A - studio Rubín vstalo z mrtvých. V jeho programu bylo mimo jiné "ztopořeno" i damácké představení Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní.
Čas od času mají některá představení z Divadla Disk to štěstí, že přežijí své školní období a jsou přenesena na kamennou divadelní scénu, kde žijí dál. Za připomenutí stojí Ravenhillovy Polaroidy absolventského ročníku 2003, které putovaly do Divadla Komedie nebo z poslední doby Havelkovy Velmi společenské tance, na něž lze dnes zajít do Dlouhé nebo Ponce. Osud představení Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní je o to zajímavější, že se nejednalo o absolventské představení, ale pouze klauzurní práci, která byla původně uváděna na malé scéně DAMU - ve studiu Řetízek. Hru napsal režisér Daniel Špinar a dramaturgyně Jana Slouková a byla původně součástí večera (dvojpředstavení) nazývaného Mužské záležitosti. Ty si nakonec (nejprve díky odpadlému představení, poté díky diváckému ohlasu) našly cestu i na reprezentativnější scénu Divadla Disk. Pravdou ovšem je, že první část večera - místy nevtipná "srdcařská" fotbalová hra Soumrak bodů mladého dramatika Petra Kolečka, ani zdaleka nedosahovala kvalit druhé půle, kdy přišlo na řadu Homo 06.
Jméno Petra Kolečka však v této souvislosti vystupuje do popředí především proto, že se stal novým uměleckým šéfem znovu oživlého A - studia Rubín a přivedl Homo 06, které mimochodem vyhrálo diváckou cenu Zlomvazu 2007, na jeho scénu. Už to tak konečně vypadá - Rubín má po řadě let, kdy jste v kulturních přehledech pravidelně nacházeli sdělení, že program nebyl do uzávěrky dodán, opět schopnou produkci. Je to vidět nejen v programu, ale i na propagaci a všem, co přivádí dobrému divadlu diváky, kteří se vracejí.
Představení je nesmírně vtipným, svěžím a energií nabitým pohledem na otázku homosexuality, zodpovídanou však především v osobní rovině. Markovi je od dětství jasné, že je s ním něco jinak. Když nejsou rodiče doma, zálibně se prochází po bytě v máminých lodičkách. Vzápětí je konfrontován s dospíváním, kdy proniká skrze chatování do virtuálního prostoru homosexuální komunity. Do prostoru, který není záhodno nazvat zrovna "teplým". Na chatu nejde o nic než sex a první ostré zkušenosti na sebe nedají dlouho čekat. Nejhorší jej ale stejně ještě čeká: vymezit se vůči "zdravé" a city znásilňující společnosti a zvlášť vůči svým nejbližším.
Největší devizou představení Homo 06 je pravidelný rytmus a tempo, divákův pocit, že je to čerstvé, že "to jede." K tomu přispívá rychlé střídání epizodických scén - jednoduchý příběh je prokládán nezúčastněnými televizními debatami, nesmyslným pseudoodborným mudrováním o tom, co je homosexualita, absurdními radami jak ji léčit, výkřiky většinové xenofobie, v kombinaci s tématickými hudebními a tanečními vložkami. Strhující tempo drží také výkony všech tří herců (Lukáš Příkazký, Vojtěch Dyk, Pavla Beretová), kteří odehrávají veškeré role, až z nich stříká pot. Od počátku do konce ani na vteřinu neopustí scénu.
Pracuje se tu s nadsázkou tolik, jako by skutečně platilo: "Když už být (byť třeba jen na jevišti) buzna, tak ať je to sranda." Autorům nebylo v dobrém smyslu svaté ukrást si a upravit na míru kus Shakespearova Romea a Julie, stejně jako dnes absurdně znějící a "podezřelé" pasáže z Foglarových Hochů od Bobří řeky. (Také podtitul představení zní: ...aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní.) Scéna Lucie Škandíkové, na níž se pracuje s velkými krychlovými fialovými polštáři, je sama dost zajímavá, přesně plní úkol a nabízí řadu jednoduchých i významových přestaveb.
Leckdo by mohl v Homo 06 objevit trochu generačního kalkulu. Ono to ale generační představení je a také tak vzniklo.
[
