Stopatnáctiny, to už je věk

Státní opera PrahaFoto: opera.cz

Je stará známá pravda, že budovy mají své osudy stejně jako lidé. A divadelní budovy mívají ty své osudy pěkně spletité a dramatické - skoro jako kusy, které se na jejich jevištích odehrávají. Platí to i pro Státní operu Praha, jejíž budova oslavila v loňském roce 115 let své existence. Toto jubileum bylo podnětem ke vzniku ojedinělé publikace Tomáše Vrbky Státní opera Praha - Opera 1888 - 2003, vydané ve spolupráci s nakladatelstvím Slovart. Kniha slovem i obrazem mapuje dosavadní historii této scény.

Asi málokterý divadelní dům prošel proměnami odrážejícími tak zřetelně zvraty v novodobých dějinách jako budova dnešní Státní opery. Je všeobecně známo, že byla postavena spolkem pražských Němců jako Nové německé divadlo, a to na místě s česko-německou divadelní tradicí (stávalo zde původně Novoměstské divadlo, v jehož prostorách se uskutečnily např. shakespearovské oslavy v roce 1864 či premiéra Smetanova Dalibora). Neorenesanční architektura budovy je jednou z nejkrásnějších prací slavné vídeňské firmy Fellner a Helméř. Až do konce 2. světové války tedy byla tato scéna centrem divadelního života německého obyvatelstva našeho hlavního města. Zažila řadu slavných premiér a vystoupení mnoha slavných umělců. Rok 1945 přináší převratnou změnu - budova se mění v české Divadlo 5. května a pak ve Velkou operu 5. května, která jako druhý pražský operní dům usiluje zejména o progresivní inscenační postupy. Únor 1948 znamená nové přerušení vývoje. Velká opera 5. května je administrativním zásahem přičleněna k Národnímu divadlu a budova je přejmenována na Smetanovo divadlo. K opětovnému osamostatnění dochází teprve v roce 1992, kdy vzniká Státní opera Praha. 

Budova Státní operyFoto: opera.cz

Autor jubilejní publikace stál před mimořádným úkolem. Rozhodl se sledovat "životní příběhy" divadelní budovy sezonu po sezoně s výčtem všech premiér, s připomínkou všech důležitých událostí a významných jmen a s připojením bohaté obrazové dokumentace, dobových snímků, programů, plakátů atp. V období po roce 1948 bylo jistě možno takovou soustavnost předpokládat. Zároveň však bylo známo, že už z doby krátkého trvání Velké opery 5. května jsou leckteré dokumenty ztraceny, nemluvě o celé epoše Nového německého divadla, která je z hlediska české teatrologie téměř polem nezoraným. Tam musel Tomáš Vrbka evidentně podstoupit pátrání doslova detektivní co do metody a mravenčí co do píle. Výsledkem jeho úsilí je malý zázrak. Podařilo se shromáždit literární a fotografický archiv nesmírné ceny. Obdiv nad jeho objemem by však neměl překrýt uznání za výtečný způsob zpracování. Text se dělí do jednotlivých kronikářsky pojatých odstavců, v nichž se najde místo i na oživující detaily a na stručné portréty zmiňovaných umělců. Pochvalu si autor zaslouží také za dokonalou vyváženost knihy - až donedávna se ve Státní opeře projevovaly tendence podceňovat éru Smetanova divadla, zatímco Vrba hodnotí její význam stejně objektivně jako ostatní etapy. 

Při listování publikací si znovu uvědomujeme, jak významnou úlohu budova dnešní Státní opery v kulturních dějinách naší země sehrála. A to nejen na poli opery, případně baletu. V Novém německém divadle se pravidelně pěstovala i činohra; činoherní představení se zde hrála také v první sezoně Divadla 5. května a čas od času rovněž za dob Smetanova divadla. Druhá, byť o něco menší polovina historie této scény však už nemohla být do knihy zahrnuta a prozatím na své zpracování čeká. Až k němu jednou dojde, kéž se vydaří stejně reprezentativně jako práce Vrbkova.