V rádiu nevidíme, kdo nám volá. A někdy si teda namelu, říká Zdeněk Junák

Zdeněk Junák byl za roli Abrama Beera v Koločavě nominován na cenu Thálie, v mládí ale inklinoval k bigbeatu a chtěl dělat především muziku. Hudba ho ostatně provází celým životem. Občas zpívá v muzikálech a už 20 let patří do skupiny Vinařští romantici. Důraz osobně klade na nosný text. „Mám rád Nohavicu, mám rád Petra Ulricha, Plíhala, tyhle kluky, kteří mají texty o něčem,“ říká muž, který dabingově zaštítil například teleshoppingového harcovníka Horsta Fuchse.

Mám většinou starší posluchače, kteří jsou třeba v domově důchodců a nikoho nemají. Nebo mi volá jedna posluchačka a řekne mi ‚víte, ty moje vnoučata přijdou jenom, když mám penzi a zase odejdou‘. A já odpovídám ‚paní Maruško, asi jste jim málo dávala na zadek‘.

Hlas Zdeňka Junáka můžete slýchat často v pořadech Českého rozhlasu Srdcovky Zdeňka Junáka nebo Rendez-vous s Junákem, kde živě komunikuje s posluchači. „Živé vysílání mám rád, akorát nejhorší je, že pořád nevidíte na druhou stranu. I když létáme do vesmíru, nevidíme na druhou stranu drátu, kdo nám volá. A někdy si teda namelu.“

Ačkoliv se snaží Zdeněk Junák být pozitivní a na posluchače přenášet dobrou náladu, občas některé věci zkrátka neovlivní. „Třeba mi zavolá posluchač, je to můj věrný posluchač. Začalo to tím, když jsme se seznámili. Říkal mi, jak je život hrozný a tohle to. Vždycky se zeptám na křestní jméno, tak říkám ‚promiňte, Milane, ale život je krásný, vždyť se podívejte z okna, svítí sluníčko‘. A on říká ‚promiňte, já jsem nevidomý‘. A teď co s tím.“

Takové situace se pokouší zahrát do autu a posluchači je většinou pochopí, zároveň ale dochází i k přehmatům ze strany posluchačů. „Na jaře letošního roku zemřel Ivan Jonák, Discoland a podobně. A představte si, že mi přišel kondolenční list: Vážený pane Jonáku, hluboce jsme zarmoucemi nad smrtí vašeho bratra. Tak jsem volal svému bráchovi, jmenuje se František. Jaksi pokomolili moje jméno, že jo, Jonák, Junák. Dokonce říkali, jak mě viděli v první řadě pražského krematoria, jak tedy se mnou soucítí.“

Zdeněk Junák, Jan Rosák|foto: Martin Čuřík

K rozhlasovému vysílání přistupuje Zdeněk Junák v každém případě otevřeně. Snaží se naslouchat. „Mám většinou starší posluchače, kteří jsou třeba v domově důchodců a nikoho nemají. Nebo mi volá jedna posluchačka a řekne mi ‚víte, ty moje vnoučata přijdou jenom, když mám penzi a zase odejdou‘. A já odpovídám ‚paní Maruško, asi jste jim málo dávala na zadek‘. Ostatním posluchačům říkám, ať jsou ohleduplní, protože to jsou lidé, kteří to nemají opravdu komu říct. Opravdu,“ dodává Zdeněk Junák s tím, že každý z nás něco říká, ale musíme číst mezi řádky a naslouchat jeden druhému.