Dámy a pánové, vítejte na palubě

Ubu se bavíFoto: Martin Špelda

Držitel ceny Alfréda Radoka za objev roku 2007, režisér Jiří Havelka, otiskl svůj typický rukopis i do repertoáru Divadla Na zábradlí. Jeho zdejší první režijní práce nese název Ubu se baví. Se zásadním dílem předchůdce absurdního dramatu Alfreda Jarryho má však společnou snad jen absurditu a všudypřítomné vědomí, že právě na této scéně byl Král Ubu téměř před 40 lety legendárně zinscenován.

Havelka málokdy vychází z pevného textu. Jeho režijní podpis je často společným dílem celého inscenačního týmu. Představení přitom vzniká hlavně na zkouškách, které mj. vtahují do hry improvizaci - "zkoušet" se v té chvíli rovná "tvořit", přičemž výsledkem je pevný divadelní tvar. Je to samozřejmě poměrně divoký režijní koncept, který nemusí vždy vyjít, jenomže kdo nehraje, nevyhraje. 

Ubu se bavíFoto: Martin Špelda

V této souvislosti si neodpustím srovnání. Ubu se baví zdaleka nedosahuje jevištní energie, kterou obsahuje například představení Černá díra - Havelkův nedávný počin v Dejvickém divadle, jenž minimálně stejnou měrou experimentuje s absurditou, ale dokáže přitom bavit diváky daleko více než sama sebe. Přesto Ubu není jen marným pokusem a dokáže dobře naladěné chytnout. Zvlášť když si na zápletku políčíte tím, že zavřete skupinu navzájem cizích lidí do malého prostoru, v našem případě do letadla, a počkáte, co z toho bude... Drama nečekejte. K hledišti zády sedící postavy z různých sociálních skupin si v duchu přeříkávají před odletem myšlenky. Jednoduché dialogy vznikají ze vztahů v nesourodém kolektivu. Někdy se absurdně zacyklují, například když letušky nabízí jídlo:
"Kuře nebo rybu?
Kuře.
Stehýnko, nebo prsíčka?
Prsa. Promiňte, já bych si dal radši tu rybu, já jsem si to rozmyslel.
Vy máte rybu!"
Proběhne dětsky vtipná rvačka v bezpečnostních pásech. No, a asi byste se také podivili, kdybyste během letu přišli na to, že váš soused neletí do Egypta jako vy, nýbrž do Toronta, další do Nairobi, další zas do Sydney a poslední do Brna... 

Ubu se bavíFoto: Martin Špelda

Autorský tým si párkrát dloubne do známých osobností, což je prostě taková milá škodolibá radost, ať už se jedná o Evu a Vaška nebo Miroslava Donutila. Naopak herec a muzikant Robert Nebřenský, který Na zábradlí hostuje také jako kapelník undergroundové skupiny Buzerant, je v inscenaci jakýmsi nezhmotněným stínem. Nejprve se objeví na palubních obrazovkách v reálné televizní reklamě na jogurty, poté v parodickém teleshoppingu z archivu České sody a nakonec se dozvíme, že kapitán letounu je Pejsek - tak, jak se o tom zpívá v jedné z písní Nebřenského zaniklé kapely Vltava. To už vás ale nepřekvapí, že dobře naladěný kapitán přichystal pro pasažéry na půlnoc malý ohňostroj na křídlech. V té chvíli definitivně padne doporučení "Připoutejte se, prosím" a začíná platit spíš "Odpoutejte se!" Nutno říct, že v závěru to cestující plní dokonale v nečekané hromadné vysvlékací frašce. 

Ubu se bavíFoto: Martin Špelda

I když herci (výrazně jsou do příběhu zapojeni Leoš Noha, Josef Polášek, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška...) odehrají skoro celé představení usazeni v sedačkách zády k divákům, necítíte se být v tomto režijním hazardu nerovnocennými partnery. Je to především díky scéně Dády Němečka, režisérova ostříleného spolupracovníka, která je fascinující. Díky příčnému řezu trupem letounu a dramatickému zakrytí veškerého zbylého jevištního prostoru je dojem, že i vy sedíte na palubě letadla, prakticky dokonalý - nic kašírovaného, ale reálie dotažená do konce. Využívají toho i herci, kteří se, tak jako při letu, nejednou zvědavě otáčejí do zadních řad a vlastně tak navazují s hledištěm pakt účastenství. Havelka a spol. nemuseli levně zapojovat obecenstvo natvrdo do hry, protože diváci na palubě jsou.