Mluviti pravdu

Obálka knihyFoto: Nakladatelství Smart Press

Jsem jedno velké ucho.
Nebudete mi stejně věřit, až vám to řeknu všechno.
Budeme tedy hrát hru - mluviti pravdu?
Já myslel, že už ji hrajem.

Umanutý vypravěč a příběhový světoběžník Josef Formánek (nar. 1969) nyní přidal ke svému "nejúspěšnějšímu debutu desetiletí" z roku 2003 (Prsatý muž a zloděj příběhů) a ke světovému psacímu rekordu, knize Létající jaguár (2004), další vodopád slov i ohňostroj neuvěřitelna, plod čtyřleté práce, knihu Mluviti pravdu.

Anotace knihy předesílá, že děj je psán na základě skutečných událostí. Aniž by to mělo navádět k podezírání autora, bylo by možné v případě Mluviti pravdu také přemýšlet v opačném gardu, že jestli autor svou předlohu skutečně nepotkal, musel si ji vymyslet. Anebo trochu potkat a trochu přimyslet? Ale nepodezírejme, raději čtěme, neboť lépe než meditovat o skutečnosti či vymyšlenosti námětu, je přijmout podtitul knihy, který zní: Brutální román o lásce k životu.  

Ukázka z knihyFoto: Nakladatelství Smart Press

Román Josefa Formánka je košatou a rozlehlou freskou, hrubozrnně otevřenou i surreálnou féerií jednoho života, přičemž se neustále zdá, že není možné, aby se toho tolik do jediného života vešlo a jeden člověk tolik "zažil", unesl takový sled a spád tragických událostí, převratů, aby se zkrátka vše těžké, co proběhlo dvacátým stoletím, otřelo právě o Bernarda Marese. Právě v okamžiku, kdy to vypadá, že je čtenář na stopě odhalení svého klamání, si ale musí uvědomit, že ono to století opravdu takové bylo, a tedy příležitost k drsným prožitkům, které se většinou zdají být k neunesení, se v něm přímo nabízela, řetězila, kumulovala a kdekomu lepila na paty. Proto je přípustné, aby odložené nemanželské dítě prožilo dětství v sirotčinci: Co biskupem, proč ne kardinálem? Napadlo ho. Nebo budu hrát na trubku jako páter Bouzek. V kapele. Ještě nevěděl, že v životě může být všechno stokrát jinak, než si pomyslíme, a to kvůli daleko větším hloupostem, než je odhalený sešit Zdravovědy v kalhotách. A když z dítěte vyrostl dospělý muž, běh událostí se jenom zrychloval: druhá světová válka v uniformě SS, kterou vystřídala ruská s páskou tlumočníka, zajetí a blízkost popravy, propuštění a návrat do Čech: Umíte česky, tak jděte do Čech, pod svícnem je vždycky tma. V Rakousku by vás zase chytili. A už jednou konečně dělejte to, co ostatní. Nevybočujte pořád z řady.  

Ukázka z knihyFoto: Nakladatelství Smart Press

Následuje "budovatelská epizoda", nejméně důvěryhodná z celého vyprávění, neboť vše až příliš snadno zapadá do zvolených zářezů a z hlavního hrdiny se až příliš snadno stává z nacisty komunista, jako by jen převlékal kostým, bez emocí a svědomí: Jeho úkolem bylo v podstatě oblbovat obyvatelstvo, slibovat mu ráj na zemi a chodit agitovat na členské schůze místních i závodních organizací. A pak zase "fofr" zrychleného filmu, Bernard utíká z Čech do Rakouska, je chycen a vězněn - Valdice, Žacléř, Ostrov nad Ohří, Jáchymov - propuštění a zase vězení, útěky, samotky, střídavý kolotoč. Východisko? Tak trochu jako z pohádky: Vůbec nereagoval, když mu řekli, že ho na žádost Německého červeného kříže propustí, jako posledního německého vojáka z druhé světové války. Také pokračování je téměř báječné: Frankfurt, Hamburk, Caracas. 

A na konci jako na počátku, Bernard Mares a Josef Formánek na cestě od narození k smrti, vypravěč - válečný zločinec i poválečná oběť a naslouchající - upovídaný spisovatel, oba hledači ztrácené lásky, filosofující o smyslu života, sem tam bezradní, onde protivní. Je toho hodně, co jeden řekl a druhý napsal. Občas to pobaví, jindy unaví, sem tam vyděsí, ale je to tak: To je život, Beny.  

Josef Formánek, Mluviti pravdu, Smart Press, Praha 2008, str. 432.