaný, tak tam se vlastně vytvářelo takové to gró toho mého dětství. Kdežto ta romantická část toho dětství byla spojena s těma horama, že jo, s tím skutečně divokým a chudým, vysokýma horama, který byly přímo na hranici. Z jedný strany jsme měli Bosnu, tak bylo město Livno, a z druhý strany jsme měli Split, 100 kilometrů daleko byl Split. Bylo to kdysi 3 dny pěšky, dneska je to hodina autem.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já tak přemýšlím a to mně teď vysvětlete, čím se víc cítíte? Jste spíš Bosňan, spíš Chorvat nebo snad Srb?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Pane Rosáku, když vám někdo řekne, že je z bývalý Jugoslávie, takže hned by člověk měl tušit, že se jedná o někoho, kdo právě nechce se definovat jako Srb, Chorvat, Bosňan, Bosánec, Makedonec, protože na teritoriu té jihovýchodní, na Balkánu je to tak neskutečně promíchané, bylo, je a bude. A já patřím do rodiny, která je sama o sobě svým osudem taky promíchaná. Takže, řekněme, kdybysme nějak šli do toho, tak patříme do severochorvatskýho kulturního prostředí, ale nicméně máme promíchanou krev ze všech těch věcí, ze všech stran. A skutečnost, že během té poslední války v bývalý Jugoslávii se vlastně taková ta téměř čtvrtina lidí, která je z míšených rodin, česko-slovenských, porovnáme, že jo, nevyjádřila vlastně nijak a nedostala ani šanci se nějak vyjádřit. Tak tohle je takový obraz toho, co se tam vlastně událo. Takže, když se mě někdo ptá, co jsem, tak říkám, já jsem z bývalý Jugoslávie. A když někdo přímo chce, abych napsal národnost, tak napíšu exJugosláv.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, bývalý Jugoslávec, tak.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Bývalý Jugoslávec.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je dobrý. Já to beru, já to beru. A co takhle ty vaše dětské touhy, pokud vám paměť sahá? Vy dneska jste muž mnoha povolání. Ale co jste chtěl být jako dítě?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já jsem jako dítě chtěl být mašinfíra. Není to vůbec nic originálního, vím, že jo, ale my v té severní Vojvodině, teda v tom severním Srbsku jsme měli výhled na údolí směrem k Dunaji, že jo. A tam jezdil každý den ráno.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale k vám tam nahoru vlak nejezdil, že jo?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Ne, tam nejezdil, tam jezdili jenom osli. Takže jak jsem se díval na ten vlak, tak jsem toužil po tom stát se mašinfírou. A pak se mi to částečně taky povedlo, protože v roce 91 jsem dělal celovečerní německo-ruský film v Rusku, který se odehrál z téměř 90 procent na jedný lokomotivě. Tak jsem si dovolil tu mašinu vlastníma rukama, což samozřejmě není nic těžkýho, ale držel jsem takovou tu jednu páku a jeli jsme asi 30 kilometrů. Bylo to krásný.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je hezký. No a vy jste si potom tohle to přání taky realizoval v tom, že jste se rozjel po celé Evropě. A k tomu se dneska s Nenadem Djapičem určitě dostaneme.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Víte, já mám vždycky pocit, že nejsem pravděpodobně asi typický Čech, protože já necítím vůbec žádnou nikdy nenávist vůči lidem z jiných etnik, kteří k nám přijdou z jiných zemí a podobně, ale přitom čtu pořád v novinách, že u nás jaksi je docela zřetelná xenofobie. Vy jako cizinec, pane Djapiči, máte ten pocit, že se to někde u vás třeba projevilo ve vašem okolí?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Ano. Nicméně já jsem osobně neměl tento, nemám tuto zkušenost v Čechách, protože já jsem přišel do Čech koncem 60.let. To bylo období po okupaci a vztah k nám Jugoslávcům tehdy byl nesmírně milej, nesmírně přívětivej a pozitivní. Já jsem byl v podstatě tady přijatej vysloveně jako doma. Pak ve chvíli, kdyby se, dejme tomu, xenofobické cítění jiných lidí ke mně mohlo nějakým způsobem jaksi manifestovat, tak už jsem mluvil relativně špatně, ale přece srozumitelně česky, takže už jsem se jako, dejme tomu, bránit nebo mohl jsem si taky udělat jako odsud, podsud, že jo. Xenofobie v Čechách, tehdy v Československu, teďka v Čechách je. Ta xenofobie ale na druhou stranu není o nic jiná, o nic maligní, o nic horší, než je kdekoliv jinde, protože bohužel xenofobie, manifestace jakýchsi nejistot, manifestace jakýhosi komplexu je dána každému národu v každém státě. Je jenom otázka, nakolik je ta xenofobie cítit. Když mluvíme o Spojených státech amerických, že jo, tak tam přijdete kamkoliv a vždycky jste mezi lidma, který jsou odněkud. A když přijdete do menších prostředí, dejme tomu, když přijede do Spojených států, do nějaký vesničky na východním pobřeží, který jsou všichni odněkud, anglickýho původu, maximálně ještě irskýho, že jo, a vy jste něco úplně jinýho, tak to taky tam můžete na sobě pocítit, že jste tam cizí element. Takže, i když přijdete do takových menších komunit, jako je Česko, takže to v podstatě ten cizinec nebo ten někdo, kdo je odněkud, může v podstatě daleko lépe ucítit, nebo když jste, dejme tomu, v Berlíně, protože v Berlíně máte Turky, v Berlíně máte bejvalý Jugoslávce, Řeky, Chorvaty, Srby, Makedonce, Araba, máte tam všechno a sem tam taky Němci.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Sem tam Němec, ano.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Sem tam Němec, ano. Poskrovnu, ale jsou tam.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem dnešního Tandemu je režisér, dramatik, výtvarník a spisovatel Nenad Djapič. Ale přitom jsme k tomu jeho povolání ještě ani vlastně nepřičichli. Zatím jste se nám prezentoval jako strojvůdce na lokomotivě. Ale kdypak jste se rozhodl, čím budete opravdu potom? Jaksi když jste začal vážně brát ten životní osud?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Člověk začne ten životní osud brát vážně tak nějak po tý pubertě, víte. Tak tam pro mě bylo rozhodující, že jsem se rozhodl ne zůstat blízko, ale jít co nejdéle. Co nejdéle bylo, já nevím, Amerika, že jo, nebo Jižní nebo Severní, že jo. No, nicméně bylo potřeba po střední škole něco, aspoň něco se vyučit nebo naučit. Tak jsem si naplánoval, že narychlo půjdu do Splitu a vyučím se na učitele, učitele jazyků chorvatsko-srbského a literaturu národů Jugoslávie, se tenkrát to jmenovalo. Tak jsem šel do Splitu. No a pak člověk ale po tý pubertě relativně rychle zraje a najednou jsem se v tom Splitu dostal do kulturního prostředí, které říkalo, ale možná by ta Amerika, tam vždycky můžeš, ale možná by bylo dobrý jiným způsobem zapůsobit na okolí a zvlášť na ty krásný holčičky, který člověk viděl, že jo. No, tak se v podstatě stalo to, že jsem já, který jsem vždycky relativně dobře básnil a psal ještě jako malý dítě, tak jsem napsal další básničky, který už měly nějaký jiný nároky a pak ještě jednu a pak ještě jednu a pak jednou ve Splitu, dělali jsme takový malý divadýlko z mých básní, recitační večer. No a pak pomalu to tak šlapalo, že jo. Dokončil jsem tu školu a pak otázka byla, co dále. A co dále bylo to, že ze Splitu v tuto chvíli studovalo v Praze, píše se rok 67, studuje v Praze Lordan Zafranovič, filmový režisér, dneska ještě žijící v Praze. On je původem ze Splitu. A pro nás, ty mladší, on je asi o 2 nebo 3 roky starší, než jsme my, než jsem já, takže pro nás to byla velká osobnost. Tak jsem si řekl, jdeš do Prahy. No a pak samozřejmě v tom 67., 68.roku, my Jugoslávci jsme měli totiž strašlivou výhodu, že jsme mohli s naším pasem cestovat kamkoliv bez jakýchkoliv problémů. Tak jsem procestoval, co se procestovat dalo s baťůžkem. Tenkrát vlastně ani nebyly baťůžky. Neříkalo se baťůžkáři. Tak jsem procestoval, co se dalo a zakotvil jsem v Praze.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A byla Praha pro vás jako Jugoslávce tehdy určitou takovou mekkou, jako třeba kulturní?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Ano, Praha byla, pro nás obyvatele Balkánu, nemyslím jenom bývalý země Jugoslávie, Bulharsko, že jo, a tak, v podstatě byla velkou mekkou. Ty lidi, o kterých jsme se my ve škole učili, spisovatelé, malíři, politikové, osvícenci, tak v podstatě vždycky nějakým způsobem byli s tou Prahou propojený, že jo. Řekněme, Josif Juraj Štrosmajer, že jo, pak, řekněme, Plečnik, pak, řekněme, spisovatelé, který jsou v Čechách méně známí, Kotič a tak, tak ty lidi byli ze Slovinska, strašná kvanta lidí, Bělehrad, Koňovič, malíř, Bukovac, Dubrovčan, malíř, který tady byl profesorem na akademii mezi válkama a tak. Takže v podstatě jenom jako říct jdu do Prahy nebo chtít do Prahy znamenalo chci jít někam, kde něco velkýho, zajímavýho, napínavýho bude určitě. Navíc ještě v těch letech, že jo, konec 60.let, tak v podstatě Praha byla centrem Evropy.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tohle to všechno, co říkáte, to se strašně dobře poslouchá, naplňuje se pýchou. Ale abych zase trochu splasknul, tak se vás zeptám, jestlipak náhodou potom, když jste opravdu v Praze začal studovat, jestli to vaše nadšení neopadlo.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já jsem principiálně optimisticky založenej člověk. Přijel jsem do Prahy ráno, myslím, byl to březen. Praha voněla, na Nádraží střed, tenkrát se to jmenovalo Nádraží střed, Praha voněla po uhlí a po zelí, kysané zelí.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To bylo hezký pomíchání.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
A byla černá, tmavošedá, až černá. A byla plná lidí. To bylo půl pátý, pět, půl šestý, to lidi chodili tenkrát do práce a byla plná lidí. Tramvaje byly taky plný lidí, Praha byla plná aut, totiž starých aut. A mně se to strašně zalíbilo, že to tak je, protože tohle to jsem nikdy neznal a neviděl. Samozřejmě Praha byla okupovaná v tuto chvíli. Sem tam byli vidět ruský vojáci, sem tam taky bylo vidět na ulicích tanky, že jo, jak rozryly asfalt. Nicméně v Praze se tenkrát odehrávalo něco, co patřilo k tomu, co dvacetiletej člověk, a mně bylo 20 v tu chvíli, co dvacetiletej člověk v tu chvíli potřeboval a co bytostně, fyziologicky do sebe nasával, a to byla Praha volnosti, volnosti v tom smyslu, že se vědělo buď teď nebo nikdy na všech úrovních. Nevědělo se ještě, co bude v 71. a 72. Žilo se neskutečně otevřeně a neskutečně intenzivně, říkám na všech úrovních. A to bylo to neuvěřitelně pozitivní a já jsem se do tý kultury pomalu dostával, do toho jsem se pomalu dostával.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Byl jsem docela zvědav, koho si Nenad Djapič jako původem Jugoslávec, ale už tak naturalizovaný Evropan nebo kosmopolita, koho si vlastně vybere z klasiků českého humoru. Tak teď mě překvapte, pane Djapiči.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já jsem velký obdivovatel prvních let Boleslava Polívky a jeho humoru, jeho textů, jeho divadel, jeho výstupů a jeho osobnosti. Takže bych si rád poslechl něco od Bolka Polívky nebo s Bolkem Polívkou.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je vidět, že jste poučený, že jste sběhlý v naší kultuře humoru.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
To víte, jako to, čím se česká kultura prezentuje nám, který jsme přešli, je ve velký míře taky humor. Umožňuje to lehčí a jednodušší komunikaci a lepší a jednoduší pochopení, o co se vlastně jedná. A český kabaretisti, český humoristi Dvořák, Bohdalová, Bolek Polívka, Voskovec, Werich, tohle jsou obrovské veličiny. Dneska Pavel Liška. Na YouTube není nic od Pavla Lišky, co několikráte jsem už neviděl. Takže tohle to mě velmi oslovuje.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili, český humor je vám vlastní, ano.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Český humor je mi blízkej. On je český, ale je mi velmi blízký.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Tak jo, tak si to teď dokážeme. 

/ Ukázka /

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a konečně se dostáváme k dílu mého dnešního hosta, režiséra, dramatika, výtvarníka, spisovatele Nenada Djapiče. Když jste vystudoval v Praze, tak jste začal točit. Je to tak? Filmař se z vás stal.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Vono je to trošku komplikovanější. Já jsem studoval v Praze divadelní a filmovou vědu, protože jsem se ani nestačil nějak dostat na přijímačky na FAMU, tak jsem studoval na Karlově univerzitě divadelní a filmovou vědu. A abych si zafinancoval to svoje studium, tak jsem jezdívával tenkrát jako všichni Jugoslávci, který mohli, který tady byli v Praze, jezdil pracovat do západního Berlína a myl jsem tam nádobí, aby to mělo jaksi souvislost s velkými spisovateli, který kdysi myli nádobí. No a tam v podstatě se stalo to, že jsem se pokoušel, co se dá dělat jinak kromě mytí nádobí. Začal jsem dělat na televizích, dětských produkcích a pak jsem začal psát textíky. A pak se to nějak rozjelo, pak jsem se ta 70.léta začal živit právě děláním filmů. Ale výlučně a jedině v Německu, teda v západním Berlíně tehdy.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jenom v Německu? Aha. Ale našim divákům jsou známy vaše filmy. Ty přišly až potom?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já jsem začal pro český trh, řekněme tomu tak, nebo pro Českou televizi dělat až v 90.letech a později, protože já jsem se úplnou náhodou dostal k Tangu Argentinu a nabídl jsem Český televizi dokument, jak se tančí tango argentino v Praze, že jo, a pak jsem to natočil a pak to v podstatě šlo jedno za druhým, že jo.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, pak Africké kořeny. A taky mně se moc líbí ten titul Můj pradědeček Čingischán. Co vás jaksi přimělo k tomu? Zjistil jste, že tam opravdu máte někde kořeny?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Pane Rosáku.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já to říkám s plným vědomím toho, že já tam asi mám kořeny.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Takže tak. O tom, o čem jsme mluvili na počátku, že všichni jsme nějakým způsobem promíchaný, takže ten pradědeček Čingischán, neboli tento dokument v podstatě chce jenom jaksi letmo ukázat, že ty český kotliny, vůbec otázka shánět nějakého ryzího Čecha je stejné jako shánět nějakého ryzího Mongola nebo ryzího kohokoliv je v podstatě.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Iluzorní. 

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Iluzorní. Tak jsme na několika příkladech spolu ještě s panem Vaňkem, doktorem Vaňkem, genetikem, v podstatě ukázali, že některý z nich, jako dejme tomu, sochař de Martini nebo jedna /nesrozumitelné/ modelka, můj soused Vacek, v podstatě jsou nějaký prarodiče v Rusku, Itálie, Bělorusko. A pak jsme našli taky různý jiný lidi. A protože věda genetická zná ten skutek, že pravděpodobně Čingischán je člověk, kterej zanechal v dějinách nejvíc potomků, protože prej von v podstatě měl každej den jinou ženu a ty ženy byly, jak Mongolové obsazovali zbytek světa od Číny přes Indii, Pákistán, Afghánistán, dnešní Persii a tak dále až do Evropy a ty potomci se dále plodili, že jo, takže ta genetika dneska říká, nevím nakolik je to vědecky dokázaný, že v podstatě člověk šáhne, tak tam najde genetický potomky toho Čingischána. Takže v tom smyslu ten název takový byl. V podstatě chtěli jsme jenom ukázat bohatství této kultury a bohatství tohoto národa, bohatství jakýkoliv lokality je taky založeno na tom, že tady prošlo a promíchalo se tisíce a tisíce, kdoví kolik národů a lidí. A tohle to je to krásné, že jo.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Určitě. A taky jste v podstatě tím pádem hodně vyrazili zbraň z rukou těch šílenců, kteří tvrdí, že tady čistá rasa, jenom bílá rasa. Ti, co to nejvíc vykřikují, tak by se měli jaksi nechat genealogicky prostě vyzkoumat a přišli by na to, že dědeček přijel na koni se zahnutou šavlí.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Jedna možnost. A druhá možnost, že člověk ani neví, kdy, kdo, kde se spustil s kým a jak a tak dále a tak dále.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel Nenad Djapič procestoval při své tvorbě celý svět v podstatě. Vy jste třeba natočil v západní Africe film Kodjo. O čem je? O kom je?

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já jsem pro Českou televizi natočil první dokument o mladým českým tanečníkovi z Prahy, kterej ukončil Duncan Center, moderní taneční centrum v Praze, konzervatoř, že jo, a odjel do Berlína tančit ve slavným ansámblu /nesrozumitelné/. Ten kluk bydllel jednu dobu v Praze, to bylo před 10 lety a já jsem se ho samozřejmě přímo zeptal stejně tak, jako se mě kdokoliv ptá, jestli jsem Srb nebo Chorvat, když jsem z tý Jugoslávie. Ptají se a vodkud seš, protože von je trošku tmavší, jak se česky říká osmahlej, jo. Takže von je trošku tmavší. A von se mě podíval a říkal, já nevím, tam je nějaká Afrika. Já jsem říkal moment, jak to, nemůžeš nevědět. A pak jsem se dozvěděl, že on to skutečně neví. A pak jsme téměř 10 let dělali společně rešerši a zjistili, že von je původem od těch lidí z Toga z Afriky, který byli dovezený koncem 19.století do Evropy, aby byli ukazovaný v zoologických zahradách.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vážně? A přitom se jmenuje tak hezky česky Jiří Bartovanec.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Táta je z východního Slovenska ještě navíc, že jo. Narodil se v Teplé u Mariánských Lázní, že jo. Bohem danej tanečník. A tak, když jsme to zjistili, tak se samozřejmě otevřela neuvěřitelná dimenze. To jsem vůbec nevěřil, že byli dovážený v 19.století sem a byli ukazovaný v zoologických zahradách vedle opic, jo, nahatý, že jo. Některý z nich tady zůstali, ty, kteří tady zůstali, částečně taky umřeli, že jo. Ale některý chlapci se líbili bílým holkám, že jo, a některý holky se líbily bílým mužům. No a pak pomalu takhle ta historie šla, že teďka je po Evropě roztříštěno těch potomků těch Afričanů. A o tom jsme natočili ten první dokument, částečně o Jiřím a jeho tančení a moderním tanci, natočili jsme ten první dokument. A pak se Goethe institut zeptal, jestli by nebylo možné s tím něco udělat. Já jsem říkal, ano, bylo by možný. Pozvěte Jiřího do Toga, odkud jsou jeho předkové. A už jsme tam jeli a natočili jsme druhej dokument, že jo.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je ale zajímavý. Jak se tam cítil? Jestli cítil nějakou sounáležitost. To mě zajímá.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Jiří, protože je o něco tmavší, Jiřímu bylo vždycky, když jsme mluvili na začátku o té xenofobii, bylo mu vždycky dáváno na vědomí, že je nějakej jinej. On se ptal, jestli je Rom, cikán, Rom, Arab a nemohl si na to sám dát odpovědět, ale bylo cítit, že se jedná o něco jinýho. Když jsme našli ty jeho předky a dějiny jeho původu, nebylo to pro něj jednoduché to strávit nebo s tím se identifikovat, až jsme se dostali do toho Toga a když Jiří svou choreografií o svých předcích na půdě Goethe institut a v hlavním městě Toga Lome přednesl togskému publiku, myslím, že se v něm stalo něco nesmírně důležitýho. Nemluvili jsme o tom nikdy, protože to nebylo téma, ale stalo se tam s ním něco velmi, velmi důležitýho, myslím si, velmi pozitivního, že jo. A v podstatě teďka, co se týká svého původu a své identity je vyrovnanej. A taky si myslím, že kdykoliv, když by někdo na ulici přišel, řeknu, ty černochu, takže přejde přes to. Kreténů je na světě strašně moc.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. A v tom Togu možná zase mu říkali ty bělochu.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Byly náznaky, ale tam je to postavené samozřejmě jinak. To, co Evropa udělala Africe, to je.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To bylo zlý.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
To bylo zlý, to bylo velmi zlý a bude bohužel mít následky další generace a generace.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Režisér, dramatik, výtvarník a spisovatel Nenad Djapič je hostem dnešního Tandemu. Znovu opakuju: režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel. A zatím jsme probrali v podstatě jenom natáčení filmů. To, že píšete, tak to jsme taky trošičku nakousli. Ale vy jste taky výtvarník.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Já maluji a kreslím. Když sedíte doma a píšete nějakej dramatickej text nebo scénář, tak je to nesmírně těžká práce. A aby ta práce vás nezabila, tak si člověk vezme knížku čte si něco, anebo šáhne po tužce a začne nejdříve kreslit. A pomalu časem, ten čas je u mě téměř 50 let života, pomalu časem z toho vytváří skutečně jako, vytvoří skutečně taková chuť a potřeba malovat. Tak jsem začal malovat a namaloval jsem spoustu obrázků. Obrázky některý jsou 1,90 metrů na 2 metry široký a vysoký, některý takový miniaturní. No a měl jsem několik výstav a mám to štěstí, že manželka Pavla Frýdlová, bez které bych nebyl to, co jsem v jakýmkoliv smyslu věci, taky dramaturgyně a filmařka, že jo, takže ta je v podstatě první kritička a taky člověk, se kterým si vyměňujeme jak názory, tak i ostatní věci. Máme společně taky syna Marka, který studuje čínštinu a v tuto chvíli je v Singapuru, dělá magistra na univerzitě v Singapuru.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kosmopolitní rodina.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Kosmopolitní rodina, no. Takže Pavla zorganizovala, manželka zorganizovala několik možností výstavy tady v Praze, já jsem několik výstav b Berlíně. A ta poslední výstava byla v dubnu minulýho roku v Portheimce. A snad v tomto roce, na podzim tohoto roku budu mít v jedný velký a významný český galerii výstavu svých obrazů.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, zajímá mě, co vás čeká ještě kromě toho. Taky jsem ještě nezmínil to, že jste byl oceněn. Vy jste dostal za Vídeňský hřích, za vaši divadelní hru jste dostal v soutěži o Cenu Alfréda Radoka krásné druhé místo. K tomu samozřejmě gratuluju. To bylo.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
To bylo v březnu.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V březnu, ano. Loňského roku tedy. No a co vás čeká teď? Co je před vámi? Na co se těšíte? Do čeho se vrhnete teď, když jste tak aktivní krásně.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Pane Rosáku, děkuji za tu aktivitu, jako že mě vidíte jako aktivního člověka. Já léta dělám na jednom tématu, které se týká Jaroslava Čermáka. Jaroslav Čermák byl český malíř, který v 19.století navštívil Černou Horu a namaloval překrásný obrazy Černohorců. A mě nejdřív fascinovalo, že nějakej Čech, a tak jsem si říkal, aha, to propojení je tak velké. No a pak jsem si kdysi začal zabývat Čermákovým životem a zjistil jsem, že on celý život, který prožil ve Francii, Belgii a částečně v tý Černý Hoře, byl zamilovaný do manželky svého učitele, belgickýho malíře. A s tou manželkou ho spojoval skutečně celých ani 40 let, von umřel velmi mladej. Celej svůj život, od 19 let, jak tam přišel do Belgie, do Antverp a budu se učit u svého mistra, tehdy největší belgický malíř historických obrazů, že jo. Se zamiloval do jeho manželky, která byla o 16 mladší než pan mistr a vona se zamilovala do něho. A pak se odehrála neuvěřitelná historie lásky, která bohužel pro Čermáka skončila tragicky a pravděpodobně jeho předčasné úmrtí je spojeno právě s tou ženou, s tou tragickou, fatální láskou. Ta láska byla naplněna na jedný straně, voni spolu žili dokonce rok v Černý Hoře, teda v Dalmácii, teda vedle Dubrovníku. Dubrovník je hned pod Černou Horou, že jo, tak voni prožili spolu velmi krásných dost let společnýho života. No, ale pak to ztroskotalo a to ztroskotání má, no. A o tom Čermákovi, teda o tý lásce bych strašně rád udělal jeden film. Hranej dlouhej a velkej. A protože hraný, dlouhý, velký filmy se dělají, 10 až 15 let času je na to potřeba, tak to by bylo příštích 10 až 15 let mých aktivit. A pak mám ještě 1, 2 a 3 projekty, který taky mají tolik. Takže do takových 150 let ještě musím žít.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem to říkal už v úvodu, vpravdě tvůrčí osobnost, která si nedá pokoj a to je dobře. Nenad Djapič byl dnes hostem Tandemu. Já vám přeju hodně tohoto elánu, toho ajfru a té duševní síly a samozřejmě i fyzické, abyste to zvládnul. Budeme se těšit na další vaše díla. Mimochodem Čermákovy obrazy jsem kdysi viděl a moc se mi líbily. Takže i z tohoto pohledu to bude určitě ohromně zajímavé. Moc vám děkuju, ať se daří.

Nenad DJAPIČ, režisér, dramatik, výtvarník, spisovatel
--------------------
Děkuju pěkně. Přeji všechno nejlepší.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio