Tomáš Černý: Procházet rozhlasový archiv? To chce výdrž a trpělivost

8. květen 2015

Jan Rosák pozval do Tandemu moderátora Českého rozhlasu Tomáše Černého. Zeptal se ho například na to, co vzácného našel v archivu našeho rozhlasu z doby před sedmdesáti lety - z období konce 2. světové války a jestli se dá najít v archivu ještě něco nového.

Dozvěděli jste se i to, proč chce mít rozhovory natočené na místech, kudy šly dějiny. Prozradil, v kolika letech se dostal do Českého rozhlasu, a proč si myslí, že je v rozhlase důležitá týmová práce.

Doslovný přepis pořadu dodává firma NEWTON Media. Texty neprocházejí korekturou.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký sváteční den přeje z Tandemu Jan Rosák. Úloha rozhlasu v květnu 1945 byla už hodně zmapována, ale přesto se pořád nacházejí nové a nové dokumenty a zvukové záznamy a samozřejmě nejen o květnu. Dnes je se mnou ve studiu muž, který má archiv Českého rozhlasu velmi slušně probádaný a v téhle záslužné činnosti navíc nepřestává. Ačkoli už v roce 1984 převzal cenu plyšového králíka za svůj obraz Nádraží s kolejemi naštorc, v celostátní soutěži Děti hutníků, hutníci dětem, tak malířem se nestal. Nestal se dokonce ani stavitelem, ačkoli tato kariéra se zdála zejména jeho rodičům velmi slibná, protože osudem se mu opravdu stalo rádio. Jeho hlas slýcháte zejména na stanicích Vltava a Dvojka. Hostem Tandemu je moderátor a autor řady oblíbených rozhlasových pořadů Tomáš Černý. Vítám vás, Tomáši, dobrý den.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Dobrý den, krásný sváteční den.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak vidím, že vás rozesmála ta zmínka o tom obraze, možná, že si o tom taky dneska popovídáme. Mimochodem, který výraz máte vy jako rozhlasák tělem i duší raději? Rádio nebo rozhlas?

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já rozhlas, já jsem rozhodně pro rozhlas, protože za prvé je to jazykový vynález z 30. let, čili je to slovo, které jsme museli objevit. A za druhé si myslím, že rozhlas je jeden, rádií spousta.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přesně tak.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je dnes Tomáš Černý, moderátor a autor řady oblíbených rozhlasových pořadů. Mimochodem, jestli se budete chtít Tomáše něco zeptat, tak vaše dotazy rádi přivítáme a to buď formou e-mailu a adresu tandem@rozhlas.cz, nebo prostřednictvím SMS zpráv ve tvaru TANDEM mezera, potom váš dotaz poslán na číslo 90 011 04. Tak první otázka pochopitelně ode mě. Už jsem celý žádostivý, abych se vás, Tomáši, zeptal, začneme samozřejmě rozhlasem ve válečných dnech. Já vím, že vy jste v archivu téměř pořád, jste tam jako doma. Jestlipak jste našel něco nového o oněch událostech válečných? Nemusí to být třeba o květnu, ale vůbec.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No tak ono se vždycky dá najít něco nového ve chvíli, kdy se začnete probírat starými nahrávkami, protože vždycky, když někdo chce nějakým způsobem rozhlasově podat Pražské povstání, tak vezme první 3 minuty z těch pásků, kde jsou nasypané všechny možné nahrávky z Pražského povstání. Takže se ozve - voláme českou policii, české četnictvo, přijďte na pomoc do Českého rozhlasu, jsou stříleni zde čeští lidé. A pak ještě pár dalších emblematických nahrávek. Ale když posloucháte ne dalších 5, ale dalších 15 minut a to už chce nějakou výdrž a chce to jistou trpělivost a tu při bádání v archivu mít musíte jaksi z podstaty, tak zjistíte, že jsou ta úžasné věci, které, ne že byste museli nějak objevit, že byste museli podniknout túru do minus třetího suterénu a tam se dobývat do nějakých zaprášených truhlic, kterých se léta nikdo nedotkl, protože nevěděl, že existují, ne, to jsou naprosto standardně katalogizované, uložené se vší péčí nahrávky, jenom zkrátka to chce poslouchat, poslouchat a poslouchat. A tak se vám třeba stane, že najdete nahrávky, které se týkají našich československých vojáků samostatné obrněné brigády u Dunkerque. To je historie, která se týká v podstatě podzimu 44, tam byly dva velké útoky 28. října a 5. dubna, byly tam velké ztráty, ale byly to velmi úspěšné útoky jako v rámci obléhání Dunkerque a pak samozřejmě ještě na jaře 45. Ta kapitola není z vojenského hlediska zas tak významná a úžasná, ale existuje spousta válečných nahrávek ze spojeneckého vysílání BBC, na té zakázané londýnské vlně se to tenkrát vysílalo, a tam jsou třeba nahrávky z vánočních oslav těch vojáků. To znamená Vánoce 44, přelom 44/45. Co všechno se tam chystalo, co všechno tam být mělo. A spousta dalších věcí. Já jsem to už před časem vytáhnul do éteru, něco jsem z toho i vysílal a loni na podzim jsme se domluvili s kolegou Pavlem Molkem, který je znalcem historie, je to profesí právník, ale v podstatě duší historik, jsme se vypravili do Dunkerque, navštívili jsme vojenský hřbitov v Adinkerku, v Belgii u Adinkerku, kde právě leží spousta těch našich vojáků, kteří tam padli 28. října 44 nebo toho 5. listopadu. A mluvili jsme o jednom z nich, jakémsi Ladislavu Lackovičovi, který byl ze Slovenska, který byl učitelem a dostal se složitou cestou, kterou tady teď nebudu popisovat, až do toho Dunkerque. A jedna z epizod, kterou jsme o něm vyprávěli, byla ta, že on měl jakožto učitel, a byl to mistr slova, on měl recitovat na vánočních oslavách ve 44. roce na Štědrý večer jakousi báseň. A bohužel ale těsně před těmi Vánocemi, opravdu pár dnů před Štědrým dnem padnul na hlídce, protože byl zasažen šrapnelem z miny, na kterou šlápl jeho velitel. A takže nerecitoval a já tam konstatuji v tom záběru, který si teď budeme moci pustit ve zvuku, že zkrátka nedá se nic dělat, nemohl tam být ten dotyčný už zachycen na těch nahrávkách z těch Vánoc, protože těch nahrávek je poměrně dost z toho vysílání BBC. A tak jsem zkusil zabrousit do těch nahrávek a najednou slyším v těch historických snímcích slovenskou recitaci. Takže jsem zbystřil, zastříhal ušima a najednou to dostalo neuvěřitelný protějšek, protože to naše reálné povídání reportážní se spojilo se záběrem starým 70 let a mně z toho běhal mráz po zádech v podstatě docela v tu chvíli, a takhle to potom vypadá v pořadu nebo bude vypadat v pořadu, který chystám na zítřek na 9. května pro víkendovou přílohu stanice Vltava, kde se opravdu potkává ta současná reportáž v nahrávkou starou 7 desítek let.

ukázka pro Víkendovou přílohu stanice Vltava
--------------------
Ladislav Lackovič toho 28. října kryl kulometem činnost minometného družstva, byl dokonce navržen na medaili za chrabrost. Na konci roku 44 už bylo plánováno, že při těch vánočních oslavách na Štědrý den měl přednášet báseň Ivana Kraska Vesper dominance, ale 4 dny před tím Štědrým dnem se vydal na hlídku spolu s ostatními vojáky, a jakmile František Henzl šlápl na minu, tak Ladislav Lackovič, který šel jenom pár metrů před ním, tak i jeho zasáhla střepina z té miny do zátylku a na místě padl mrtev.

ukázka pro Víkendovou přílohu stanice Vltava
--------------------
Tak to znamená, že Ladislav Lackovič by se byl býval možná mohl objevit na některé z těch vzácných archivních nahrávek, protože oslavy svátků vánočních roku 1944 jsou v tom dochovaném spojeneckém vysílání na krátké vlně z Londýna zdokumentovány poměrně podrobně a dost obsáhle. Ale bohužel, jak tedy už víme, tak bez Ladislava Lackoviče a jistě i bez mnoha dalších.

ukázka pro Víkendovou přílohu stanice Vltava
--------------------
Verš a píseň jsou stejně důležité v této válce jako dobrá zbraň.

ukázka pro Víkendovou přílohu stanice Vltava
--------------------
Tam někde v dálce, v černých horách matička moje pokojná tichá.

ukázka pro Víkendovou přílohu stanice Vltava
--------------------
A právě recitované verše měly být přednášeny mládencem, který padl před 2 dny.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Sami slyšíte, že ta epizoda tenkrát na tom bojišti u Dunkerque byla evidentně tak silná, ten Lackovič musel být a to jméno tam samo sebou nezaznívá, protože žádná jména nemohla zaznívat na vlně z Londýna, to byl zřejmě natolik oblíbený voják a oblíbený kamarád, že zkrátka i ti reportéři váleční to zahrnuli do té své zvukové zprávy o tom dění na bojišti v Dunkerque. A to jsou situace, kdy je člověk odměněn za tu trpělivost, kterou má s těmi nahrávkami, že prostě poslouchá, poslouchá, poslouchá, no a najednou v takovéhle situaci, kdy se vám to takhle potká, máte pocit, že vám ta práce opravdu vykvetla pod rukama.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tomáš Černý tím, těmi minulými slovy nebo slovy, která pronesl před chvilkou před písní, tak v podstatě potvrdil to, co nám tady říkal před týdnem Eduard Stehlík, jak jste důkladný v tom chytání té opravdové rozhlasové atmosféry. Říkal, že jste při natáčení osudů lidických dětí zajel opravdu na ta místa do Polska, kde ...

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ano.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... jaksi se jich to týkalo, což si myslím, že je ohromně důležité. Vy jste v podstatě člověk, který, který to chce mít všechno tak jaksi tak echt.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já to chci mít echt, protože rozhlas jakožto médium, jakožto prostředek zobrazení světa a leckdo se mi někdy posmívá, když říkám - ale víte, rozhlas je vizuální médium, ne že ne, rozhlas sice nepřenáší obraz jako televize, to znamená technologicky ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No tak dneska s těmi webovými kamerami pomalu ...

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No to je další věc, ano, to je pravda, to je další věc, ale to je něco, co já bych teda nařídil okamžitě vypnout a zrušit, pryč s tím ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ano, ano, moje řeč.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
... to do rozhlasu prostě nepatří, z jeho podstaty to sem nepatří, ale přenáší obrazy přece skrze zvuk a skrze slova. A to je strašně důležité, protože ve chvíli, kdy do zvuku a do slov začarujete obraz a na té druhé straně, na straně posluchačů je někdo, kdo má v hlavě ten set-top-box, ten dekodér, tu fantazii, tu obrazotvornost, která to z těch slov a z těch zvuků dokáže vytáhnout a udělat si z toho vlastní obrázek, tak teprve nastává rozhlas. V tu chvíli teprve rozhlas vznikne.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, to je, co já říkám, proč mám rád třeba rozhlasové pohádky, protože tak, jak mi to Karel Weinlich naservíruje, tak to je přesně to, co já chci, protože si tu princeznu představím tak, jak já ji vidím krásnou a ne tak, jak mi televize naservíruje.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ano, tak. Existuje slavná věta Karla Weinlichova, Karla Weinlicha, který říká: "Já vím, jak má v rozhlase vypadat Trepifajksl." A to je přesné.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to přesně tak, ano. Já si myslím, že vaše práce s archivními dokumenty je přesně tohle to jaksi vyjadřující, protože jestliže si pustíme nějaký archiv, tak na nás okamžitě, okamžitě nás obejme ta atmosféra té chvíle, ve které byl ten archiv natáčen.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ale proč nás obejme atmosféra? Protože ti dávní tvůrcové velice dobře si byli vědomi možností rozhlasu, oni si byli vědomi i omezení rozhlasu, že tedy ten obraz tam není technicky dán, ale že to dává spoustu možností, že vlastně obraz by nám překážel a když my jsme právě s historikem Eduardem Stehlíkem tehdy byli v tom Polsku, tak on se trošku divil, proč vlastně máme jet, když jsme rozhlas a ne televize na ta místa a já jsem mu říkal, no protože ať už je to Polsko, ať už je to historie, nebo ať už je to natáčení s horníky, já chci být dole, protože za prvé jinak mluvím než ve studiu, protože jinak popisuji věci, které kolem sebe vidím a tam vzniká ten rozhlasový obraz, když reportér popíše, jak to kolem něj vypadá a když to dovede, popíše to barvitě samozřejmě.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je vidět, že vás to ohromně baví a vyřádíte se takhle v několika programech a pořadech, jak jsem říkal už v úvodu, na Vltavě i na Dvojce Českého rozhlasu. Na Vltavě připravujete Fonogram, jestli se nepletu.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ano, ano.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, Fonogramy, a abychom to pěkně katalogizovali, tak na Dvojce dříve Rozhraní, nyní Studio Retro a na internetu Rádio Retro.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ano, přesně tak.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je velice záslužná práce si myslím, a navíc práce, která je velice jaksi hodnocena posluchači. Myslím si, že to Rádio Retro, které vysílá nebo vysílalo a vysílá v současné době opět na internetu, má překvapivou sledovanost.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já se to dozvídám zprostředkovaně, protože tím, že to Rádio Retro je vlastně takové trošku anonymní, ony tam vždycky vystupují hlasy nějakých moderátorů, kteří tím provázejí, ale víceméně si to spousta lidí nespojuje přímo třeba s dramaturgem nebo s těmi autory, tak já nedostávám takové ohlasy jako třeba v případě Studia Retro nebo, dejme tomu, na Vltavě ve Víkendové příloze nebo ve Fonogramech, ale vím z těch různých měření, že jsou to desítky tisíc autentických, jak to říct, klikanců na tu, na tu ikonku s trumpetkou u Rádia Retro a posluchače to nesmírně zajímá, nesmírně baví. Já nevím, co převažuje, jestli baví nebo zajímá, myslím si, že to je od obojího trochu a myslím si, že klíč nebo kouzlo, klíč k pochopení toho, proč je to zajímá, je v tom, že ty nahrávky v Rádiu Retro uvádíme kompletní, že to nejsou právě ty emblematické výkřiky vystřižené z těch mnoha hodin záznamů, ale že třeba Rádio Retro je najednou platforma, kam můžete uložit nebo vložit v případě aktuálního sportovního Rádia Retro třeba 45-ti minutové utkání hokejové, nebo, nebo fotbalové a prostře si to můžete poslechnout celé.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Znal jsem, samozřejmě i vy, vážení a milí posluchači, kteří trošičku víc pamatujete, jednoho hlasatele v Československém rozhlase Jiřího Valentu, o kterém jsem si myslel, že to je rekordman, co se odsloužených let v rádiu týče, protože on nastoupil do rozhlasu okamžitě po maturitě v 18 letech a setrval tam až do své smrti vlastně. Ale musím svůj názor opravit, znám nového rekordmana a to je Tomáš Černý, který do rádia nastoupil ve svých 15 letech.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No tak nastoupil, dostal jsem se do rozhlasu jako vlastně elév v tehdejším dětském vysílání v redakci Domina, kde jsem se, a za to jsem teda nesmírně vděčný, dostal pod ruku takovým lidem jako je režisérka Táňa Smržová, se kterou dodneska spolupracuji, jako byl redaktor Domina Slávek Hrzal, jako byla spousta dalších osobností a to byla pro mě nejenom škola rozhlasu, ale tady škola života, protože já jsem skutečně jako 15leté, dovolím si ten výraz použít, trdlo vstoupil na kouzelnou planetu.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste miloval rozhlas, ojéjé.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
To se právě moc říct nedá, já jsem v podstatě miloval televizi. Já jsem miloval ten svět médií, já jsem ve škole vydával školní časopis a dělal jsem dokonce svého času i školní rozhlasové vysílání, ale taková moje touha, to okouzlení tím pozlátkem, to bylo spíš televizní, protože u nás doma se rozhlas zas tak moc neposlouchal. Já nemůžu posloužit takovými těmi pamětnickými vzpomínkami, jak jsme poslouchali v neděli v jednu pohádku, jak jsme vstávali s raním tělocvikem. To jsou všechno legendární věci, které já znám díky archivním nahrávkám a díky vyprávění spousty lidí. Ale u nás doma hrála stanice Hvězda, takže v 7 hodin ráno, když jsme vstávali, já šel do školky, tak se ozvalo - pojď na panáka tutúdutú. A pak se ozvalo - zprávy Československého rozhlasu, Sovětský svaz, a už to jelo. Čili žádná stanice Praha, stanice Hvězda tenkrát u nás doma, takže já jsem se s tím začal seznamovat později, ale prostě v té době už jsem inklinoval k těmhle těm věcem a ten rozhlas najednou pro mě byla okouzlující skutečně jako planeta, kde byla spousta zajímavých věcí a dodneška mám schovaný dopis doma od Slávka Hrzala, který mi tenkrát odpověděl na můj drzý dopis zaslaný do rozhlasu s tím, že poslechněte, já se jmenuju Tomáš, jsem ze Lhoty u Kladna, je mi 14 a já bych chtěl spolupracovat s rozhlase, víte? A napsal jsem Vinohradská 12, Praha 2, Český rozhlas. A protože dopisové oddělení tehdy poctivě ten dopis doručilo a skutečně až k rukám dětské redakce, tak mi napsal Slávek Hrzal no dobře, pamatuji si, že na spolupráci s rozhlasem nezbohatneš, nestaneš se slavným, ale můžeš poslat spoustu zajímavých věcí. No a po nějakých 21 letech od tohoto dopisu dávám Slávkovi Hrzalovi plně za pravdu, ve všem.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že na vás je velice sympatické to, co já v rádiu také hodně nebo v rozhlase správně hodně jaksi akcentuju, preferuju, dobrá čeština. Ale přitom jestliže se vás teď chci zeptat na takovou obligátní otázku, kterou pokládám svým hostům v Tandemu, co se jim nepovedlo nebo naopak povedlo, tak já vím, že vám se nepovedlo moc u maturity něco s češtinou, že tam to vypadalo na jedničku a nějak vás trošičku češtinář sestřelil, že jo.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Teda vy toho víte. No, no tak to je taková, taková epizoda v mém životě, díky které si budu pamatovat navždycky jednu informaci, no a skutečně to bylo u maturity z češtiny, kdy já jsem jako jeden vlastně z prvních maturoval dáno abecedou samozřejmě, Č jako Černý, takže jsem maturoval asi třetí nebo čtvrtý v řadě, no a zatímco ti přede mnou se tam tak jako dopouštěli toho koktání obligátního samozřejmě o těch nějakých, já nevím, všem, všem, tak já jsem vyfasoval Husovi předchůdci a mistra Jana Husa a Jednotu bratrskou. A já jsem, protože v té době už jsem s rozhlasem spolupracoval, tak jsem vcelku bez potíží těch 20 minut tím pořadem o Husovi a tou relací o jeho předchůdcích zaplnil, no a naše češtinářka byla náramně spokojená. Ale byl tam u toho jako přísedící můj tehdejší třídní učitel, jehož jméno přísahám bůh, neříkám, že, neříkám to proto, aby to bylo účelové, ale zapomněl jsem to jméno, prostě jsem ho zapomněl, asi jsem ho vytěsnil to jméno, tak tam seděl a když to celé skončilo po těch 20 minutách a ta češtinářka byla nadmíru spokojená, tak říkala, tak děkuju, tak to bylo vyčerpávající, takže zřejmě žádné, a jenom tak formálně, dotazy nebudou, a pozor, zvedla se ruka mého třídního, který byl nucen omlouvat moje občasné nepřítomnost dané tím, že jsem zkrátka měl natáčení v rozhlase, tak on to nějak těžce nesl, takže řekl - já bych ale jeden dotaz měl, a tím zcela automaticky dáno pravidly u maturity sestřelil tu jedničku a byla z toho dvojka, protože se mě zeptal, jestli dnes ještě jsou ve světě nějací následovníci Jednoty bratrské. A já, protože jsem si v tu chvíli už byl naprosto jist tím, že nemůžu z té češtiny propadnout, to bylo evidentní, tak jsem opravdu už s uvolněním a vlastně s takovým trošku hořkým úsměvem říkal a víte, že nevím, nevím, opravdu nevím. A on říkal ano, v Kanadě jsou dodnes Moravští bratři. A já jsem říkal děkuju vám za informaci, tohle si budu opravdu pamatovat do konce života. Takže takhle nějak to proběhlo.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A dvojka.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Hmm, dvojka.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, já se vůbec nedivím, že jste zapomněl jméno toho kantora.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak myslím si, že Tomáš Černý už dostatečně vysvětlil svůj vztah k rozhlasu. Taky k některým jaksi postavám docela zásadním a důležitým. Myslím si, že pro vás možná i tyto postavy jsou takoví hrdinové. Nevím, kdo byl třeba hrdinou vaše úplného dětství, ale myslím si, že teď jsou vaši hrdinové ti, ty hlasy, na nimiž si představujeme pochopitelně jaksi živoucí postavy. Třeba postava Miloslava Dismana.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No to je jeden z těch mnoha hrdinů. Já jsem nedávno listoval v souvislosti teď s přípravami oslav 70. výročí konce 2. světové války nejen zvukovým archivem, ale taky archivem fotografií, protože to se málo ví, že rozhlas má obrovskou fotosbírku a to jsou fotografie skutečně od 20. let až do současnosti a ty fotografie z těch 20., 30. let, to jsou umělecká díla, to jsou skutečně fotografie často ateliérové, mnohdy jsou reportážní, ale jsou to skutečně velice kvalitní reportážní fotografie. No a tam se vám najednou spojují hlasy z těch pásků s tím obrazem těch obličejů těch pánů. A já jsem se přistihnul při takové zvláštní emoci, že když jsem si tam prohlížel právě ty prvorepublikové reportéry, inženýra Josefa Cincibuse, doktora Frantu Kocourka, Miloslava Dismana, tak já jsem se vám na to díval s takovým pocitem jé kluci moji, já vám tak závidím, jak jste tenkrát ten rozhlas mohli dělat. Samozřejmě závidím to s tou výhradou, že to bylo v takové době a čekala je 2. světová válka a Franta Kocourek 2. světovou válku nepřežil, takže s těmihle všemi výhradami, ale já mám mnohdy pocit, když poslouchám ty staré pásky, že tím, co dokáže rozhlas, totiž, že zachytí emoci, že zachytí náladu člověka, zachytí povahu člověka, mikrofon daleko víc než kamera zachytí, jaký ten člověk uvnitř byl nebo je, tak já vlastně si uvědomuju, že mnohdy ty osobnosti znám, znám jejich reakce v určitých situacích z těch všech nahrávek, znám jejich slovní zásobu, znám jejich povahy díky tomu všemu, co tam slyším, takže já mám skutečně pocit, že to jsou lidé, s nimiž jsem se někdy potkal, i když nepotkal ve skutečnosti samozřejmě. A Miloslav Disman to je jedna z největších osobností našeho rozhlasu, jedna z nejváženějších osobností našeho rozhlasu, to je člověk, který za první republiky skutečně byl srdcem a duší pedagog, založil Dismanův rozhlasový dětský soubor, díky tomuto jménu dodneška míváme i v éteru. Byl to reportér, brilantní, noblesní, byl to rozhlasový režisér, byl to sbormistr, byl to hlasatel. Tenkrát tohle je mi na tom taky sympatické, tenkrát ti lidé v tom rozhlase dokázali dělat mnoho profesí současně a na vysoké úrovni. Takže Miloslav Disman, to je jeden z těch hlasů, které nikdy nepřeslechnu, vždycky rozpoznám v archivu, protože ta noblesa je z toho znát a byl to člověk, který ke všemu přistupoval s obrovskou noblesou, ale zároveň s obrovskou emocí. Jeho reportáž z roku 38 ze světové informační kanceláře, reportáž, která trvá 8 minut, ale figuruje tam asi 60 lidí v té reportáži, které on zorganizoval do rychlého defilé hlasů, jazyků, jak je Praha připravená na ten 10. Všesokolský slet, přijeďte do Prahy, Praha se na vás chystá, Praha středoevropská, ten, ta, ta orientace na ty mocnosti, které nás potom v Mnichově zradily, je tam obrovská. Ta emoce je tam nesmírně silná. A ta emoce je znát i třeba v takovém záběru, o kterém se taky moc neví, z 12. května těsně po Pražském povstání, po konci 2. světové války Miloslav Disman vyjel s reportážním mikrofonem do Bělé pod Bezdězem, protože to je jeho rodiště, takže se vrátil do těch míst, která znal velice dobře, a kde už v podstatě byly hranice protektorátu, to znamená, že z Bělé pod Bezdězem se na Bezděz už dívalo přes hranice, a toho 12. května 1945 na Bezdězu poprvé po válce vztyčili československou vlajku. A Miloslav Disman byl pod Bezdězem s mikrofonem, povídal si s místními, třeba i s dětmi, to byla jeho parketa, o tom, jak prožívali válku, jak prožili povstání, a je tam úžasně emotivní moment, kdy se mu takřka láme hlas, kdy skutečně zavlaje ta vlajka na tom Bezdězu, no a posuďte sami, jestli to není vpravdě filmový obrázek.

Miloslav DISMAN, 12. květen 1945
--------------------
Je mezi vámi snad někdo, mladí přátelé, kdo se přímo na Bezdězi, tam pod hradem ve vesnici Bezděz narodil,

Růženka, 12. květen 1945
--------------------
Narodila jsem se na Bezdězi.

Miloslav DISMAN, 12. květen 1945
--------------------
Růženka. Tak mám povězte, Růženko, o Bezdězu, jaké máte na něj vzpomínky? Vy jste odtamtud odcházela, když vám bylo kolik let?

Růženka, 12. květen 1945
--------------------
12 let mi bylo.

Miloslav DISMAN, 12. květen 1945
--------------------
12 roků.

Růženka, 12. květen 1945
--------------------
Bylo to strašné, když jsem odcházela. Poslední pohled nedovedu ani říct, jak mi bylo. Utíkat jsme museli, prchat před Němci.

Miloslav DISMAN, 12. květen 1945
--------------------
Váš tatínek, hraničář, kterého jsme dobře znali, dobrý pracovník, zatím zemřel. Ale dnes je pomstěn, protože vy mladá, svobodná Čechoslovačka půjdete znovu vítězně na ten váš Bezděz. Mladí přátelé, smekněte, československá vlajka se vznesla znovu na vítězný československý Bezděz. Nazdar.

osoba, 12. květen 1945
--------------------
Nazdar.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je atmosféra, to je úžasné.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
To je atmosféra no.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Skoro bych vás teď za to rád odměnil, Tomáši, za to, že jste přinesl tuhle tu krásnou ukázku. Ne, to samozřejmě je nadsázka, ale vy se odměnit můžete i za celou dnešní návštěvu, protože máte šanci vybrat si písničku podle vašeho přání.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No já bych to spojil s těmi různými svými tak idoly, no s lidmi, které mě, kteří mě zajímají, kterých si vážím třeba v jejich profesi, protože bych si vzpomněl na kanadského zpěváka Michaela Bublého, jehož CD mám nesmírně rád a muziku mám nesmírně rád. To je totiž člověk, který má taky evidentně vztah k retru. To je Kanaďan, mladý muž, v podstatě moje věková kategorie, který zpívá swing. Ale ne tím nebo způsobem, že by napodoboval Franka Sinatru a jiné osobnosti, zpívá ho po svém, zpívá ho moderně a přesto je v tom ta duše. Já třeba kdykoli vidím nějaké obrázky s Michaelem Bublém, s jeho vstoupením třeba, tak oni nikdy nezpívá do bezdrátového mikrofonu. Vždycky tam má mikrofon, který je na kabelu. Já nevím, proč to dělá, jestli to je spolehlivější, protože viděl jsem jindy zase třeba Robbieho Williamse, jak mu selhal mikrofon, sice to bylo krásně vyřešeno, že on ho zahodil takhle dozadu za sebe jako kost ohlodanou ho zahodil a okamžitě se z publika natáhla ruka s nějakým člověkem, který tam byl připravený mu podat jiný, ale to se tady nemůže stát, když máte mikrofon na kabelu. Je to samozřejmě stylovější, než zpívat do mikroportu, když zpíváte swing a muziku třeba těch 40., 50. let, a je to neuvěřitelný poctivec v tom, co dělá ten Michael Bublé, a já miluju tyhle ty nahrávky a třeba písnička A Foggy Day, to je písnička o mlžném dni v Londýně, tak mně to ještě navíc připomíná jedno naše vysílání, kde jsme tuhle tu skladbu jazzovou A Foggy Day taky hráli na závěr přímého přenosu z Ještědu, kde byla neskutečná mlha jako mléko, takže jsme na sebe neviděli, jenom jsme se slyšeli, byl to opravdový rozhlas, takže prostě pro mě se to spojuje s několika dalšími věcmi a je to pro mě poctivý muzikant, zajímavá osobnost Michael Bublé a jeho Mlžný den v Londýně.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to byla písnička v Tandemu na přání mého hosta Tomáše Černého. Já si myslím, že Tomáš Černý splňuje přímo takové heslo, které nevím, jestli ho vyznáváte, rádio je diagnóza.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No jistěže ano, samozřejmě, prokletí, ale zároveň políbení múzy.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Krásné prokletí.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No jistěže.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Vaše pořady jaksi se tím vyznačují tou posedlostí rádiem, což je samozřejmě hrozně sympatické, alespoň mně, a já věřím, že většině našich posluchačů, věrných posluchačů, kteří mají rádio rádi, jako říká moje žena, jako poslední inteligentní médium.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
No doufejme, doufejme, doufejme.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No takže co je teď zrovna na vašem pracovním stole, na co se mohou naši posluchači taky těšit a jestlipak je to s vámi stejné jako se mi přiznal Eduard Stehlík, když jsem se ho ptal, jestli jako historik musí také s někým spolupracovat, nebo jestli je to sólová práce, tak řekl kdepak, to bych se bez spolupráce neobešel. Jste na tom stejně?

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já jsem na tom úplně stejně. Rozhlas vždycky v celých, v celé své historii byl týmová práce, trošku se to vytrácí v posledních letech tím, jak se zjednodušila technika, tak mnohde už není potřeba zvukař, už si vystačí moderátor sám. Já, přestože jsem dělal vysílacího technika, dělal jsem zvukaře, tak bych to nechtěl nikdy kombinovat, protože znám obě ty profese a ve chvíli, kdy znáte profesi hlasatelskou, i profesi zvukařskou, tak to nemůžete spojit, protože je chcete obě dělat naplno. To se dá dělat, tak jako když tomu moc nerozumíte, tak to jde krásně samozřejmě v tu chvíli, ale rozhlas byl vždycky týmová práce a přestože se to trochu vytrácí, tak dodneška je to týmová práce, protože za prvé já třeba na pořadu Studio Retro pravidelně spolupracuji s režisérkou Táňou Smržovou, bez té bych se těžko obešel i při té dramaturgické práci, při tom výběru těch nahrávek. Mám řadu zvukařů, se kterými rád spolupracuju a pak je tady samozřejmě v archivu jedna veledůležitá osoba pro mě, veledůležitá, to je archivářka Miloslav Turek. To je takový amatérský filmový historik, ale člověk, který tedy má ten archiv zmáknutý tak asi stokrát, a stonásobně víc než kdokoli z nás, kdo do toho archivu chodíme. To je člověk, který se tam mazlí s těmi zvukovými fóliemi, namáčí je, myje, vymývá z těch drážek ty nečistoty, aby to co nejlépe přepsal ten zvukový záznam do toho, do té digitální podoby. Spojuje, slepuje ty pásky staré tou, tou lepenkou, aby to dokonale hrálo co nejdokonaleji, nastavuje šroubováčkem ty magnetofony, aby to mělo dokonalé parametry, a to je člověk, se kterým já spolupracuji nesmírně rád, protože je to srdcař, protože to taky miluje, a teď zrovna se tam probírá zvukovou pozůstalostí po sportovním reportérovi Karlu Malinovi, který měl doma obrovskou spoustu pásků a mnoho z těch záznamů vůbec dosud v archivu nebylo. Takže Karel Malina to měl doma ve skříni jako svůj vlastní archiv, každý z rozhlasáků má nějaké svoje pásky doma s takovým tím, na co je hrdý, a to ne vždycky musí být nutně taky v rozhlasovém archivu, takže teď dostáváme skutečně novinky v podstatě, například záběry s Věrou Čáslavskou v Mexiku v roce 68, nebo z Tokia ve 64., tam jsou naprosto úžasné momenty, anebo třeba takové věci, jakože je úplně běžné, že v archivu je zachovaný ostře sledovaný silvestr z roku 1968. Když si to poslechnete, tak občas užasnete nad nějakou takovou jako odvážností, které se tam ti autoři dopustili. A najednou v archivu Karla Maliny je pásek, na kterém je část toho silvestrovského programu ještě před sestřihem, tehdy už cenzurním. A tam si najednou uvědomíte, jak byli odvážní ti tvůrcové silvestra v roce 68. A najednou je tady možnost porovnat před sestřihem a po cenzorském zásahu. Takže to je třeba takový jako drobný kotouček pásku s 10-ti minutovým záběrem a hned z toho kouká příběh. A takových příběhů z toho kouká spousta, takže si myslím, že ze zvukové pozůstalosti Karla Maliny toho v budoucnu uslyšíme hodně a bude to dost zajímavé.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zrovna v těchto dnech probíhá právě na Rádiu Retro sportovní jaksi tématika.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Ano.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co tam zajímavého posluchači mohou nalézt, když teď je na to jaksi navnadíme trošku?

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já bych navnadil obecně právě na to, co už jsem tady říkal, že v Rádiu Retro můžete slyšet ty archivní nahrávky na mnohem větších plochách, než je zvykem. Takže třeba Laufrová reportáž z Říma 34 na ploše nějakých 45 minut. To jinde neuslyšíte. Nebo třeba triumf Věry Čáslavské v Mexiku 68 na ploše asi hodiny a čtvrt. To je sestřih sice, ale celonoční reportáže Karla Maliny, čili v podstatě Zátopek, Raška, Plánička, Bican, všechna tahle ta jména jsou tam obsažená a má to, když tomu dáte čas a posloucháte, má to obrovskou atmosféru a doslova, jak tady řekl pan Rosák, obejme vás to.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Radíme vám dobře s Tomášem Černým, dejte si na to čas a opravdu si to vychutnáte a užijete, protože rádio je opravdu veliké, veliký démon, to je, to je záležitost, která se nám všem, kteří v tom pracujeme, zadřela doslova pod kůži.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
To, to je.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tomáš Černý to dneska určitě dokázal. Moc vám děkuju, Tomáši, za vaše slova, za vaši návštěvu v Tandemu.

Tomáš ČERNÝ, moderátor, dramaturg rozhlasových pořadů
--------------------
Já si vážím za tohle pozvání. Díky.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.

Spustit audio